• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

JIŽNÍ AMERIKA z Ria do Limy
XIII. Posvátné údolí a Cuzco

5. 4. Ollantaytambo

Od Olanty se táhne řetěz inckých památek, na které všechny lze použít boleto turistico. Je sice za 130 solů, ale je v tom 16 objektů. A protože jsem už dávno rezignoval na další zastávky blíž k Limě a doufám, že je vymetu příští cestou přes Ekvádor do kolumbijské Cartageny, zbylý čas zabiju zde v říši Inků a španělských konkvistadorů.

Přes den je krásná atmosféra vesnice pryč, náměstí zaplaví tuktuky, desítky stánků a odpoledne nájezdy turistů. Naštěstí teď dopoledne jsou rozvaliny prakticky prázdné. První terasy a baráky jsou hned nad městem v prudkých stráních. Otesaný chrám a observatoř, dole zas prameny a kanály. Inka Manka tu kdysi Španěláky porazil, ale místo aby je ubil, tak je pouze umyl. Zaplavil pole pod městem a rytířům ve zbroji moc plavání nešlo. Španělé se vrátili, Inky vyhnali a pár přeživších zdrhlo do Vilcabamby nebo do jen 30 kilometrů vzdáleného Machu, které Španěláci nepochopitelně asi nikdy nezahlédli.

Lehnu na odpolední siestu. To není špatný vynález. Ale vykopu se na sýpky a terasy na druhém kopci za dalšími výhledy. Je to už ruinovatější, přirozenější, zdarma a bez dohledu pískalů. Hradby z teras, které lehce předčí rakouskouherská pevnostní města, má i celá vesnice. Za řekou se zbytky inckého mostu je dokonce cyklostezka podél unavených bloků kamenů, které z lomů nedošly do cíle. Koloo by se hodilo, kdyby za denní půjčení šlapacích werků nechtěli půlku pořizovací ceny. Na večeři k číňanům na nášup za pár solů a v rámci ekologického smýšlení vezmu pivo, které balí do lahví o objemu 1160 ml. Tak má vypadat minimalizace odpadů. Žádné směšné třetinky.

Noc: Olanta, 30 pokoj s koupelnou 8/10
Vstupy: boleto turistico do šestnácti památek v Cuzcu a Posvátném údolí 130
Jídlo: snídaně 10, véča 9, kusy pečiva po 1, velká voda 4, incacola 3, litrová lahev piva 7-10, mandarinky 5/kg
Celkem 200 Sol (1650 Kč)

6. 4. Moray a Salinas

Další zastávka Moray vypadá na fotkách báječně, i když jde vlastně jen o tři ďoury. Pro lovce zelených teras je to povinná zastávka. Je mimo hlavní trasy, tak vyrážím s celým svým majetkem veřejnou dopravou. V tomto případě sdílenými taxíky za busové ceny směr Cusco, ale po výjezdu nad řeku Urubambu vypadnu na křižovatce na Maras. Tady už číhá dlouhé taxikářské smlouvání na 15 za 15 kilometrů.

Mírně zvlněnou krajinou dorážíme k Moray – vyhloubené ďoury jsou perfektně a symetricky obezděny terasami. Tedy pokud by restaurátoři uměli o 500 let později aspoň trochu zrekonstruovat sesuv na jedné straně. K čemu to bylo, se neví, aktuálně vyhrává verze zemědělské laboratoře. Na ztracenou památku je tu dost lidí. Stejně ale nejdou za první vyhlídku.

Do města Maras jdu výraznou a příjemnou zkratkou přes planinu ve výšce 3500 mnm, kolem políčka, oslíci a ovce. Dokonce je tu i turistické značení a projíždí tu pár cyklistů v rámci organizovaných tour. Maras je trochu marast, bahno na ulicích, popadané hliněné zdi, v centru trochu betonu. Ale jsem tu kvůli odbočce za městem, která kaňonem padá o párset výškových metrů.

Ke konci jsou Salinas – solné rýžoviště (asi 10 kilometrů od Moray). Malý solný a teplý pramen se rozvádí do 5000 políček, která se po naplnění zavřou, voda se nechá vypařit a sklízí se sůl. Každá rodina má kolem 50 až 100 políček, tak je furt co dělat. Moc to nevypadá, ale plných pytlů z toho tahají dost. Krásný pohled z výšky a i procházka po tomhle zas šoupne člověka na jinou planetu. Jen to chce slunce na pořádné vypálení bílé do zorniček. Slunce jsem ale už pár dní neviděl. Na prohlídku si můžete najmout guida, který vede za prdelí svojí grupu, zastaví a pokyne davu, kde si může udělat fotky. TVL

Cesta pokračuje za Salinami až k řece a vesnici a po 12 kilometrech jsem na hlavní silnici, kde musím čekat dokonce přes 5 minut, než mě někdo vezme za sol do vedlejší Urubamby na terminál a bus do Pisca. Jedeme dlouho. A delší to připadá ještě více, když si přisedl vožrala. Naštěstí při další zastávce si šel odskočit a ujeli jsme mu.

V Piscu jsme za tmy. Ubytování tu moc není, protože turisté nezůstává přes noc, když je to jen hodinku od Cuzca. Uličky jsou už betonové, ale hezky udělané. Náměstí je plné prázdných stánků a hlavní ulici zaplní místní na večerní hody s pitím, polévkou a salátem jen za bůra.

Noc: Pisac, hospedaje Linda 20 za pokoj 6/10
Vstupy: na Moray platí boleto turistico, Salinas 10
Doprava: Olanta-Cuzco 10, taxi do Moray z křižovatky 15, taxi do Uru 1, bus do Pisac 3
Celkem 100 Sol (830 Kč)

7. 4. PISAC

Poslední klidný den, vylehávám a ani výjimečné jasno venku mě nějak nepopohání. Do ruin Pisacu je pro mě vstup přímo z náměstí. Kupodivu to nikdo jiný nedělá a všichni se vyvezou busem či taxíkem k hlavnímu vchodu z druhé strany, který má jednu výhodu – ušetří se 500 výškových metrů. Ještě si nechat propíchnout boleto-turistico o ostnatý drát a možná nejrozsáhlejší incká památka stavěná až od roku 1440 je tu. Hned začínají terasy zabudované do skal, kolem prýští vodopády. Je fuška se plazit vzhůru, ale výhledy se strážními věžemi dopřávají spoustu příležitostí k nenápadnému vyfunění. I jednotlivé osady měly perfektně zmáklý urbanismus. To ještě na Mělník nedorazilo.

Dál jsou zátarasy a pásky. Aspoň se dostanu vzhůru k templům Slunce z obrovských otesaných kamenů vyrovnávající se jmenovcům z Machu. Proč tu je pusto, vysvětlí hlídač. Cesta se utrhla, je zavřená a sem se nikdo nedostane. Pokud chci na druhou část, mám to obejít a vzít taxi. Si děláš...?

Prorazím zátarasy dole v terasách. Zde je taky mrtvo, protože se zasypala přístupová silnice. Po stovce teras se doškrábu do exvesnice u hlavního vchodu. Další citadela vzhledu pernštejnského je na vršku se skvělými výhledy. Šmejdím tu celý den. V protilehlé skále jsou díry, kam se dávali mrtví, a odnášely se poklady. A pod nimi ve strži padá kozí stezka mezi rozsypanými a zarostlými terasami až k náměstí. Skočím na vyhlášené domácí empanády a vrhnu se na finální obžerství. (40 Sol - 330 Kč)

8. 4. Okolí Cuzca

Je fascinující, jak na hotelových recepcích umí blbě radit s dopravou. Tady bába i s cestou do Cuzca. Ještěže se jí nikdo neprosil a šel si člověk po svým, což znamenalo čekací dobu 0 sekund. Bus zas vyšplhá na náhorní plošinu topící se v mracích, z nichž se k nám cpou desítky indiánů s pytli. Proto je moooc logický zůstat na poslední sedačce, když chci vyskočit 8 kilometrů před Cuzcem.

V horách daleko před prvními domy Cuzca začíná totiž série čtyř inckých památek (na vše platí boleto), které se dají postupně obejít pěšky venkovskou a klesající stezkou. První jsou lázně Tambomachay v údolíčku. Je to malý, ale jde to pořádně protáhnout do údolí a hor. Nebo o něco míň do vedlejší vesnice, naproti níž je další malá incká pevnost Pukapukara. Kousek po silnici a hezkou zkratkou přes skály, louky a doly se najde pár pozůstatků dávných staveb, ale ty už byly rozebrány na výstavbu Cuzca. Zato pořádná kupa rozpraskaných skal s pár chodbami zůstala ve velkém rituálním Qenqo.

Doteď to byl jen venkov s koňmi, ale jsem na hraně útesu a pod nohami se rozkládá půlmilionové Cuzco, kterému vévodí katedrála a letiště. Nad tím vévodí Bílý Kristus v olivovém háji a vedle se tyčí Saqsaywaman. Ohromná pevnost s několika řadami zig-zagových hradeb z mnohatunových kamenů. Právě zde jsou ty nejdokonalejší a největší zdi Incké říše. Výhledy na koloniální Cuzco si užívali chvíli i Inkové, protože dočasně tuhle pevnost dokázali dobýt zpátky. V areálu je třeba i amfiteátr, tunely, ale největší zábavou pro většinu jsou kamenné skluzavky.

Do města vedou dlouhé schody, které směrem dolů docela ujdou. Pád do divného pokoje se správně ulítlou babkou za 17 solů a ještě dokážu večer udělat pár kroků na centrální Plaza de Armas. Cyklistický závod zrovna vyhnal auta. Ale ty tu nejsou ani jiné dny. Už jen lidi a 500 let historie. Po dlouhé době regulérní náměstí a život na něm. Turistické agentury mají všude dopravu na Hydro za 25, do Limy za 160 s důvěryhodnými společnostmi a za 70 výlet na Duhové skály, které vypadají na fotkách dost dobře, a to „zapomenuté“ Moray nabízí úplně každej. Turismus už tu tepe, restaurace jsou hned 3x dražší, ale stejně hnusný. (60 Sol - 480 Kč)

9. 4. CUZCO

Cuzco je nejdéle osídlené město Jižní Ameriky ve výšce 3400 metrů. Ráno sjedu koupit lístky na finální bus. V Limě jsem chtěl být s denním předstihem vzhledem k blokádám a dalším radostem, které nabízí peruánská veřejná doprava. Z plánů sice už všechno padlo, jenže zastávka cestou na pláních Nazca by času moc neubrala. A oáza Huacachina je docela blízko před Limou, že by se v ní dalo přespat. A peruánské Galapágy vedle by se mohly spláchnout výletem… vono to půjde, a bude to nakonec lítačka jak za starých časů.

Busů do Limy je hodně, ale co vybrat? Recenze by se možná hodily. Fotky "VIP" busů vypadají navoněně a alespoň zkusím dát lůžkový camabus. Cama nebo semicama je asi jediné, co lze rozlišit. Jinak je to stejně vstupenka do loterie. Jen velké pytle indiánů u nejlevnější společnosti dávají tušit, že tudy ne. Já sice vystoupím v půlce cesty, ale cena lístků dálkových spojů je stejná (80).

Z busáku se loudám pod sluncem do centra a vymetám zbylé památky z boleta-turistica. Ten tu má 4 docela mizerné zastávky. První je hned Pachacutec memoriál. Socha na obrovském podstavci s ukrytým muzeem v 6 patrech. Uvnitř jsou jen texty a obrázky, takže jde hlavně o vyhlídku z výšky 28 metrů od botky náčelníka.

Městem se táhnou bulváry s parky a fontánami. Údržba dost vázne a fontánkám chybí pár drobností. Třeba dvě há a jedno ó. I když právě přivší slejvák by je mohl slušně zaplnit. Tak ne. Voda zůstala jen na silnicích a chodnících. Na schování je fajn muzeum incké historie Qorikancha pod náměstím. Sice vypadá jak 40 let neudržované záchodky pod parkovištěm, ale exponáty nebyly zlé. Na rozdíl od těch moderních muzeí, kde se pro samé koncepce, světýlka nevejdou exponáty a texty přece stejně nikdo nečte, zde bylo střepů, proutí a mumií ještě dost.

Venku se nabízejí babky s malými lamátky na focení. Hroznej kýč. Tak to letí. Radši ještě jedno muzeum historie, tentokrát španělské. Barák pěkný, ale vevnitř je vše stejné – obrazy a židle, občas španělské hadry s obručemi kolem krků.

To muzeum čokolády se dá užít i jiným smyslem. Je to sice jen prodejní výstavka bez vůně s předraženým tovarem a workshopy, ale průvodkyně byla trochu alkoholička, která to bere jako způsob, jak se dostat k chlastu. Většina exkurze tak probíhala koštováním alkoholových výrobků a destilátů s podílem čokolády.

Kroužím po kostelích a uličkách se starými koloniálními baráky hrajícími všemi barvami. S blížícími se Velikonocemi a nejvýznamnějším svátkem Semana Santa přibývají u kostelů různé akce, rozhazují se kytky a podobně. To si nastudujte sami, odjíždím těsně před ním.

I supermarkety už dorazily. Ještě půlku kuřete s hranolema, které do sebe soukám hodinu na Plaza s pokecem s pár procházejícíma. Jsou nějací družní. A ani nic nechtěli. A prej umím dobře španělsky. Tak určitě…

Do hotelu pro batoh a čekám na osmou a posun o tisíc kilometrů k cíli. I když cíl vlastně byl tady. Prostě to došourat domů. A zatím mohu pozorovat, jak se zlodějíčci snaží přitlačit na cizince s batohy. Občas na extra viditelné hajzly zareaguje policajt písknutím, oni odběhnou pryč a za 10 minut visí na dalším hejlovi.

< zpět   |   úvod   |   DÁLE (Nazca) >