• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

KARIBIK
Guadeloupe

Letenka na Guadeloupe a zpět z Martiniku se vzala za 13 tisíc s AirFrance, pro kterou je to vlastně vnitrostátní spojení. Cena nijak mimořádná, takže podobně tam může každý kdykoliv. Jen se rozhodně vyhnout hurikánové sezóně v létě a na podzim (cca do konce října). To by chtělo obzvláště zjistit, než koupíte letenky. Jo, my jedeme na podzim. Letos (2017) o sobě dala pořádně vědět, když právě navštívené ostrovy brutálně zdecimovala.

Mezi Guadeloupe a Martinikem jezdí skoro denně přes Dominiku rychlý trajekt od 80 € zpáteční a od 50 € jednosměrná. Většinou ale jednosměrná vyjde skoro stejně a jet jen půlku cesty na Dominiku cenu taky nijak nesníží. Přes dva týdny, po pěti dnech na každý ostrov. Ideální kombinace. Jenže vedle je ještě ostrov svatá Lucie, možná nejkrásnější ostrov, trajekt tam jede taky, z Dominiky tam jde lehce přeletět, tak jsme ji tma ještě bouchli, což jsme si jako tedy dost zkomplikovalo. Ale aspoň tam byl nějaký punc cestování a né jen letiště-půjčovna-trajekt-půjčovna.

Po francouzských ostrovech se dá lehce pohybovat standardními autopůjčovnami za směšné ceny. U nezávislých států je to už s infrastrukturou i lokálními půjčovnami horší a ceny za půjčení aut jsou o dost vyšší. Na ostrovech sice funguje místní doprava, někde i docela široce, ale my se nechceme pohybovat mezi obydlenými místy, ale těmi co nejopuštěnějšími, které i v relativně přelidněných ostrovech lze snadno najít. Dost keců, praktické informace ještě nějak vyplynou v dalším cestopisném elaborátu…

7. 11. Praha

Vyrážím o den dřív k Ayssanovi do Prahy. Když vidím jeho batoh, tak mě klepne. Megamonstrum na kolečkách, za které by se nemusela stydět ani největší pindulína s deseti páry bot při zájezdu od čedoku. Táhne sebou notebook, ploutve… dvacet kilo jen to fikne. Evidentně Ayssana na nějaký baťůžkářský výlet nevezmu. Naštěstí většina ostrovů bude s půjčeným autem.

8. 11. Let do Karibiku

V proklatě brzký čas se přesouváme na Ruzyň a v sedm letíme s ČSA na pařížské letiště Charlese de Gaulla. Další let je bohužel z Orly. Máme na přesun přes Paříž 6 hodin, které vzhledem k neděli byly zbytečně velkorysé. Protože první let byl s ČSA, museli jsme voucher na autobus CDG-Orly vymámit až v kanclu AirFrance na terminálu 2E. Další let je vlastně vnitrostátní bez nějakých obštrukcí s příjemným servisem. Míjíme jen krátery Azorů, které potvrdily, že zálusk na ně je oprávněný.

Za tmy přistáváme na Guadeloupe. Je to dvouostrov složený geograficky i věkově ze dvou odlišných částí a spojen je jen úzkým mangrovníkovým průlivem, dvěma mosty a francouzským dědictvím. Jako součást Francie a její zámořský department je přímou součástí EU s eurem a dotacemi, kterých sem proudí dost, což je občas znát (ale ne tolik, jako na vedlejším Martiniku). Na 1628 km2 se vejde 400 tisíc obyvatel, z nichž 90 % jsou černoši, kteří se sem dostali jako otroci. Francouzkou kolonií se stal už roku 1635 a pouze nakrátko byl obsazen Angličany a Švédy.

Hned nás udeří do těla brutální vlhkost. Po vybílení mapiček z turistického okýnka se přesouváme k autopůjčovně Jumbocar. V letadle bylo dost Čechů a Češek a i tady se chytá jedna na Ayssanovu českou větu. I když jsou tedy lepší věty na odstartování vzájemné krajanské konverzace s mladou a (slovy ministra školství) slaďoučkou paní, než informace o stavu zpocenosti svých koulí. To její přicházivší Martin nás hodil do správné škatulky na první pohled. Aspoň zkrátíme dlouhé čekání, než se k nám dostanou papíry a převoz k autům. Cena je hezkých 16 eur na den. Ani se nesnažili udat další příplatky. Horší už bylo, že nezbyla auta. Po chvíli přitáhli a umyli Dacii Duster, což nebylo tak špatný, jak to zní. Podezřelý bylo jen, že vůbec nic nežrala.

Když už máme větší auto, chtěli jsme uškudlit na bydlení, které zde nespadne ani k tisícovce za noc. Tmou jedeme k nejbližší neměstské pláži Babin, která zas tak za rohem nebyla. Pusto, prázdno, šum moře… ideální noc to ale nebyla. Vlhkost a teplota v zavřeném autě z něj udělalo rychlé skleník. Pootevřením dveří se ale do něj zas hned cpou bzučící obyvatelé přilehlých mangrovníků.

9. 11. GOUDELOUPE - Grande Terre

Ráno prolezeme mangrovníky a pláže, kam pár černochů přiběhlo cvičit. Celá zem je pokryta tučnými kraby a celá obloha obsypána komáry. První půlku dne objíždíme severní část ostrova, kde zprvu vládne mezi cukrovou třtinou hustá doprava, že se nedá ani najet na hlavní silnici. Vedlejšky kroutící se mezi domky a kopci jsou už příjemnější, baráky někdy z honosného betonu, občas pár stlučených prken, ale v kontextu hustě syté zelené vypadá vše dostatečně exoticky.

První poznávací zastávka je hřbitov v Morne-A-l´Eau. Jako řada ostatních jsou hrobky baráčkovitých rozměrů a důkladně černobíle okachlíkovány. Zde na stráních je z toho příjemně pitoreskní černobílé městečko plné červených svíček.

Koloniální dřevěné a zděné baráky, kostel a bílou pláž nabízí Port Louis. Míjíme řadu zavřených krámů, než urveme do vyprahlých těl po dlouhé době první doušky studené vody. Konečně supermarket, tak se pustíme do zásob na základní přežití v podání konzerv, rybiček, vod a vína. Úplný sever je už pustý, pouze s větrem očesanými keřisky. Autem se dostaneme na konec mysu Pointe de la Grande Vigie s výhledy na pobřeží všech stran.

Silnice na východ krouží pobřeží s pár pěknými výhledy, než okno uzavře sirný smrad ze zátoky u Porte d´Enfer. Červené usazeniny zalily celý záliv i s dříve vyhlášenou restaurací. Dnes se to snaží uklízet bagrem, ale pár let tu mají už po sezóně. Vede odsud celodenní pobřežní trečík, kterých mají na ostrově asi 4 desítky pěkně vypsaných v turistické brožuře. Dáme aspoň první kilometry po sopečných útesech. Víc ve vnitrozemí jsou staré kupolovité tlusté věže bývalých větrných mlýnů, které si pohlcuje příroda, a nové hnusnější štíhlé věže větrných elektráren. Pláže zde ještě prolezeme poslední guadeloupský den.

Největší město Pointe-a-Pitre je plné panelákových sídlišť navozující atmosféru pařížských předměstí včetně vzezření obyvatelstva. S obavou tu necháváme auto a jdeme hledat přístav. Ten nenacházíme, ale dostali jsme se do sluncem vypáleného centra. Turistické stánky nabízí hlavně lahve domácího, rumem nasátého, Ti Punche. Kromě zavřeného kostela a pár starších nezajímavých budov s jedním náměstíčkem tu z památek není k vidění asi nic. I to moře je víceméně nepřístupné.

V osobním přístavišti nám zjeví obávanou novinu, že loď v požadovaný den nejede. Zůstat zde o den déle zas taková tragédie není, jako ten brzkoranní odjezd. Jen budeme muset prodlužovat auto a najít ubytování v tomhle městě, kde je přesně jeden předražený hotel. I když byly zmínky o několika lodních společnostech, otevřená byla stejně jen Express-des-Iles a aspoň souhlasily informace z jejich webu, před čímž zas jiné informace varovaly. Ideálně to jede pak i ze Svaté Lucie na Martinik, tak kupujeme oba lístky po docela mastných 79 eurech.

Dálnicí razíme na jih k vodopádům Carbet, pod nimiž máme ubytování. Je už docela pozdě a cesty k nim jsou na delší lokte, tak jen prolezeme vedlejší kaskádu s miliónem schodů v džungli. Hledáme ubytování, které ale adresu na webu nemělo a v reálu to nemělo ani ten název B&B Alpinia (pokoj 40€ + daň 3). Až po třetím projetí nás odchytává starší pár, kterému tu patří hezká vilka s psíky. Jsou to Frantíci na důchodu, kteří zde pronajímají příjemné pokoje s koupelnou a terasou v zahradě. Jen s angličtinou jsou na tom podobně jako my s francouzštinou. S tím souvisí i jejich doporučení na „nedaleké“ koupaní v říčce, kam jsme vyrazili na večerní koupel. Procházka byla výživně do kopce, ale voda tekla maximálně z nás. A když začala téci na nás alespoň z mraků, zalézáme radši rychle užít výhod luxusního bydlení.

< zpět   |   úvod   |   DÁLE >