• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

KARIBIK
Dominica

13. 11. Dominica - Roseau

V 6 nás Lina odváží do guadeloupského přístavu a až tam z ní vypadne, že za taxikářských 20 euro. Taky to mohla říci dřív, nějaké autobusy by se našly. Kufry se odbavují do podpalubí. Na celnici dělá Ayssanův rychlopas trochu problémy.

V uzavřené rychlolodi se uvelebuju v křesílku před televizí se Supermanem a dle rad se snažím křečovitě pozorovat horizontální mořskou rysku na obzoru a nemyslet na mé poslední poblití i v Neapolském zálivu.

Přežil jsem a po dvou hodinách a sto kilometrech míjíme zelené kopce oválného a jediného ostrova nezávislého státu Dominika. Proti Guadeloupu je poloviční, má 750 km2 téměř výhradně hornatého povrchu s nejvyšší horou Morne Diablotins 1447 mnm). Žije zde jen 72000 drtivě černošských obyvatel. Z původních Karibů zbyla tisícovka uvnitř ostrova. Hlavní město je Roseau s 20 tisíc obyvatel. V 17. století byl osídlen Francouzi a po mnoha bojích nakonec připadl Britům. Na nich vyhlásil ostrov nezávislost v roce 1978. Platí se východokaribským dolarem (cca 10 Kč), mluví se anglicky, jezdí se vlevo a modlí se téměř výhradně ke křesťanskému Bohu.

Na Dominice auto nebudeme mít a na hlavní místa se dá dostat minibusíky z hlavního města. Na hlavní horské a sopečné túry se vyplatí ubytovat v horském údolí Laudat půl hodiny jízdy nad hlavním městem. Auto na průjezd vnitrozemí a severu ostrova by se hodilo, ale tady se autopůjčovny ještě moc nerozjely.

Přistáváme u mola v Roseau, které je na první pohled o několik řádů níž proti francouzským sousedům - bordel, neexistence chodníků, rozvojový mumraj, pár fetek a podivných existencí, dřevěné rozpadající se baráky... nádherná exotika. Pouze několik betonových baráků těžko naznačuje, že bychom mohli být v metropoli ostrova. Další ránu přidal srpnový tajfun Erika, který Dominiku silně zpustošil i s pár desítkami mrtvých. Ach, ty baby.

Úzkými uličkami přeplněnými smradlavými auty se snažím prodrat s Ayssanem a jeho monstrem na kolečkách, které zde moc rovného povrchu pro svoji jízdu nenajdou, za řeku do klidnější části města, kde na kopečku je náš guesthouse St. James (45$, slušný pokojík, wifi, snídaně).

Ve městě měníme americké dolary na východokaribské, který platí v 8 antilských státech. Za dolar má v bankách víceméně fixní a výhodný kurz 2,67 (výměna za eura je méně výhodná), což ale i tak obnáší ouřední martýrium front, ukazování pasů a bydliště a vyplňování lejster. Ale i americkými dolary s mírně horším kurzem se ale dá zaplatit víceméně vše.

Základní ingredience k přežití: voda&sůši a sedáme do bílých převážejících minibusů. Jízda na jih za 4EC by přivedla hned třem místům k okouknutí – nejjižnější mys Scotts Head; Soufriere s kostelem, sirnými prameny a trečíkem na východní pláž a pláž Champagne vyhlášenou probubláváním sopečné aktivity ze dna moře.

Na začátek bereme Champagne, za restaurací cvakneme vstupné 2 EC a natěšeně se ženeme na další karibskou pláž. A ta se nějak nekoná, zřejmě ji spláchla Erika a zanechala jen bahniska a šutry. Na konci je asi 5 lidí ve vodě naznačujících, že tu něco přeci jen bude. Ale moc toho není, rybek pár, korálů podobně a na pár místech konečně ty unikající bublinky dávající jméno pláži. Úplný terno to není, ale na pár místech se dá slušně zanořit do bublajících vod. Za útesem se dá pak naložit do vlastnoručně vybudované vaničky, kterou napouští horké prameny zpod písku.

Dál na jih už nám to nevychází a vracíme se do města na průlez – staré opuštěné kostely, zavřené muzeum, nepřístupný prezidentský palác, supermarket a pěkná botanická zahrada (zdarma a s wifinami pod palmami). Dvojí, resp. trojí, ceny sem ale dorazily taky, a to včetně veřejných záchodků.

Večer vyrazíme na žvanec. Adresy z lonely jsou dávno minulostí, tak skončíme v nějaké vyvoněné Fussion Village, tak je to aspoň jednou na úrovni. Zejména ve srovnání s tím, co nás na Dominice čeká (kupa těstovin s lososem 30 EC). Ve tmě žilo centrum, pokud zde něco takového lze nazvat, snad i o něco víc.

14. 11. NP Morne Trois Pitons: Laudat – Boeri Lake

Ke snídani dostáváme i tropické ovoce, které i zde je všude docela drahé. Z německého staršího páru se po snídani vyklubali Češi, tak ještěže se výjimečně naše ranní diskuze nezvrhla tradičním směrem.

Na dnešek mám objednaný hotel v údolí Laudat nad hlavním městem. Ideální startovní destinace na túry v národním parku Morne Trois Pitons je vesnička Laudat na konci cesty asi půlhodiny z města. AirBNB tam má něco jen o údolí vedle a v Laudatu jsou jen dvě ubytování za ceny ke dvěma tisícům za základní pokoj, které navíc byly zavřené, protože silnice se tam po tajfunu obnovila až teď. Na Laudat odkazoval i Symes See, v bookingu i na svém webu, jenže v komentáři bylo něco o tom, že je to 5 kilometrů od Laudatu a adresa odkazovala přímo na hlavní město a i fotka byla z centra Rouseau. Naštěstí tady dole je Hotel a v horách je Villa.

Nákupy Ayssan zamítl, že se s tím tahat teď nebudeme a koupíme něco tam (holá blbost). Vyjíždíme od botanické, řidič měl sice cestu do obydlenějšího údolí Trafalgar vedle, ale co by za deset karibských doláčků neudělal a zákrutami nás doveze až do tropické zahrady obklopující plantážnické sídlo hotelu. Barák je to krásný, okolí ještě hezčí, výhledy daleko na ostrov, zeleň, kytky, zrající grepy a banány. Široko daleko není jiné stavení a ani člověk. I když to by se u hotelu mohlo hodit. Až na telefon se zjeví, přidělí pokojík s dvěma postelemi a koupelnou a zmizí na pár dní. Dva měsíce se sem nedostali, tak nefunguje skoro nic, ani internet, živé duše, či kuchyň. A to máme hlad už teď.

K Laudatu je to hodina chůze po silnici dál nahoru. Chceme dát cestu k vodopádům Midleham, ale hned nás odchycuje černej blb a chce vidět vstupenky, které prodávají až nahoře v Laudatu. Že né jako koupit až po návratu, ať tam hned padáme. Dát negramotnému idiotovi průkazku a je hned nejdůležitější člověk na světě. Tak aspoň naberu grepy a jdeme do Laudatu. Vedro, hnus a do kopce. Ale horská krajinka vůkol nádherná. Na celé údolí a národní park se prodává týdenní vstupenka za 12 US$. Tu ale tady nemají, tak bereme dva denní (po 5 US$). Aspoň mají nápoje, základní jídlo a pár konzerv.

Cíl dneška je tak Boeri Lake v kráteru, ale dlouho se jde nad Laudatem jen po betonové silnici podél dřevěného potrubí pro elektrárnu. Sem tam výhled a sprcha s horkou sirnou vodou. Za hodinu parkoviště a další ¾ hodiny stezky džunglí k jezeru, u kterého se dosavadní slunce změní na déšť, mlhu a zimu. Takže zas žádné koupání nebude.

U silnice je větší Freshwater Lake, které nabízí snad i loďičky. Teď je zde jen poloopuštěné sídlo národního parku s obrparkovištěm a jednou dámou, která prodává pití a toasty. Dáváme konečně pivo - zdejší Kibulu (za 5EC$, ale jen čtvrtlitrovka). Tady by se pivní opička prodražila. Naštěstí pro tyto účely je zde rum.

Vodopády cestou zpátky už nestíháme, tak razíme na hotel. Kupodivu sem dorazily ještě dvě holky, ale jak nás na mžik viděly, začalo o patro nad námi velké stěhování a zřejmé zabarikádování dveří. A to jsme si celou cestu říkali, jak určitě na hotelu na nás budou čekat tři Slovenky. Byly tam teda jen dvě, ale když holky po třech dnech promluvily, Slovenky to fakt byly. Ale pokračování predikčního příběhu už mělo jiný průběh.

Já stejně trochu umírám v pokoji a ve sprše, protože druhou půlku cesty mi nějak praskala hlava. Ayssan zatím napíchl v recepci notebook do světové sítě a pak se jal rozšoupnout se v kuchyni s ravioly, fazolemi, rybičkami a párečky z laudatového krámečku.

< zpět   |   úvod   |   DÁLE >