• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

KARIBIK
Svatá Lucie

18. 11. Svatá Lucie

Svatá Lucie leží mezi Martinikem a Svatým Vincencem v Malých Antilách. Na 616 km2 žije 175 tisíc obyvatel. Třetina z nich v hlavním městě Castries. Vulkanický původ dal o sobě naposledy vědět v roce 1766. Nejpůsobivější jsou však dávno vyhaslé Velký a Malý Piton, kteří se dostaly i na vlajku a do seznamu UNESCO. Stejně jako ostatní ostrovy je zde období sucha od prosince do května a období deštů s občasným hurikánem od června do listopadu. tepltoa je pak stejná celý rok.

První obyvatele Arawaky vytlačili kolem roku 1000 Karibové se svým funkčním královstvím.Španělé sem připluli v 1500, první kolonie založili v roce 1660 Francouzi. Následující století trval litý boj s Brity a ostrov 14krát změnil svého vlastníka. Až v roce 1814 definitivně skončil u Britů a od roku 1979 je nezávislý. 90% obyvatel je černošského původu z Afriky. Oficiálním jazykem je angličtina, nicméně 95 % obyvatel používá kreolštinu.

Ve tmě zakroužíme po pobřeží Svaté Lucie a naštěstí přistáváme na správné letiště Castries (je tu totiž ještě hlavní letiště na jihu), kde by mělo čekat i auto. Panička s cedulkou čekala za odbavením a dovedla nás na setmělé místo v loužích, kde pro nás měla džípíka Suzuki Jimmy. Byla vůbec fuška něco k pronájmu na Lucii najít, všechno vycházelo na ty dva dny na více než 200 eur. Jen u autoeurope se nakonec podařilo prorazit s tímhle za 107 eur od Drive-o-matic (malýho prťavce měly asi za 90 eur). Tím ale výdaje nekončí, zlodějská benzínová taktika plná-(polo)prázdná koštovala dalších 30 US dolarů, santalucijský řidičák 20 dolarů a připojištění spoluúčasti, kterou měly tak vysokou, že by to neschramstla karta, 24 dolarů. Takže dva dny s autem na Lucii vyšlo na 6000 Kč. Aspoň že nebyl problém nechat auto s klíčky v přístavu. Po předání paní akorát neomylně vycouvala na betonový kužel se svým autem.

Jinak i zde se platí Východokaribským dolarem (1 ECD = 9 Kč). Na letištní wifi jsem ještě vyrazil vyřizovat ubytování na druhou noc, protože to naše nám pan majitel z bookingu zrušil (v prvním emailu psal že to má obsazené, v druhém, že je to v rekonstrukci (což jsem mu napsal, že nevadí) a ve třetím, že to byla chyba. Booking nabídl jiné a dražší ubytování poblíž s tím, že cenový rozdíl dorovná. Dorovnal.

A zase řídím vlevo. Vzhledem k tomu, že jsem si po Africe ještě nestihl zvyknout na to pravé řízení, tak žádný rozdíl. Zato auto začalo hned neuvěřitelně žrát a přidělenou půlku nádrže spolykalo za jeden den po 100 kilometrech. První metry vedly do supermarketu pro Ayssanovy ravioly, moje rybičky a sušenky.

Vše kolem je hned o pár levelů níže, kolem parkoviště se motá pár copatých fetek, po silnici se motají psí smečky, bordel, ale aspoň tu koná asfalt, v hlavním městě i fungující semafory, na Millenium highway jsou i tunely a pořádný díry a i v horských úsecích je silnice nepochopitelně kompletně osvícena.

To trošku narušilo naše noční hledání místa na spaní. Nakonec jsme skončili čumákem v banánovníkové plantáži, ale i přes nasbíranou nadmořskou výšku je nesnesitelné vedro. Otevřená okýnka nalákala trochu vzduchu i s komáry, tak uprostřed noci po našem dostatečném napíchání a nabzučení začaly na stropě auta krvavá jatka.

19. 11. Svatá Lucie: Východní pobřeží, zátoka Castanet

Zase se probereme brzo a projedeme horskou silnicí. Panoramata se moc nekonají a ani na značené stezky se oficiálně nemůže, protože je prý třeba mít nějaký permit. Ale jinak průjezd ostrovem je fajn, všude zeleň a banánovníky. Sjedeme do pobřežního městečka Denery s drobným rybářským životem. Atlantské pobřeží je tradičně divoké a zaneřáděné. Pod palmou se stkví autovrak. Ale barevné dřevěné baráčky, rezavé ploty a zděný kostel svatého Petra má svoji příjemnou koloniální atmosféru dob dávno minulých.

Kroužíme po pobřeží s pár vyhlídkami na vyhlazené útesy velmi rozeklaného pobřeží či na opuštěné betonové město. K pobřeží se dostaneme jen u trochu zabordelených zátok s mangrovy, tak jedeme najít náš náhradní guesthouse Aupic Paradise na kopci nad městečkem Aupicon. Pěkný baráček s mnoha pokoji uvádí starší dáma, jsme tu opět sami, tak se můžeme rovnou ubytovat a hodit trochu lehára a sprchy.

V poledne zajedeme na nejjižnější bod Svaté Lucie mys Moule se starým nefungujícím majákem a vojenskou pidizákladnou nad městem Vieux Fort s mezinárodním letištěm. V něm nabereme peníze, studené pití a teplé kuřátko. Ayssan někde vyčetl, že nejlepší pláž je až za hlavním symbolem Lucie – Velkým a Malým Pitonem na břehu oceánu. Nakonec se ta Lucie nezdá až tak malá a hodina je v čudu než dojedeme do pitoreskního městečka Soufriere. Babča věděla, proč nám doporučovala mnohem bližší pláž Laborie bez turistů.

Ani tahle klikatící se trasa jihem ale nebyla kdovíjak obydlená. Cedule odkáží na nějaké vodopády, ale to jsou většinou jen fejky kaskád na soukromých pozemcích. Zajímavější už mohou být Sulphur Springs, kterými kdysi procházela silnice. Smrad z nich se táhne ostrovem proklatě daleko. Na místě frčí turistický ruch na plné obrátky, ceny za vstup či bahenní koupel se zvedly také slušně na to, jak malé místo to je.

Tohle už jsme si odbyli v naprostém soukromí v Dominice, tak frčíme konečně na ty karibské pláže. Za Soufriere má být zátoka Castanet. Opuštěný ráj to není, protože je obsazen hotelovým rezortem, i když podle neskutečně rozbité cestě vytesané v útesu by zde člověk život nečekal. Pláž je obsazena slunečníky, ale o to zas tolik nejde. Pobřeží je zde národním mořským parkem a konečně vytáhneme brejle a ploutve. Kdovíjaká lambada na první pohled není ani pod vodou, ale na šutrech a skaliskách se rozjedou pořádné vodní zahrádky s metrovými kymácejícími se stromky, tisícihlavými hejny rybek, které člověka obklopí ze všech stran, občas se pronásledují želvy… takže jó, tohle by to mohlo být.

20. 11. Svatá Lucie: Pitons - Castriers

Dopoledne projedeme útroby ostrova. Zkusíme se dostat k Pitonům, ale místo toho končíme na krásné opuštěné pláži s mangovníky. Nad hlavou vyhaslé sopky, teplé moře… taky dobrý. Na vyhlídkách nad Soufriere Ayssan u stánků zas luxuje zásoby suvenýrů, i když smlouvat neumí a bere první ceny. Takhle likvidovat ceny…, tak můj pokus o levnější nákup vychází na prázdno. A když už se téměř přiblížím k hrnku a magnetu, já zespodu k 18 a babka zeshora k 20, nasraně běží za Ayssanem s křikem „Johnny, Johnny“ a žaluje mu , že to nechci za dvacet a ať mi to koupí. Tak asi pojedeme dál.

Benzinová ručička proklatě klesá, že snad ani ne dojedeme. Na předměstí Castries jsme evidentně minuli odbočku na smaragdovou zátoku Marigot a objevujeme aspoň benzínku a teplý žvanec. Čas odjezdu se blíží, tak už jen ojukneme skalní mořskou bránu.

Skočíme do centra, kterému vévodí katedrála s malovaným dřevěným interiérem. Všude je pěkně živo, i když jde jen o pár bloků. Na radnici probíhá taiwanská výstava, čímž se odvděčuje těm pár zemím, které ho oficiálně uznávají (všichni ti evropští kazatelé humanity a svobody samozřejmě o zcela demokratický Taiwan ani nezakopnou). Né, že by na Lucii sand šlo o podporu demokratické země, ale ona ta země posílá pořádnou rozvojovou pomoc.

Auto zaparkujeme v přístavu, vyřídíme odbavení na loď a necháme se zkásnout o přístavní taxu 33 ECD, která nám vyluxovala peněženky. Po čekání ve fešácké plechové hale, které se od dob přivážení otroků příliš nezměnila, jsme zase na palubě Isle-de-Express a pelášíme do bouřkových mraků u Martiniku. Škoda, ještě jeden den na projetí severní části ostrova by se lehce utratil.

Ceny: hotel Aupic Paradise 70 USD/pokoj; auto viz výše, benzín cca 23 Kč/litr; grilované kuře 6.6 ECD, čtvrtkilo kokosových sůš 3.7; voda 2.1; cocacola 1.7/půllitr; čokotyčka 0.5 atd...

< zpět   |   úvod   |   DÁLE (Martinik) >