• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Gruzie, Arménie, Karabach 2015 (4.)
Jereva, Garni, Geghard

23. 5. Jerevan

V Jerevanu kolem nádraží Kilikya odchytím wifinu a na bookingu hostel v centru. Takhle mimosezónu nevadí sebevětší dorm. Z hlavní třídy Mesrop je to kousek na One Way hostel. Je to vlastně byt, sice čistý, příjemný, levný (3250 dramů = 6€) a na pokoji jen jeden Číňan, ale ten vydá za čtyři blbce, a je to v pátém patře bez výtahu a opět jsou tu zoufale proležené drátěné rošty.

Takže do centra. To bylo za sovětských časů velkolepě přestavěné a přes staré zástavby byly narýsovány bulváry, přímé i okružní s řadou parků a ohromných náměstí. To vše obklopené klasickou velkolepou stalinistickou architekturou s tradičními arménskými prvky. A i dnešní mrakodrapy kolem staví v podobném stylu, což vypadá rozhodně lépe než naše moderní hranoly ze skla a oceli. Člověk si na hlavní třídě připadá spíše jak u lasvegaských kasin. Centrem jsou dva óbrplacy – náměstí Svobody s krásnou budovou opery a náměstí Svobody s galeriemi a ministerstvy. Takže to spíše frčí u té Opery. Za náměstím Svobody další parkovou magistrálu dorazím k novostavbě katedrály Svatého Řehoře. Dál se už ukrývám v parku před vichřicí, která město zakryla oblaky prachu, než ten prach spláchla pořádným slejvákem. Za tmy ještě stačím vyjet po slavných schodech Kaskády nad město k soše Matky Arménie, ale to už v botkách hodně čvachtá a radši dolezu do hotelu s drobným nákupem alkoholu a sušenek ze supermarketu vedle hotelu.

24. 5. Garni – Gangzasar

U skromné snídaně se bavím se zbylými obyvateli hotelu - dvě holky, přičemž ta hezčí, Polka Aiša Joanna, zavání stejným plánem na dnešek. Nabízím ji přidání ke mně, tak můžu prosvištit angličtinu a zbytky polštiny a vyrážíme. Cíl je římský amfiteátr v Garni, kam se dá dostat maršrutkou z Jerevanu za ¾ hodiny. Jen tyhle spoje vyráží porůznu z okrajů města (tahle od vzdáleného salónu mercedes benzu), kam je třeba se dohrkat městským busem.

Vyhazují nás trochu před Garni a ukážou na ulici, která končí před dokonalým římským Trajánovým kioskem z roku 77 na vysokém útesu nad řekou. Nic moc dalšího se ale už nezachovalo, nějaké mozaiky, hradby a trochu brána (vstup 1000 dramů). Zato turistů, zejména domácích, jsou tu stovky. Školní třídy se ještě navíc místo chrámu koncentrují na nás a chtějí fotky. Tak jsme i na kompletních školních sestavách, kluci si rozebrali Aišu a holky mě. Už musíme od nich utéci a další cíl jsem ybral o dost méně turistický – opuštěný polorozbořený chrám Havuts Tar na kopci. Tam se dá dojít tak za 2 hodiny. Našel jsem to podle mapek, že by to mělo být na cestě k třetímu zdejšímu hotspotu – kláštěru Geghard, ke kterému už žádná doprava nejezdí a je tak 10 km od Garni. Jenže plánování podle satelitních mapek bez cest a vrstevnic horská realita dost mění.

Hned od vchodu k Trajánovu kiosku klesá cesta přímo prudce do údolí. U řeky doleva a sledovat cestu podél rozbouřené a rozvodněné řeky. Už jen cesta je super. Řeku obklopují skály s vysokými čedičovými sloupy s klasickým Varhanním jménem, které strčí Panskou skálu do kapsy hned několikrát. Za tím přelezeme řeku po, bohužel již zrekonstruovaném, kamenném mostě. Po ostrém výstupu se dostáváme do přírodní rezervace. Je tu i tábořiště a sprchu tvoří na louce propíchnuté potrubí. Po vysprchování si všimnu kamery, která je přímo nasměrovaná, kde asi strážci z nedaleké chatky číhají na noční koupele turistických děv. Těch strážců je totiž v nedalekém domku pořádná kupa. A i takhle po poledni evidentně už pár vodek padlo. Vyberou si docela vysoké vstupné 2000, ale dalo by se za to zde chodit a tábořit i týdny, na což jsou tu trasy po starých kostelích a vesnicích. Jen se značením bych nepočítal. Na obzoru se zjevila silueta tradičního kostelíku Havuts Tar a po hodince mírného stoupání jsme u něj. Kolem je pár dalších rozbořených staveb a i samotný kostelík je už zřícenina bez střechy. Ale i tka barevné ztvárnění a vytesané obrazy a stély s klidek dodávají příjemnější arménský pocit než přelidněné Garni. Kor když se k tomu přidá od místní rodinky pozvánka na piknikový debužírink.

Zpátky musíme až k mostku stejnou cestou, kde se vydrápeme do městečka k hlavní silnici. Je už docela pozdě, ale zkoušíme autostop, ať se ukáže ta slavná arménská pohostinnost. No a… tři auta projela bez povšimnutí. Až to čtvrté, takže jsme tu stáli… noo, dobrých 20 vteřin to mohlo bejt. Chlapi jedou na křtiny do Geghartu a za hodinku jedou zpátky a rovnou nám nabídli, že nás pak vezmou do Jerevanu, což je super, protože byly obavy nad posledním busem z Garni.

Klášter Geghard je z těch arménských jeden z nejhezčích a nejdůležitějších. Před ním je, jak je v Arménii zvykem, řada stánků s různým voňavým pečivem, marmeládami, naloženým i sušeným ovocem. Klášter je postaven na konci údolí různě srostlý se skalou, ke které je přifařen řadou skalních chodeb a místností s kamennými oltáři a rytinami. Za ním je už jen skála, říčka s vodopády až k jezeru Sevan. Nádherné místo s nádhernými vytesanými útrobami.

Pánové nás odváží zpátky do Jerevanu a vyhazují někde na metru, které zde má pouze jednu linku a souprava jen dva ošuntělé vagóny (100 dram). Po spršce razíme s Ajšou na večeři. Doporučená Kavkazská taverna na druhé straně centra vypadá navoněně pro turisty s vyřezávanými stoly i přístřešky nad nimi, ale i tak jídlo stojí do stovky a točené pivo pětadvacet. A na porcích se nešetří, tak asi nebylo nejrozumnější si naobjednat hned na začátku tři chody. U Opery je nějaké koncertní mecheche u příležitosti Dne Evropy. Teď tam jede lidovka, ale večer se odvázali s dídžejema.

25. 5. Z Jerevanu na Kavkaz

Ráno zase Číňanovi zvoní alarm, když už je v koupelně. Aiša ještě chrní a chce k památníku genocidy, kdežto já se potřeboval dnes dostat ideálně až na kavkazský Kazbeg (s posledním odjezdem z Tbilisi v pět), abych nemusel hledat ubytování někde v Tbilisi na půli cesty. Škoda, že Jerevan opouštím tak brzo, ale v Arménii je toho tolik, že to je na delší návštěvu než tenhle rychloprůzkum. Co hostelu moc nešlo, byla informace o dopravě do Tbilisi. Odkázali nás pouze na oficiální autobusy, které jezdí v blbý odpolední čas. Ale samozřejmě minibusy jezdí taky (na busák už radši busíkem 13 či 33) a ten "můj" s posledním volným místem už byl připraven s odjezdem asi za dvě minuty (8000 dram).

Dálnicí, po které se spíše prohání cyklistické hloučky týmu Kaťuša, projedeme v dešti kolem jezera Sevan, které pomalu zatápí postavené rezorty na jeho břehu. V posledních letech se rozhodli trochu zvednout jeho hladinu o 2 metry prý pro dobro ryb a čistoty. Nicméně sovětští idiotští soudruzi v rámci svého poroučení ho předtím snížili asi o 60 metrů a chtěli ho snad vysušit úplně. Překvapení si přichystala benzínka, kde se hraje na bezpečnost a nechají nás vystoupit a vzdálit se od auta při tankování plynu. Dál už se noříme do pustin a kličkujeme po stráních a v údolích. Ale i tak je všude hodně nových policejních aut a kontrol. Přechod hranice byl formalitou, kdyby se jeden místní nezasekl. Zbytek jsou jen turisté a s jedním Maďarem Czábou se dávám do pokeců až do Tbilisi. Je to ještě větší cestovní statistický magor než já. A taky mnohem lepší odchytávač levných letenek. Ale to jde z Maďarska jednodušeji než z naší předražené Ruzyně. A po pěti hodinách cesty jsme v Tbilisi.

< zpět (Artsakh)   |   úvod   |   DÁLE (Kavkaz) >