• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

JAPONSKO (2.)
Kyoto, Nara

14. 4. Kyotó

Dnešní cíl je hlavní historické město Japonska – Kyoto. V životě jsem o něm neslyšel, než jsem začal číst japonské itineráře. V něm mám rezervované hned tři noci. V kanceláři kromě výměny pasů dostávám i rezervaci míst (je zdarma) s lístečky s čísly vlaku a časy, kde a kdy vystoupit a přestoupit. V tomhle případě je to někde na okraji Tokia v Shinagawa, kde jsem za hodinu a po dalších dvou a půl jsem v 500 kilometrů vzdáleném Kyotu.

Jedu šinkanzenem, i když na ty nejrychlejší Nozomi brázdící tuhle trasu, máme pass zapovězen. V dnešní době je ale na těhle vlastně 50 let starých vlacích zajímavý jen přední ptakopysčí čumák, vnitřky jsou normální až obstarožní s ponurou atmosférou. A třista kilometrů za hodinu dnes již dosahují i španělské lokálky. Nějak jsem myslel, že to lítá už po magnetických polštářích, ale furt jedou klasické koleje. A dokonce i zpoždění byly. Dnes teda asi minutu a půl, ale zažil jsem i čtyři a půl minuty. To už by mohli vrátit cenu JRpasu. Jinak většina z vagónu je rezervována (ty cenu prodražují normálním skoro dvojnásobně), první vagóny jsou bez rezervací. Na lístkách jsou i čísla vagónu, na které je třeba stát přímou frontu, protože vlak ve stanici dlouho nestaví. Sedadla jsou vždy po směru a mají zástrčky (v Japonsku jsou to ty s dvěma placičkami jako v USA).

Tahle trasa je ideální na výhledy zasněžený vrchol sopky Fuji, ale ani dnes a ani v další z šesti jízd kolem ní nebyl nejmenší náznak počasí, kdy by se hodlala ukázat. Dnes to tolik nevadilo, protože jsem cestu stejně prospal. Jinak se kolem míhají betonové paneláky, zatím neosetá pole, ale na přírodu to moc není. Ono jí je jinak v Japonsku hrozně moc, až 70 % území je zarostlé horami a lesy, ale ta přeživší příroda má pro třistakilometrovou trať poněkud nevhodnou vlastnost, že je plná kopců, údolí a strání. Takže většinu trasy prolétáme tunely.

V Kyotu už začíná trochu běhání po nádraží s třicítkou kolejí na najití lokálky do Kyoto-Nijo, což by mělo být o fous blíže historickému centru a hlavně k hotelu u hradu. Ty japonské hrady se vyznačují zejména nádhernými kónickými hradbami utopenými ve vodních příkopech. Hostel Suzuki (2500 jen za postel) otevřel mladý japonský pár teprve před nedávnem a, jak bohužel většina, nemá vysloveně kapsle, ale snad v každém byla palandová postel aspoň obouchaná překližkou nebo zakrytá závěsy.

Z dneška už toho moc nebude, jak mi ukázala brána nedalekého hradu, které byla zavřená a lepší to nebylo ani u velkého parku Císařského paláce s cestičkami pro pluky a divize armád. Zde se dalo aspoň dlouze bloumat mezi stromy a zahradami a zapomenout na ruch japonského hektického světa. Za hradbou zahrad se kromě pár hlavních bulvárů žije v úzkých uličkách a o čtverečné centimetry se tu perou úzké baráčky s titěrnými místy pro titěrná auta. Nedávná a čerstvě zrušená 90% sleva na silniční daň pro auta do obsahu malého fiátka řádně proměnila vozový park a snad půlka Japonska teď jezdí v minihnusných krabicích. Aspoň se s tím dá zaparkovat. Jinak vládne beton u větších staveb a dřevo u různě členitých rodinných baráčků. Vevnitř se moc nehraje na zdi a stěny jsou v lepším případě z překližek, a jinak v tradičních dřevopapírových stěnodveřích.

Nic převratného už neobjevím a tmou se vláčím ospalý zpátky. Těsně před spaním mi ještě tělem projede divný pocit. Až o den později čtu, že nedaleký ostrov Kjúšu zasáhlo silné zemětřesení. To mě moc nepřekvapilo, vždyť to Japonsko musí zažívat skoro pořád. A ono úplně ne. Bylo největší od Fukušimy a otřesy v dalších dnech byly ještě silnější než první vlna a překročilo sedmý stupeň. V Kumamoto popadalo dost budov, zemřelo několik desítek lidí a mé horko-těžko vypocené plány zasáhlo úplné zrušení vlaků od Fukuoky dolů a vybuchnutí sopky Aso, protože právě zde se měla odehrávat většina japonského itineráře s výpravami do sopečných výšin a teplejších mořských břehů.

15. 4. Nara

Kyoto je hlavní japonský turistický cíl, proto logicky sedám ráno na motoráček, který si nezadá s českými kolegy, a jedu do 60 kilometrů vzdálené Nary (po trase japonských drah Nara Line zdarma, jinak by to ale bylo stejně jen 150 Kč). Nara jako Haidžo-kjó bylo v osmém století hlavním městem Japonska a Kyoto s drobnou oklikou vzalo štafetu po něm. Z pradávného období se stále zachovalo sedm velkých chrámů, pár svatyní, paláců, zahrad a pagod.

Nejznámější je Todaidži (Velký východní chrám), což je největší dřevěná budova na světě a ukrývá gigantickou sochu Buddhy Vairočana. Většina historických staveb je ze dřeva a obrovských klád, což je možná praktické při zemětřeseních (a ani to ne), horší je to už pak s požáry a bombardováním, proto většina staveb zjevu historického byla obnovena až v posledních desítkách let a za černodřevěným pozlátkem je beton a nezřídka i výtahy).

Než se k Todaidži dostanu, musí se projít celá Nara a uděláme hned dvě japonské odbočky: Třešně, jó třešně zrály..., tak vo to jim nejde, třešně musí hlavně kvést. A je úžasné, jak se tenhle přetechnizovaný národ dokáže radovat z takové obyčejnosti, jako kvetoucí sakury. Těch je mnoho druhů, každá oblast má svoje hlavní třešňové místo, kam se o jaro hrnou Japonci na stovky fotek a selfíček, v televizi jsou předpovědi třešňových květů pro celé Japonsko. V dobách, kdy probíhají, konají se řady festivalů a poutí. Než vypukne druhá fáze, kdy se listnáče začínají zbarvovat do podzimních barev, musí si období mezi tím vyplňovat mnohem nudnějšími festivaly, jako je třeba uctívání obrovských dřevěných penisů za pojídání malých čokoládových (viz Kanamara Matsuri v Kawasaki). Hlavní sezóna ve středním Japonsku mi utekla, třešně odkvetly, ale i ty poslední zbytky, které lemují hlavní promenádu v Naře, stále fotí v ranním slunci pár odvážlivců, kteří před desátou ráno vystrčili nos.

Další japonskou specialitou na některých historických místech jsou krotcí jelínci, kteří se volně pohybují mezi chrámy a svatyněmi a loudí sušenky, které hned vedle prodávají (jako babky prodávají, jelínci zatím ne). Jelínci jsou v šintoismu považováni za symbolické poslíčky bohů a na většině podobných míst se pohybují již celá staletí.

Popisovat jednotlivé stavby tu asi moc cenu nemá, od toho budete mít třeba louňáka. Chrámu je spousta, zouvá se, zvoní se, cinká se, tleská se, píšou se psaníčka. Ono to chce asi dost nastudovat, proplétá se tu všude buddhismus se šintoismem a velmi rychle začnou věci splývat. V areálu jednotlivých chrámů a svatyní je celá řada vedlejších budov. Ty dřevěné snad ani nemají základy a pilíře se staví na otesané základové kameny nad povrchem. Vše dokonale proplétá bohaté a členité trámoví v krovech.

Momentálně mě víc zaujmou několikapatrové pagody, protože to mi k Východu patří tak nějak víc. A co k němu patří ještě víc, jsou japonské zahrady. Jedna hned vedle Yoshiki-en s nezvyklou vstupní cedulí „turisté zdarma“ nabízí na malé ploše téměř vše - altánky, jezírka, skály, bonsaje… nádherná souhra přírody.

Jinak vstupy – některé i významné chrámy žádné nemají, jiné, často i pouze lokální a jde jen o další padesátý chrám na cestě, mají. Někdy se platí jen za konkrétní místa. Každopádně až na výjimky nejdou přes 600 jenů (130 Kč), spíše méně. Nicméně chrámové areály mají mnohem propracovanější systém na získávání peněz počínaje prodejem svíček, přáníček, kaligrafickým psaním na ně po prodejní automaty a konče parkovným.

Toadi-ji se sochou je obrovské a stejně je o třetinu menší než byl původní (vstup 400 Y). Před ním je pořádná dřevěná brána s promenádou a na schodech tradiční litinová pec. Uvnitř i zvenku je vše dřevěné a má to krásnou atmosféru, kterou nedokáží poničit ani zástupy turistů. I ocelový kvítek lilie tu má přes metr v průměru. Buddha tu má k sobě ještě pár dalších dřevěných kolegů.

Dál začíná špetka přírody Nara parku, v němž jsou ukryty další desítky svatyň s tisícovkami kamenných luceren a brankami tori. Vyjít by se dalo i na horu Wakakusa, ale už tu po památkách a parcích okouním dost hodin. K nádraží to beru přes staré město s historickými kupeckými domy, některé jsou přístupné jako prodejní a okukovací muzeum (zdarma). Místnosti na dřevěných podestech se odlišují podle počtu tatami, které se do nich vešly. Kolem jsou vystaveny kuchyně a trošku prostoru se musí najít i pro opečovávané zahrádky s keříky a mechem.

Cestou zpátky do Kyota se připlétá další z top míst Japonska - Fushimi Inari - šintoistická svatyně hned u nádraží Inari. Areál oranžových baráků je sice dobrý, ale zde jde o něco v zásadě jednoduššího – o oranžovo-červené čtyři kousky dřeva se stříškou tvořící bránu, resp. tori. Nejčastěji jsou u vchodu do šintoistických chrámů. Chrámy bohyně Inari pak mají bran mnohem více. Jejich posláním je poskytovat místo odpočinku pro ptáky, kteří jsou posly bohů – takže je to vlastně hřad. Lidé i firmy svoji vděčnost za obchodní úspěchy vyjadřují tím, že tori svatyni darují (mají i ceník dle výšky jednotlivých torí). A to se zde v Inari možná trochu přeťáplo. Torí jsou zde totiž statisíce a vytváří několikakilometrový tunelový okruh za chrámem na kopec s výhledy na město. Na úvodních metrech jsou stovky lidí, oblíbená fotka je u toří křižovatky. Japonky na takováhle místa vytáhnou kimona. Postupem večerního času a přibývajících schodů ale lidé mizí, přibývají chrámky obsypané mini-tori a lucerničkami až padne tma a celý kopec se svatyněmi je tu jen pro mě a pár plápolajících svíček. V přírodě, v lůně japonského duchovna, úžasná atmosféra – na první den dokonalý pocit. Teď napsat něco o odjezdu motorákem do hotelu, zbufnutí čínské polívky a čaje z erárního samovaru a chrápání kolegů na pokoji je skoro svatokrádež. A atmosféru jsem si neničil ani focením, protože baterka chcípla už v Naře po půl dni focení.

16. 4. Kyóto

Dnes to Kyóto, projet se dá metrem a městskými busy, pár tras třeba k severovýchodním chrámům má i JR, na což platí JRpass, ale asi nejideálnějším na průjezd po městských chrámech v dnešním jarněletním slunci je kolo (půjčují v hostelu za pětistovku jenů na den). Japonci kola milují a jezdí na nich dost. Většinou jim patří půlka chodníku a dle provozu lítají mezi ním a silnicí, na křižovatkách pak podle stavu aktuální zelené. Docela to odsejpalo. Zádrhelem může být parkování i pro kola, někde jsou placené parkoviště a jinde se vesele dávají pokuty, ale někam k dalším ocelovým ořům se mrsknout nakonec dá snadno. Jinak standardní parkovací záchranou, nejen pro kola, jsou parkoviště u obchodů.

Po hlavní třídě se první chrám připlete Tenman-go (desítky dalších malých skrytých mezi paneláky už ani nevnímám). Úvodní promenáda lemovaná lucernami a tori, dřevěná brána, areál s hlavním chrámem, věšáky na dřevěná přáníčka, pokladnice, kaligrafické obrazy, opečovávané stromečky, uhrabané suché zahrady a skalky...

Zadními uličkami podél soukromé lokálky je už známější opevněný areál chrámu Ninna-ji (tady už se asi platí kolem pěti stovek jenů, což jsem poprvé ale i naposled minul – jinak se vstupenky většinou ještě někde kontrolují;-). Chrám byl založen v roce 888 a sloužil jako sídlo hlavního kněze císařské rodiny, nicméně nejstarší přeživší baráky jako 5stupňová pagoda, brána Niomon, Kannon a hala (Kondo) mají jen 500 let. Dnes ale budí větší zájem stovky kvetoucích třešní pozdní odrůdy Omuro, které tu září před pagodou a zakončují kyotský cherry blosoom season.

Vedle je ještě drobný, prázdný a hezký chrám se zahrádkou pěti Buddhů (název jsem si vymyslel, ale asi je jasný, jak). O několik větších kopcových šlápnutí je další chrám Ryoanji (500 Y). To je sice spíše pořádná vila zkonvertovaná do Zen templu, ale nejznámější z ní je skalní zahrádka. To je vůbec vynález, žádné kytky, trhání, stříhání, plevele…, prostě navézt šutry, menší uhrabat, z větších udělat solitéry a kochačka přírodní krásy může začít. Že ale zrovna tenhle uhrabaný malý obdélník s 15 většími kameny je to nejznámější… každopádně bych v tom nechodil, protože to by asi pravidelné stovce čumících diváků mohlo rozhodit sandál. Ryonji má kouzelné i živé zahrady a jezírka, přičemž by se ale dalo říci, že ty nejhezčí pohledy jsou výsledkem pořádného zmrzačení stromků.

Zas párset metrů po relativně prázdných silnicích (je sobota a Japonci kupodivu nepracují) a je tu Kyotská špička – Kinkakuji neboli Zlatý pavilón (400 Y). Historie sahá k šogúnské vile kamsi mezi 14. století a rok 1955, podle toho, jak se to vezme. Třípatrový Zen-klášter se zrcadlovým odrazem na hladině zeleného severského jezírka vypadá krásně, ale to si myslí i pětistovka foťáků, kteří tomu z druhé strany přičumují. Naštěstí proud turistů je usměrňován za pokynů policistů jednosměrnými cestičkami, že se v nich člověk, na rozdíl od mělnických jednosměrek, neztratí.

Dál bychom tu měli zenbuddhistický opevněný komplex Daitokuji - dvacítky chrámů se zenovými zahradami a těmi uhrabanými kamínky a mechy. Bohužel tady snad jedinkrát se vstupným trochu ulítli, protože vstupné v rozsahu čtyř až dvaceti stovek chtějí za každý ze subtemplíků.

Myslím, že přetemplování se zde stejně dostaví brzo. Takže další zastávka je v textilním centru, kde šijí a vyrábějí látku na kimona před očima na starých strojích. Každou hodinu se tu konají i nějaké módní minipřehlídky. Každopádně den je pomalu v pytli, což ani tak nevadilo v Císařském paláci, kde jsem sice zase pozdě, ale dnes o víkendu jeho útroby jsou stejně zavřené i pro cizince (jinak po předložení pasu má cizinec právo do nich nahlédnout).

Další hlavní chrámová oblast Kyota je na východní straně města ve svazích hor. Pod ní se line říčka a stezka Filozofů spojující několik chrámů Ginkakuji – Stříbrný pavilón, Eikando, Nanhzenji, které už jsou (snad radši naštěstí) zavřeny. Prošmejdit šlo aspoň okolí Nanhzenji s altány, parkem i cihlovým akvaduktem a pěšinou do kopců k malým svatyňkám a vodopádům sloužících snad jako sprcha mnichům, protože na podobné vodopádové kouty ve skrytu templů narážím podezřele často.

Setmělým městem kolem kanálů a pár óbrtori se vracím k hostelu, kde mě ještě svede „náš“ hrad Nijo-jo na speciální večerní návštěvnost. Na fotce hezky nasvícené, to může být fajn, i když se asi člověk nedostane do útrob. Vlezu, nasvícené jsou hlavně kvetoucí třešně, hledám ten hrad a von nikde ani hrad ani jiný barák. Pětikilo za nasvícení třešní a projití pod lešením jedné drobné stavby… ehm. Aspoň tu byl ještě parčík, brána, stánky s občerstvením a příjemné muzické vystoupení rodinné grupy na jakýsí hudební nástroj se strunami na fošně (Koto). V posteli mě přepadá nejistota nad absencí futer a zdí v japonských barácích, tak z těhle kapslí není nikam vlastně úniku a asi to pak mají rovnou i jako rakve v jednom.

17. 4. Arashijama

Vymýšlení blbostí prodlužoval lomoz sousedů, že jsem vytáhl klapky na oči a špunty do uší. Vnější provoz jsem tak utěsnil dokonale. Drobnou nevýhodou bylo, že probouzející pohled na hodinky ukazoval jedenáct dopoledne. Takže se nestihne ani checkout v deset ani Hirošima odpoledne.

Kousek za Kyotem je jedno z top20 japonských míst dle louňáku s úžasnou fotkou vysokého hustého bambusového lesu v Arashiyama s prázdnou cestičkou. Bohužel výřez té fotky je tak jediný kousek, který tak vypadá. Žádné jiné cestičky nevedou, pouze jedna promenádní asi 200 metrů, která navíc o nedělní odpoledne je přirozeně přecpaná, čemuž přidávají i rikšové s ozdobnými kočáry. Lepší je kopcový parčík s výhledy do kaňonu, kde se akorát lámou východní nížiny a japonská divočina. Pánové a ženské v růžových a červených kimonech se zatím promenádují na břehu řeky s ostrůvkem, kam je dováží soukromá železniční lokálka.

K obědu teplé smaženinové kousky, varianty čehokoliv na špejli a pořádné donuty ve všudypřítomném 7eleven, který při 3 kouscích hází obědové ceny na průměrné zalepení břuchu k padesátikoruně. Ještě všudypřítomnější jsou prodejní automaty, které Japonci milují a vychází jeden na dvacet obyvatel. Jsou na všechno, nejznámější je z urban legends ten na použité dámské kalhotky (což je prý fake, protože už mají zákon, který to zakazuje), natočit se dají i na živé kraby, ohřáté jídlo a v podstatě cokoliv. Hlavně nabízí různé nápoje (většina limonád, col v plechovkách či petkách nad 100 jenů, pivo nad 200) a já si neuvědomuju, že bych vlastně viděl někdy nějaký jiný. Každé potenciální místo, kde by člověk mohl zbrzdit, je jimi obsazeno, přechody a železniční přejezdy jsou úplně ideální. V některých místech jsou po pár metrech, jinde je jich hnízdo třeba dvacítky kousků, ale i v těch nejopuštěnějších vesničkách se nějaký najde.

Vracím se na zastávků Nijo do obchoďáku pro batoh zanechán ve skříňce (lockers), takže další odbočka s praktickými rady spotřebitelům – úschovny – jsou na každém vlakovém nádraží v různých velikostech a ceny za uložení na 24 hodin jsou od 300-400 jenů (nejmenší box, kam se ale 10kilový cestovní batoh nacpe) po 700 na pořádné loďáky. Nicméně často hned v sousedních obchoďácích či třeba velkých památkách se dají batohy nechat dát do skříněk za stovku (jako tady).

< zpět   |   úvod   |   DÁLE (Hirošima) >