• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

KUBA
I. Úvod a Havana

(4.2.) V Mnichově na placeném parkovišti necháváme auto a letíme přes kompletně zaledněné Grónsko, z něhož hezky sklouzávají ledovce do oceánu. Dlouhý noční přestup v Torontu by lákal na cestu do centra, kde by se i levně zaplácla noc. Ale únorová teplota -15 nás přikovala na letišti a přejeli jsme jen přespat a ohřát se do vedlejšího Sheratonu. Topení jsme tedy hnedka rozbili a hotel samotný byl taky dost rozbitý díky přestavbě.

Standardně je potřeba koupit na Kubu turistickou kartu složitěji na ambasádě, nebo lehčeji přes nějaké agentury (asi za 9 stovek), ale při letu s AirCanada se tahle kubánská vstupenka dostane v letadle automaticky a zdarma. Takže o starost méně.

(5.2.) Let z Toronta do Havany byl s hladoletovou dceřinkou AirCanadaRouge, ale před dosednutím nám rozdali ty lístečky zastupující víza, které bez problémů celníci schramstli. Že Kuba bude skok do minulosti, je jasné, ale že i na záchodky na mezinárodním letišti ruka opraváře nešáhla dvacet let… no. Tak do letištních pastí. Směnárna a získat turistické pesa (CUC), kurzy nejsou nejlepší, ale to po celé Kubě. Na dolary se navíc vztahuje 10% přirážka, tak vyjdou o něco líp eura. Za jedno euro je asi 1,20 peso convertible (CUC). Peso convertible je cosi jako bony pro turisty, v němž se platí téměř vše (ubytování, taxi, busy, jídlo v restauracích, ale i v normálních krámech). Pro domácí je peso nacionales (25 CUP za jeden CUC), které lze ve směnárnách také získat, a za které se dá levně nakupovat v lokální ekonomice (hladová okna, místní doprava, v krámech za oficiální kurz 25:1).

Směnárna na příletech nefunguje, nahoře mění jen pro odjíždějící turisty, tak nahánějí ke směnárenským výměnným automatům. To byla velká blbost jim věřit, první pade to sice úspěšně mění, ale stovkou eur už automat nepohrdl a bez papírku ji schramstl. Sám nejsem, vedle dopadli stejně. Hlídač časem přivedl obsluhu, bankovky vyndali a vypadlo z nich, že venku za rohem je ještě jedna funkční směnárna.

A doprava do města. Veřejná není a zbývají taxíky. Achjo, jak já je nenávidím. Přidává se k nám Jasper a za 25 CUCáků se necháváme ulovit. Legální taxi to evidentně nebylo, protože nás naložil do neuvěřitelně prorezlého žigulíka. Ale ten patří ke Kubě úplně stejně jako ty americké káry. Mít čas a nemít prachy, stačilo by přejít kilometr vedle na domácí terminál, nebo dál na hlavní třídu, a odchytit některý z místních busů (č. 12) jedoucích minimálně na náměstí Revoluce.

HAVANA

První soukromé ubytování v casa particular na třídě agenta KGB Salvatora Allendeho mám domluvené přes email. Geografické centrum města to sice je, ale v nejbližším okolí není nic. Ale pohodový koloniální hotýlek, šestimetrové stropy a cena je havanský standard 25 za pokoj, plus pěticuc za snídani na osobu. Snídaně jsou hlavní věc, na které vydělávají, protože pronajímání pokojů je vládou dost zdaňováno, zpoplatňováno a kontrolováno. Zas mají slušně nastavené standardy - teplou sprchy, čistotu a klimatizaci. Ale to mi nepomůže, protože Mára se radši upeče než pustit tenhle stroj na chřipku.

Jestli někde povolit averzi k taxíkům, tak na Kubě. To jsem ale taky mohl vědět dřív, než jsem šel pro busy do kanceláře Viazulu, což je státní autobusová doprava mezi městy, kterou mohou využívat turisté. Je drahá, obsazená a kapacitně nedostačující. Do lokálních busíků a náklaďáků za lokální ceny se člověk dostane možná maximálně tam, kde Viazul není. Jinak by cizince dovnitř snad pustit ani neměli (ale lístek klidně prodají).

Proniknout do lokální ekonomiky snadné není a první dny bez informací se to nepodaří. Tak platíme sice přemrštěné ceny pro cizince, které ale stále udržují příjemný standard i pro Čechy. A platí se dost i za ten Viazul, který má někdy autobusáky daleko od centra, často jsou vyprodané, takže není divu, že ubytování by mělo umět sehnat taxík (když je vás málo, tak sdílený taxi collectivo) i na stovky kilometrů za stejnou cenu, jako má Viazul. A ještě je to od dveří hotelu. Ta cena pro místní je v jejich relacích furt ohromná.

Další cestovní variantou jsou autopůjčovny. Sehnat auto přes internet je ale stále komplikované, klasické servery to nedělají, a je to zase jen přes kubánské státní půjčovny. Ale v tomhle se časy k lepšímu mění nebo se to mohlo zkusit na místě. Pobočky Cubacar a Havanacar a letišti i pak ve městech jsou. Drahé to je taky dost a ještě jsou v tom pojištění, o jejichž užitečnosti se dá v případě problémů pochybovat. Za nehodu vždy bude moci turista. Jste i lovnou zvěří pro vychcávky všeho druhu. Při parkování se hned přichomejtnou s požadavkem výpalného, respektive výpropíchatelného. Nezaplatíš-li teď CUCák, zaplatíš po návratu za pneuservis, který shodou okolností zařídíme.

Teď ale jdeme na Viazul sehnat lístky. Přes net se dají sice koupit, ale snad dva týdny dopředu a ještě vyjdou dráž. Busák je 5 kilometrů na konci města u zoo. Cestou je obrovské a prázdné náměstí Revoluce s obrysy Che Guevary a nějakého muslimského hipíka a na vše zhlíží alabastrový jihoamerický revolucionář Jose Marti od majáku s vyhlídkou na město. Skrz sídliště a docela příjemné, zapomenuté, ale zelené a uklizené čtvrtě, jsme na busáku Viazulu. Bereme spoj do krasového Viňales (12 CUC) a z něj po 4 dnech přímý bus přes půlku ostrova do krásného Trinidadu (30 CUC).

Půlka pobytu je tím vyřízena a nazdařbůh se touláme ulicemi modernější Havany ke hřbitovu. Jde to pomalu, tak lezeme do přeplného busu. Kam to jede, nevím, ale směr je k moři na nábřeží. Tam je vždy fajn s vyhlídkou na pevnosti, jimiž je ústí havanského zálivu obsypané. I dvacetiproudové dálnice jde všude po Kubě přejít, aut je pár, stále čtvrtina je starých naleštěných amerik, které vypadají fantasticky, nejlépe vrací do minulosti a imrvére to musím fotit. A občas se i stará škodovka dá najít. Hodně je taky těch žigulů, ale ty nikdo neleští.

Zpátky k hotelu jdeme přes oficiální Centro, které má ten pravý duch Havany. To znamená, že se baráky rozpadají, z garáží, zastupujících asi i obytné místnosti, se v hladových oknech prodává pár věci k jídlu a pití za nacionální pesa, která z jídla dělají pekelně levnou záležitost. Ale žaludku dáváme zatím čas se připravit a Mára stejně naprosto odmítá z něčeho podobného jíst a dožaduje se restaurace. To má dost problém, ty se moc nevedou. V obchoďáku jakýsi fastfood je, ale zmikrovlnkovat olezlou minipizzu z pytlíku zrovna gurmánské hody neslibuje. Zachrání to ale kýbl zmrzliny. V oficiálních jednotách zboží moc není. Hodně limonád, dokonce i mexické cocacoly, ale vůbec žádné sušenky. Pro mě zásadní dietická tragédie. Jen nekonečné zástupy kečupů, majónez a rumů.

Taxi z letiště 25(:3), pokoj v casa particular 25(:2), vstupné na maják José Martiho 3, místní autobus 0.1, pizza 1.3, kýbl zmrzliny 1, plechovka limonády 0.5, láhev džusu 0.8

(6.2.) Celodenní průlez Staré Havany, baráky už slušně opravují do pestrých barev nejkrásnějších architektonických stylů. Prolezeme všechna náměstí, nábřeží, pár kostelíků a muzeí, stoletý vlak pana prezidenta, výlezy nad zvony katedrál, bílá budova Capitolu po americkém vzoru, kolem přepychové paláce a davy turistů dychtící po projížďkách v růžových šedesátiletých kabrioletech. A vedle to rozpadající se centrum a poklidný život domorodců, které z pohody posledních desetiletí nedostane nic. Když dokonce jeden chlap i vyvíjel pracovní činnost, jeho kámoška úplně v šoku na něj vyhrkla, jaktože pracuje. Prostě pohoda. Socialismus nebo smrt. Kam by se měli hnát. Co jim chybí? Čtvrteční fronty v kauflandu na zlevněný hovadiny? Proč to…

S večeří jsme si polepšili velmi mírně. Vlezli jsme do státní restaurace, které jsou charakterizovány velkým počtem zaměstnanců a nulovým počtem hostů. Ale špagety by zvládnout mohli, stálo to tři cucky a splnilo to můj prioritní požadavek - „hlavně aby toho bylo hodně“. A nepoblil jsem se po tom. Mára brblá. Ale to brblá imrvére, tak to nikoho stejně nezajímá.

(7.2.) Tradiční a vždy stejná snídaně obsahuje kusy pečiva, kusy sýrů a většinou nechutný kus šunky a naštěstí i misku několika druhů ovoce a výborné džusy. Vyrážíme na autobusák značnou oklikou přes neprozkoumané novější a hůř vypadající ulice až k nábřeží s náměstím Antiimperalistické tribuny u budovy americké zájmové sekce, před kterou vztyčili les železných tyčí, aby pohled na chrám kapitalismu neuhranul místním očím. Busiště se trochu přiblížilo, ale ne o moc, tak se proplétáme zapadlými čtvrtěmi s vilkami, které jsou uklizené, vyzdobené a plné zeleně. Mnohem hezčí než v ledasjakém středočeském maloměstě. Poskočíme městskou k nádraží, ale času do odjezdu máme dost, tak vlezeme naproti do městské zoo. To nebyl dobrý nápad. Zoa chudších států jsou většinou zoufalá a pohled na zvířata trpící v miniaturních klecích zrovna na ťuťu pohled nenavnadí. Gorilu klidně strčí do klece metr na tři. A když nemáme do betonového medvědího výběhu medvěda, strčíme tam šimpanze.

|   úvod   |   DÁLE (Viňales) >