• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Gruzie, Arménie, Karabach 2015 (5.)
Tbilisi - Kazbegi/Stepancminda

25. 5. Tbilisi - Stepancminda

Bus nás bohužel vyhazuje na druhé straně chaosového Tbilisi, ale u metra, takže rychle přejedeme metrem na zastávku Didube (0.5 lari), kde ve změti stánků a trhovců parkují desítky maršrutek. A nechybí ani ten Kazbeg (10 lari), i když i s půlhodinovou rezervou urvu pouze malého bobíka zasunutého mezi stacionární sedačky. Mezitím trochu oblezu pečivo, rozměním další lari (v Kazbegu jsou už zlodějské kurzy) a vyrážíme.

Po Gruzínské vojenské silnici vedoucí do Vladikavkazu se zanořujeme do horských údolí, míjíme pevnost Anauri. Přes ovčí zácpy se začínáme vinout do svahů Kavkazu. Zastávku děláme u vydatných minerálních pramenů s nezbytnou dávkou dřevěných stánků. Co voda léčí nevím, ale minimálně vnitřky čistí důkladně. Za lyžařským střediskem Gudauri překračujeme hlavní hřeben Kavkazu v Jvari passu (2379 mnm) a přes sněhové závěje s naskládanými neubržděnými kamióny klesáme do Kazbegi, dnes spíše do Stepancmindy. Rusko je o deset kilometrů dále a zdejší přechod je údajně už otevřený i pro cizince. Sem to je z Tbilisi 150 kilometrů, silnice je v asfaltovém sjízdném stavu, takže jsme tu byli za 3 hodinky.

U poslední zastávky už číhá pár odchytávačů, tak beru guesthouse babči za 15 lari. Druhej dědek byl až moc agresivní a ani booking nenabízel nic levnějšího (teda v tu dobu jo, ale to jen proto, že jsem omylem koukal na zápisky o Kutaisi).

Vystoupáme trochu do kopce, kde v patře je pár pokojíků s koupelnou, wifinou a jedním Polákem. Z postele mám výhled na vrchol pětitisícového Kazbegu a dokonalost scenérie dokresluje na kopci před ním hlavní turistický cíl - kostelík Cminda Sameba. Večer skočím do města, ale kromě pár obchůdků s jmény jako Google market i s jeho logem, jsou tu už jen dvě restaurace. Jednu Cafe 5047 zkusím, ale po čase mi jen beze slova přilétne na stolek tvrdá deska s nijak inspirativním a levným jídlem. Tady už kavkazskou pohostinnost asi stejně nikdo nečeká. Staré dobré časy jsou už v podobných místech Gruzie dávno pryč. Tak naberu gruzínská piva po dvou lari a jdu do postele.

26. 5. Kazbegi

Ráno jak malované, na devátou jsem si objednal domorodou snídani (+5 lari), které prý umí být velkolepé. Paní se rozšoupla pouze v množství vajíček, kterých bylo asi sedm. Kromě chleba to tím ale končí. Ve městě je vše zavřeno, včetně etnografického muzea s kostelíkem. Vedle je torzo lanovky, kterou Sověti postavili, ale jak se sem hnaly davy ještě línějších turistů, domorodci ji zničili.

Cílem je celodenní túrka pod pětitisícový Kazbeg. Tam se dá vylézt relativně jednoduše za tři dny s přenocováním na chatě u ledovce ve třech a půl tisících (nicméně se hodí nějaká výšková aklimatizace, kor když den předtím je člověk ještě v tbiliských nížínách; vybavení si lze vypůjčit ve vesnici; popis cesty). Vzhledem k velmi brzkému času na to nemám bez vybavení ani pomyšlení, ale zkusím se dostat, kam to bez sněhu půjde. Peláším přes řeku pod Kazbeg, kde na konci vesnici si uvědomuju, že jsem zapomněl dvě, pro celodenní túru, relativně podstatné věci – jídlo a pití. Naštěstí minimagaziny s naprosto podobným sortimentem jsou všude.

Pokračuje i značená cesta, kterou jsem ale objevil až cestou zpátky a teď jsem to namířil přímo vzhůru do stráně. Tady byly desítky dalších turistů, kteří se hnali lesem vzhůru, jak ve filmy Bláznivý svět za velkým V. Párkrát se míjí silnice, ale s tou je to trochu zacházka. Napřímo je tam člověk za hodinku.

Kostel svaté Trojice (Cminda Sameba) na Gergeti se vypíná pětset metrů nad městem a 2 170 nad mořem. Dnes je významným poutním místem a jedním ze symbolů Gruzie. Byl vystavěn ve 14. století a v dobách ohrožení sloužil jako pokladnice pro některé gruzínské poklady, jako kříž svaté Nino. Poloha je dokonalá, na jeho pozadí v jedné straně ledovcem pokrytý Kazbeg, z druhé strany městečko a nad ním další hradba hor. I když atmosféru kamenného kostelíku trochu ruší davy turistů kolem a hlavně nájezdy desítek bílých terénních vanů mitsubushi delica parkující skoro u oltáře. Ty tady neuvěřitelně dokonale vystřídaly všechny UAZy a Gazy. Vevnitř s obrovskými svícemi a modlícími se popi to ale má stále sílu.

Bohužel květen není stále ideálním měsícem na návštěvu těchto míst. Sníh je sice ještě mnohem výše, ale i zde slezl teprve nedávno a je tak většinou kolem jen seschlá uválená tráva a žádné alpské sytě zelené luka. Napumpuju vody a skrz březový lesík pokračuju ke Kazbegu s cílem dostat se aspoň k ledovci. Už pokračuje jen pár lidí a brzy jsem v údolích sám. Jít lze buď po hraně útesů s výhledy na Kazbeg nebo pozvolnější cestou údolím, které se spojují u výhledového křížku. Bohužel údolní cesta byla zapadaná sněhem dost, což na mé vzdušné botky úplně nebylo. A když při vyhýbání se sněhovým polím ještě ztratím cestu, kamsi vzhůru se škrábu vřesovišti naslepo a k dokonání se přidává bouřkový mrak s dávkou deštíku, není údolní cesta úplně ideální varianta.

Naštěstí se objevila cílová kamenná mohyla v sedle Arša přímo pod Kazbegem. Jsem teď po dalších dvou a půl hodinách někde ve 2900 mnm, ale dál už cesta pro mě nevede, protože sníh je úplně všude. Normálně by se dalo docela příjemně pokračovat až k ledovci. I odsud je úžasný výhled. Kdyby teda nezuřila zrovna sněhová vánice. Ale i ta pomalu ustává a blesky s hromy zůstaly o údolí vedle. Zatím je čas na dlouhou pauzu skrytou za mohylou se sušením a pomalý odchod dolů po rozpadajícím se útesu nad hlubokou strží, ze kterého se postupně vyjasňuje pohled na Kazbeg. Slunce i zabojovalo a rozhodlo se ještě ukázat, když už byl člověk skoro dole. Taky by byla možnost ještě dorazit ze sedla 2100 výškových metrů nahoru, ale to by bylo krapínek komplikovanější (ale i tahle rychlovka na třetinku výstupu mi stačí do osobního top tenu nejvyšších výstupů - poserraaa).

Od sedla před kostelíkem vede oficiální stezka, i když je to spíše pro zápasy v bahně. Aspoň tu jsou už stromy, ptáci a hroby a těsně před další hodně ostrou dávkou slejváku dorážím do proskleného café na hlavním óbrasfaltplacu. Točená piva z menu jsou jasné, ale u zbylého navzdory pokusům o angličtinu trochu tápu. Chtělo by to něco lokálního, ale to vzhledem k mé nechuti vůči hovězímu, vepřovému a slizkým věcem je trochu horší. Ale nějaký „chicken" tu je, tak s tím se udělat chyba nedá. A dá. Přinesli něco velmi obtížně identifikovatelného, natož sněditelného. Ve vroucím kotlíku byla pořádná hromada jakýchsi vnitřností. Pohledově hnus, ale výborná omáčka s cibulkou, a když se to zabalilo do chleba, tak sníst se dalo. I když na to „balení“ jsem musel použít celý bochník.

27. 5. Z Kazbegu do rovin

Ráno je opět vymalovaná obloha a vůbec se mi odsud nechce. Sbalím saky paky a ještě kouknu k muzeu na mapku, jestli se nedají udělat nějaké další výlety. Asi nedají, snad jen podél údolí by se dalo dojít do vedlejších vesnic s jejich věžemi. Ale bohužel nic pořádného jsem nenašel, tak jdu nerozhodně k autobusu, který víceméně každou hodinu jezdí zpátky do Tbilisi (10 lari). Aspoň budu mít panoramata z auta, kor když v něm sedíme jen s Polákem.

< zpět (Arménie)   |   úvod   |   DÁLE (Gruzie) ><