• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

JIŽNÍ AMERIKA z Ria do Limy
VIII. Bolívie - doly v Potosí

18. 3. Do Potosí

Cesta mezi Sucre a Potosí je nádherná, takže se vyplatí vybojovat okno. Nejdřív se klikatí údolím, kde zeleň vyplňuje pruh kolem vodní stroužky. Pak vystoupáme o tisíc výškových metrů na náhorní plošinu s osamělými hliněnými chatrčemi, pár lamami a roztroušenými stromky.

Někdy se dav vyplatí následovat. Zde všichni vylejzají na kruháku a na nový terminál daleko na okraji města rozumný člověk nedojede. Ale zas terminál, který je čistý, nový a klidný, je nevídaná bolivijská pozoruhodnost.

Beru první hotel, už žádné obíhání a ještě dám víc než dvojnásobek za hezčí a větší pokoj s koupelnou. A 250 korun za pokoj, to je v Bolívii už plácnutí přes kapsu. Koukám, že v míse zůstal dvoubolívar. To jsem snad proboha nevysral. To fakt není malá mince.

Už je spíš večer a jde se kroužit po městě, kterému vévodí barevná prodolovaná hora Cerro Rico. A je to příjemné kroužení. I když tohle město má taky skoro čtvrt milionu obyvatel, staré centrum je mrtvé. Všechno kromě hodně omšelých kostelů je zavřené. A k tomu déšť a temné mraky podtrhují zasmušilou atmosféru hornického města, jehož sláva zapadla před čtyřmi stoletími. Před deštěm a objevivšími se trombónovými průvody zalezu do kavárny evropského střihu a poprvé potkávám bloncku Katie z Eastgerman.

Potosí se rozkládá ve výšce 3800 mnm, takže ta 5denní aklimatizace v Sucre se hodí. Město založili Španělé roku 1545 na úbočí stříbrné Bohaté hory, kde vznikl největší stříbrný důl na světě, jehož obrovská produkce inflací prakticky zdevastovala veškerou hodnotu peněz v Evropě. Už na konci 16. století patřilo se čtvrtmilionem obyvatel k největším městům na světě a žilo zde podobně lidí jako dnes. O dvě století po vyčerpání dolu a údajných osmi milionech jeho obětí zde zbyla jen dvacetina obyvatel a od úplné vylidnění město zachránily až nové cínové doly. Ten a další vzácné kovy se z hory těží dodnes.

Noc: hotel Felcar 80/pokoj s koupelnou a snídaní 7/10
Doprava: bus Sucre – Potosi 20 + terminál 3, místní busíky á1.5
Žvanec: véča v kavárně 28, maté coca 7, empanada 3, pití 5
Vstup Casa Monada 40, Internet 5, vyprání 15. Celkem: 170 Bc (550 Kč)

19. 3. POTOSÍ

Je neděle a doly jsou zavřené. Už to asi není otročina, co bejvala. Ale druhý hlavní hotspot by tu byl – Casa Nacional de la Moneda, kde mělo být zhmotněné stříbrné dědictví. Čekal jsem přetékající místnosti poklady, ale… no, dalo se koukat na Katju. Spousta obrazů, malůvky takový naivní, ale pěkně barevný. Stříbrných mincí tu moc nebylo, od každé jedna, tak aspoň zajímavé razící nástroje. Ty, které používaly koně, byly obrovské. Zato průvodkyně, tu bys zabil. U každé místnosti dlouze něco španělsky vykládá a je nasraně nervózní, když si místnost prohlížíme před jejím milostivým vyzváním. Když dá pokyn na prohlédnutí místnosti, po minutě už řve „vamos, vamos“ a ještě k tomu řeší, aby někdo telefonem neudělal fotku bez milostivého permitu, kterým je pár fotomilců ověšeno.

Pak tu je ještě kostel a zábava končí. Zkusím dorazit na výletní restauraci s rozhlednou na blízkém obzoru. Moc dlouho to asi nefungovalo. Ale pohled na cihlové neomítnuté domy s horou za nimi si lze užít zde odkudkoliv. Mašinky a pustá nádraží s odstavenými dávnými železnými stroji – další oblíbené scény z Bolívie. Ještě že sem nedorazili zloději, respektive korektním novinářským newspeakem - „sběrači kovů“. Zdejší nádraží dokonce funguje, pár vlaků se zde objeví, ale i nákladní vagóny překvapí. I když zbytky vlakové dopravy v Bolívii a Peru slouží spíše pro turisty za občas neskutečně drahé cifry (snad kromě normální trati z Tupizy přes Uyuni). K večeru zima a prší, tak jen zalézt do postele a pustit telku, kde z jediného funkčního kanálu hraje… Potter. Boha. (150 Bc/480 Kč)

20. 3. POTOSÍ

Po skromné a naprosto stejné snídani se náhodou scházím v Koala Tour s Katjou na tour po dolech (půldenní tour 100-150 bolívarů). Název Koala pro bolivijskou cestovku s exkurzemi do dolu je fakt příhodnej. Pomalu se došourá 15 lidí z celého světa a můžeme vyrazit nahoru do dolů. Ty fungují nezávisle a horníci jsou sdružení v družstvech. Každé má asi svoji štolu, na vozíku vyvezou rudu a pošlou dál do státem kontrolované „výkupny“. Žádný nadnárodní koncern to tu kupodivu neskoupil. Stejně by jim to Evo už znárodnil.

Nejdřív docházíme do místní zemljanky na převlíkání a následuje první z turistických pastí. Začíná to prodejem šátku na ksicht a pokračuje v obchůdku pro horníky, kde mají vše, co je pro jejich práci v dolech třeba – dynamit s roznětkou (pro turisty 20 bolívarů), limonády, kohoutovice – 96% alkohol – kupodivu to bylo pitelný a furt vidím a samozřejmě lístky koky na žvejkání z trhu po 2 bolívarech za pytlík. Něco jim máme (dobrovolně) koupit, ale průvodce ty věci aspoň fakt rozdal a nevrátil vzápětí zpátky do obchodu jako jinde.

Busík nás vyveze na horu a zalezeme do štoly. Xkrát se bouchnu do palice, z vyšších pater padá kamení a pár hodin lezeme v podzemí. Mimo štoly pro vozejčky už to jsou drsné prolejzačky o několika patrech. Moc horníků tady nedělá, jen tu a tam někdo osaměle kutá, jiní tahají pytle s rudou desítky výškových metrů, kde i žebřík je zbytečným luxusem. A na vše dohlíží ďáblík nebo bůžek, který má v každém dole svoji svatyni s obětinami. Vydělají si tady sice víc, ale ten věk dožití lehce přes třicet není nic moc. Stále se tu maká od dvanácti, respektive se „vypomáhá“ rodičům. Ale nějaký sociální systém snad družstvo i má. Průvodce s horníkem pokecal, ten něco pověděl o svém životě. Nakonec jsem rád, že to netrvalo ty slibované 4 hodiny. I ty tři tady dole bez kutání stačily. Ale zbytek tour už osekávat nemuseli – inzeruje se navíc minimálně výhlídka z hory a továrna na zpracování. Ale tak šlo hlavně o tu ďouru a ta byla fajn. Žádné jednotvárné chodby, ale celé sály, tunely, místnůstky, slepé uličky...

Hrozně smrdíme od jílu a vůni útrob dolu drhnu ještě pozítří. Navečer vyrazím do konventu svatého Františka. Dorazí sem 2 lidi. A opět Katja. Nejdřív se vyleze na střechu, které je plná kupolí a lávek mezi nimi. V katakombách je pár kostí a lebek a protéká jimi zazděná řeka. Průlez dalších chodeb s obrazy, hábity a tradičními muzejními exponáty sice terno není, ale včetně kostela to má perfektní patinu a je vidět, že na to nikdo desetiletí, respektive nikdy, nešáhl. Trochu civilizace v mercatu, pár drobností k okamžitému sežrání, průsvitný řízek v restauraci za dvacet korun. V telce už skončilo i druhé opáčko Harryho, tak můžu dát sbohem televizím a pryč z měst. (230 Bc - 750 Kč)

< zpět   |   úvod   |   DÁLE (Salar de Uyuni) >