• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

JIŽNÍ AMERIKA z Ria do Limy
III. Vodopády Iguacu

Největší systém vodopádů na Zemi na řece Iguaçu na hranici Brazílie a Argentiny. Voda se v přepadu dlouhém 2,7 km řítí přes okraj lávové plošiny do hloubky 70 metrů. V období dešťů je zde průtok asi 6500 m³/s (asi 50 pražských Vltav) vody v asi 270 samostatných vodopádech. V období sucha klesá průtok dvacetinu a vodopádů je jen asi 150.

2. 3. Brazilské Foz de Iguassu

Do hraničního Foz de Iguacu jsme přijeli jen s 2hodinovým zpožděním. Z meziměstského autobusáku je třeba se dostat zase na místní busák v centru, odkud odjíždí do okolí vše důležité. Celý areál je oplocen, tak na něm lze přestupovat v rámci městské jízdenky, což je věc v Jižní Americe nevídaná. Nabral jsem z bookingu nejbližší hostel právě zde. A tady se ještě dalo vybírat i z ubytování s hodnocením nad 9. O zemi dál už bude úspěch, když to nespadne pod 6. Tenhle v rodinné vilce s nápaditým jménem Iguassu byl dobrej, hlavně snídaně, i když jako všude v Brazílii jsem zatím jel jen na společné ložnice. Tenhle měl i bazén, i když do něj nikdo nevlezl. Klima jako všude je věčně přednastavena na 16-17 stupňů. A obblok autobusáku je velký supermarket na večerní velkonákup žvance i piva.

Než se tam člověk dokopal, bylo po poledni, ale naštěstí brazilská strana vodopádů je menší a i s důkladným prošmejděním na ni stačí maximálně půl dne. A klidně i se zabitím času hned vedle v krásném ptačím parku.

Místním busíkem jedu 20 kilometrů na konečnou k bráně parku. Tady je to turistická nalejvárna, vše upraveno a k tomu je řádně upraveno i vstupné, které i s nutným příspěvkem na dopravu vyjde na 63 realů (550 Kč). Jde platit kartou, ale zde debetní se rovná kreditní, tak zaplacení je tradičně na pár klikacích pokusů. Mají další tučné atrakce, jako 6 kilometrů se projít v džungli, což se honosně nazývá safari, a lodičkami vjet do chřtánu vodopádů. Dvoupatrákem projedeme parkem kolem růžového přepychového koloniálního hotelu (naproti Argentinci mají hotel Sheraton v šedivém paneláku) až na konečnou s restauracemi a stánky s důkladně monopolně pořešenými cenami. Vedro je ale neskutečné, že i víc než stovka za blbej nanuk či limo je přijatelná suma.

Brazilská strana se považuje za slabší, protéká jí menší množství vody a vidět a projít toho lze také výrazně míň. Ale zas má člověk na dlani celou argentinskou stranu. Chodník je jen jeden nad řekou. Nejprudší schod je usnadněn i výtahem na dostřik od vodopádové záclony. Chodník zavede v řece i na další hranu vodopádu na docela solidní spršku ve vodní tříšti. K tomu slunce, duhy, výhled zepředu do Ďáblova chřtánu, záclony vodopádu jsou na 270 úhlových stupních, kolem avatarovská krajina… nádhera. Prostě nejkrásnější vodopád na světě. Stezky si dám zpátky ještě jednou, kdy tu k večeru zůstalo už jen pár živých

3. 3. Argentinské Foz de Iguassu

Dneska argentinská strana, což bude složitější. Vylejzám v sedm, ale se snídaní se fakt vycajchnovali – džusy, ovoce, bábovky… tady by se člověk zasekl. Do Argentiny jezdí často lokální busy. Nabízeli sice něco i od hotelu a ani ten příplatek nebyl tak dramatický za klid, ale aby mě na vodopádech někdo hnal po dvou hodinách zase zpátky, to dík, ne. Bus do Argentiny odjíždí ze zastávky vedle místního busáku hned (za 4R), my cizáci musíme projít přes razítka do pasu, tak nás vyhazuje na celnici, dostáváme lísteček a máme si počkat na další. Pasovka byla hodně rychlá, že by ho ta minuta nezabila. Zase po třech letech v Argentině, kde zatím tvrdneme za celnicí a ještě nikoho z nás nenapadne pořádně mávnout na další, tak tady vytuhneme na dýl. Na rozdíl od dvousettisícového brazilského města Foz, je argentinský bratříček o devět desetin menší.

Ne úplně rozumně se necháváme vyhodit na první zastávce, kudy projíždí busy na argentinské vodopády, zda nazývané Cataras. Tady totiž není směnárna ani bankomat, kromě krvežíznivých taxikářů se směšným kurzem. Argentinci totiž karty neberou ani u vstupu a sázka na jediný bankomat u vstupu je s mými věčně odmítanými kartami dost na nejistotu. Taxík nás 4 sice bere za autobusovou taxu šedesát argentinských pesos (1ARS = 1,6 Kč), která je už turisticky oroštovaná, ale stejně se vracíme, protože jeden nemá peníze vůbec žádné. Silnice hned mizí v džungli.

I zdejší vstup je vyvoněný, stejně jako cenovka s pětistovkou argentinských pesos pro nejihoamerické cizáky (asi 800 Kč). Zde je národní park ještě kýčovitější, hodně stánků, restaurací, foodcourtů s trochu konkurenčními cenami. Je také mnohem rozsáhlejší a spojuje ho turistický vláček, ale s dlouhými intervaly, frontami a ještě není schopen objet všechny tři zastávky na jeden zátah. Takže první část je lepší rovnou zkrátit trasou Verde Trail skrz traviny a drobné lesíky, kde rajtují na odpadcích nějaké obří myšoveverky a po zemi se plazí v jednom chuchvalci stovky červů.

Z prostřední zastávky začínají první okruhy nad a pod vodopády. Horní jde přímo po vodopádové hraně, pod nohami se o desítky metrů níž propadají skrz džungli desítky vodopádů. Lávky to tu různě křižují, ptáci a tukani ve větvích, docela klídek. Jen zas vedro, že by nejeden chcípl.

Nejvzdálenější a nejslavnější vodopád je Ďáblův chřtán, kde se vodopád zařízl nejhlouběji do vyššího masivu. Lávka vede až přímo na okraj, dno v tříšti vidět stejně nejde, jen obrovský hluk a masa lidí kolem s bojem o místo u zábradlí na selfíčka. Lávky k němu odsud ale dávno padly, vždy takový klid s řekou tu asi nebývá. Zpátky k okruhům pod majákem, jehož smysl uprostřed džungle je poněkud sporný. Nořím se do mezipater vodopádů, kde laviny vod padají seshora přes nohy o další patro níž. To si zeleň vychutnává a množí se to tu jak.. (nekorektní přirovnání)

Dnes tisícovkový budget padne stejně, tak si dám i nějakou atrakci a vodopád ojuknu i zezdola motorovým člunem. Za čtvrthodinovou jízdu na odpoledne vypláznu 450 pesos. Z karty to tolik nevadí. Přes řadu lávek a schodů slezu až k nejnižší vodní hladině, kde po stezce ve skalách je přístaviště na lodní atrakci jménem Nautica. Dostáváme vak na věci a záchrannou vestu. Nějak jsem čekal, že přijedeme jen těsně k vodopádům, což jsme zprvu provedli a projeli všechny vodopády dolního patra, pak jsme dostali nějaký čas na focení a něco povídal, no. Teď máme druhé kolo, kdy se lodí bude najíždět přímo pod proudy vodopádu. Aha, tohleto povídal. Proto ten vak. To by se hodilo pochopit včas. Mokrý jsme kompletně, ale třeba boty jsem si nechal jenom já. Teď smrděj hůř než mrtvola zmoklého psa v kafilérce u Spolany. A v tomhle prostředí nemá šanci nic uschnout. Aspoň můžu svést ten smrad na vodopád a ne na moje nohy.

Na čvachtání už zbývá stejně jen poslední nenavštěvovaný okruh daleko od vod vodopádů, protože okruh po ostrově Pocuco mezi vodopády je zavřenej. Po čtvrté už je park vylidněný, tak zdlábnu ještě oblíbené plněné empanády a juknu do pěkného visitors centra ukazující, co se zde dá vidět a co všechno už se zde neuvidí. Z původního paranáského pralesu je zničeno 94 % a drtivá většina se drží jen ve zdejším argentinském výběžku.

Radši už zpět do Brazílie. Poslední autobus tam má dojíždět v sedm. Nejdříve ale busem společnosti Uruguaybus do města, který jezdí každých dvacet minut i hluboko do noci. Před městem stejně všechno stojí a už to zavání 15 nočními kilometry pěšky. Ani ta sedmá hodina moc jistá zřejmě nebyla, protože žádný Itaipubus už nejede. Ale nějaká jiná společnost nás vysvobodí a čeká na nás i na obou hranicích.

V mercatu evidentně nejedou karty nejen mě. Rozdíl je, že jak zákazníci, tak prodavačky mají mnohem větší trpělivost a rodinka s nacpaným košíkem to zkouší minimálně padesátkrát. Večeřové hody se opět nápaditě skládají z piva a zmrzliny. Žaludek je potřeba pořádně připravit na bolivijské veverky a peruánské morčata. A nervy mi zocelí spolubydlící, které nenapadne vypnout zvuky z mobilů ani o půlnoci. Ale tenhle problém díky čerstvým vatovým špuntům z německého kauflandu je rychle umlčí. I když v představách si rozehrávám i jiné varianty umlčení.

Pech, že se ty největší vodopády vždycky dělí mezi dvě země, čímž na ně dvojnásobně stoupá čas i náklady. I když by bylo jednodušší přespat v Argentině a nemít stresy s pozdní dopravou. Navíc odpoledne tu bylo úplně prázdno a z parku se dá dostat i po setmění.

Dnes přes dva litry v českých
Kurzy: 1 ARS = 1,6 Kč, 1 BRL = 8,5 Kč; hranice bez víz a poplatků
Noci: Iguassu Guest House, 42 BRL za postel v 8dormu se snídaní – 9/10
Doprava: Brazilie-Argentina 4 BRL/20 ARS, taxi na Cataras 60 ARS, bus z Cataras 65 ARS, městské busy ve Fozu 3.5 R
Vstupy: NP na brazilské straně 63R, NP na argentinské straně 500 ARS, loďka pod vodopády 450 ARS, Parque des Aves 40 BRL, přehrada Itaipu 36 BRL za základní okruh
Ceny žvanců: empanády 20 ARS/6 BRL, piva 1.2-2.5 BRL, točená zmrzlina 3 BRL dortík 4 BRL, minipizza 4 BRL, litr coly 3.5 BRL, velká voda 2 BRL, sůšy 1-2 BRL

4. 3. Přehrada Itaipu

Dnes si beru dovolenou, i když nuda to nebyla. Prvním úkolem bylo pokusit se přežrat těch výborných snídaní. Ale nenarvu do sebe moc. Pro mě by zdejší časté restaurace typu „sežer, co můžeš“ nebyly.

Zaskočím naproti do místní zoo. Je sice zdarma, ale i to je moc. Čiší z toho depka – temné a malé klece, pár ptáků a opiček plus jedna zoufalá puma. Opice jsou rády za každou zábavu, tak se zkoušíme opičit. A jde nám to dlouho dobře, než se naklonila a hlasitě si prdla. Uznávám porážku a jdu na bus. Prokličkuju skrz trubky a turnikety do útrob autobusu. Kromě tradičně vyhrazených míst pro handicapované, starce a těhotné tu mají i místa pro tlusťochy (para obesos). Hned za řekou města se do výše dme jak newyorský Manhattan paraguayské barevně betonové Ciudad de Este. I tady ve Foz je dost betonových monster, ale málokterá byla dostavena.

Místní busík dojede až k bráně přehrady Itaipu, kde je pořádné návštěvní centrum. Okruhů mají několik, včetně nočních a útrob. I nejlevnější panoramatico je za 36 realů. Po videu skočíme do dvojposchoďáku a objedeme vyhlídky pod přehradou, o kterou se dělí s Brazílií sousední Paraguay, pro kterou to znamená veškerou elektrickou spotřebu. Dohromady má kapacitu 7 Temelínů (14000 MW) a vyrobí za rok tolik jako čtvrt milionu Orlíků a do čínských Tří soutěsek byla desetiletí největší vodní elektrárnou a stále zůstává nejvýkonější. Výška hráze je skoro 200 metrů a šířka 8 kilometrů.

Na skok zajedeme do Paraguaye pod turbínami, abychom zpátky přejeli po hraně přehrady, kde vyskočím u jezera s restaurací, lesy a rezervacemi na obzoru doufáním v drobnou procházku. Tak nic, vše je oplocené.

Zpátky na autobusáku jen přeskakuju na bus jedoucí na druhou stranu zase k vodopádům. Vedle mají krásný ptačí park Parque des Aves s duší a příběhem anglické rodinky, která to tu desetiletí budovala. Žádný prvoplánový státní lov na turisty jako o vchod vedle. Vevnitř je spousta velikých voliér, v nich stovky druhů obrpapouchů, včetně tukanů a barevných ara, včetně nejvzácnějších a největších modrých hyacintových. Mezi nimi se dá volně chodit, dělají na hlavu slušné nálety, řvou jak paviáni... déšť a pozdní čas udělal, že to tu mám zase jen pro sebe, takže moc příjemné podvečerní tři hodinky. Škoda, že k platební kartě si začal stávkovat i foťák.

Zbytky realů se vyhodily za jídlo a i na čokodortík zbylo. Akorát čtu statusy Dominiky, jak popisuje depku z Bolívie a nadšení z Argentiny, kde jsou normální obchody, zeleň, pohodáři a žádní vzteklí psi. Sakra, kam se to ženu? No, zítra asi začne skutečná Latinská Amerika. Nebo co si to tu ještě protáhnout? Radši se přežeru a dožeru zbylé laskominy ze zásob (= 3 rajčata a čínská polívka).

< zpět   |   úvod   |   DÁLE (Paraguay) >