• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Gruzie, Arménie, Karabach 2015 (1.)
Budapešt - Tbilisi

18. 5. Budapešť

Hnus jeden fialovej. Vstávání ve čtyři ráno. To není úplně nejlepší začátek, kor když postel ještě tři dny neuvidím. Busem do Prahy a v sedm s Eurolines do Budapešti (lístek za 315 Kč při koupi zpáteční trochu víc dopředu). Sedm hodin v buse by se dalo využít na dospání, ale sebevětší únava nedokáže překonat drncot pravého pruhu dé-jedničky.

Po zastávkách v Brně a půlhodinovém rozchodu v Bratislavě jsme po druhé v Budapešti, kde mám čas až do nočního odletu. Mezi směnárenské zloděje se s vervou sobě vlastní zařazují Maďaři, kde si na autobusáku berou z eura 30 % (na letišti 40 %). Metrem (lístek 350 forintů, přestupní 530) sjedu k nejslavnější a čtvrtkilometr dlouhé stavbě se sedmisty místnostmi – neogotický Parlament inspirován tím anglickým. A vůbec poprvé z mých iks návštěv Budapešti ho vidím bez jediného lešení. Chtěl jsem zalézt konečně i na prohlídku, ale zrovna dneska je zavřený. Tak ho aspoň obšmejdím ze všech stran a z protější strany Dunaje.

Lomený Markétin most na druhou stranu mě ale ještě svede k ostrovu, kde si zrovna zpívá fontána. Vyklube se z toho Markétin ostrov s velkoparkem, termálními lázněmi, sportovišti, minizoo, tak tu strávím čas až do večera, protože mi to nějak přijde pohodlnější v dnešním vedru než se šplhat s plnou polní dál do kopců Budy. Jen k tomu koupališti jsem se mohl dostat před zavíračkou. I když na vstupném do všech termálů Budapešťané nijak netroškaří (cca 4-5 tisíc HUFů).

Z ostrova se vymátožím až se západem slunce, že sotva stihnu západový fotky Parlamentu. Už jen v marketu nákup piva, pití a poživatin na zfutrování se na břehu Dunaje naproti Parláči. Na letiště se dá dostat do hodinky s přestupem na konečné metra Kispest (linka 3) do autobusu 200E. Pořádně stáhnu batoh na vizzírovské absurdní rozměry bezplatného palubního zavazadla, což ale aspoň donutí člověka pořádně očesat blbosti v batohu. Zas co bychom od letu na jiný kontinent za tři stovky korun chtěli.

19. 5. Tbilisi

Odletěli jsme těsně před půlnoci, ale to už jsem byl ve snách, ze kterých jsem se probral až nad rozednívajícími se gruzínskými rovinami za Černým mořem. Let netrval ani 3 hodiny, ale další dvě hodiny přidala změna časového pásma. Nejistě vstupuji opět na asijskou půdu, ale zcela zbytečně. Vstup do Gruzie (bez víz) byla čistě formalitka na razítko, za bránou je kancelář plná turistických informací, neokrádající směnárna (za 1 euro 2,5 gruzínského lari (GEL), takže zapamatovatelná desetikačka za jeden domácí GELík) a hlavně stánek společnosti Georgian Bus, který přímo odsud nabízí minibusy do všech hlavních míst Gruzie i platbu kartou (Tbilisi, Batumi, Kutaisi dokonce i Svetenii za 45G a 5 hodin (což teda nevím, protože ještě nedávno to měly být 2 dny). Sice se to dá udělat na vlastní pěst s pár přestupy levněji (někdy i dost), ale takhle po ránu není minimálně do Tbilisi za dvacku lepší volby. Jinak ale přímo před letištěm prochází hlavní silnice z Kutaisi do Batumi tak minimálně na autobusák do druhého největšího gruzínského města Kutaisi se dá lehce dostat za jedno lari odchycením jakékoliv maršrutky jedoucí doprava).

Deštivými údolími frčíme do Tbilisi, ale z pěkné cesty toho díky přerušovanému spánku moc nemám. Další výhodou Georgian busu je konečná v centru Tbilisi na Puschkinově náměstí. Mají odtud i odjezdy na každý hlavní odlet ve wizzírovsky nekřesťanské doby ve čtyři ráno, čímž se dá kolikrát ušetřit celý den.

Tákže Tbilisi… ranní sluníčko, směnárna s mrňavým spreadem čtvrt centu a hlavně zařízení spoje do Jerevanu, protože nejdřív se chci dostat na konec mého zakavkazského okruhu a pak se pomalu vracet. Do Jerevanu se dá dostat buď častými, levnými a rychlými minibusy nebo dražším, neskonale pomalejším a obden jezdícím nočním vlakem. Tak beru vlak. Vyjíždí akorát dnešní lichý den ve 20:20 z hlavního nádraží, kam přejíždím metrem klasického sovětského vzoru (půl lari, ale je nejdřív třeba získat a nabít zdejší openkradku za 2 lari). Gruzínské vlaky nepatří k nejfrekventovanějším stejně jako angličtina. Beru nejlevnější lehátkovou verzi v otevřeném vagónu za 47 lari.

Mám celý den na Tbilisi, což je proklatě málo a sotva stihnu prolézt to hlavní bez návštěv útrob baráků a muzeí. Na obou březích řeky Kura jsou nějaké promenádní ulice, u Rustaveli okázalé baráky, muzea a Parlament a zpátky na Puškinovo náměstí a náměstí Svobody s monumentem Svobody a radnicí. Za tím a hradbami začíná Staré Tbilisi plné pitoreskních uliček s rozpadajícími se domy a karavanseraje dávné Hedvábné stezky. I když i zde turismus začíná postupovat a uličky se začínají opravovat. Jednu ulici s restauracemi udělali pěkně a zbytek hnusně vylejvají asfaltem.

Z církevních památek sice městu vévodí katedrála Nejsvětější trojice ve stylu klasických kavkazských kostelíků, ale je z roku 2004 a o něco větší (třetí nejvyšší pravoslavná stavba na světě vůbec). Zajímavější je katedrála Sioni z 5. století, bazilika Ančischati či, na vysokém břehu ohybu řeky, kostel Metechi ze 13. století. K němu se táhnu vedrem, kde dojde i k prvnímu kontaktu s domorodcem a slovutnou kavkazskou pohostinností. Paní povyprávěla o svém životě, o tom jak manžel utekl do Ruska, jak se stará o rodiče a děti a že mi může udělat masáž a… „sex no problem“. Mít tak o čtvrt století a metrák míň, tak by to aspoň potěšilo mysl. Na druhou stranu, byla to ženská, což je proti poslední podobné nabídce posun kupředu. Opět je přes třicet stupňů, tak asi ani květen není ideální na prohlídky míst kavkazských nížin (ale příliš brzy na kavkazské túry).

Ideální výhledy na město jsou od pevnosti Nariqala, kam se dá vyjet i lanovkou (1L) z nově budované evropské čtvrti s několika futuristickými stavbami. Trochu prolezu přírodní hřeben, z něhož čučí na město štíhlá socha Matky Gruzie se dvěma přednostmi a jedním mečem. Pevnost má jen vcelku solidní hradby na výhledy a kostelík. Pod ní je slavná lázeňská čtvrť Abanotubani s pěknými baráčky, řadou sirných lázní (vstup cca 50 lari) a kaňonkem k obstojnému vodopádu. Dál je pak v údolí botanická zahrada, na kterou nezbývá čas.

Metrem zpátky na nádraží, ze kterého na čas vyjíždí značně ošouzený vláček s rudou hvězdou na nosíku a se čtyřmi vagóny. Babka průvodčí je správně rusky nevrlá, ale dostáváme i čisté povlečení a na otevřené polokupé jsem jen s Novozélanďanem Malcolmem, který po světě vandruje už pár let. Akorát padá tma, tak z výhledů moc není, ale spát nemá taky cenu, protože brzy bude gruzínsko-arménská hranice. Ač zdejším hraničním přejezdem projede jeden vlak denně, celníků je tu hodně a přesto celá procedura od výběru pasů, prolezení útrob vagónů se psy trvá přes hodinu. Pak ale už konečně můžu zapadnout na rovnou plochu a spát 6 hodin až pod Ararat.

|   úvod   |   DÁLE (Artsakh) >