• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

KUBA
II. VIŇALES

7.2. Cesta do Viňales

Na busy Viazulu je třeba se hlásit půlhodinu předem na jakýsi checkin. Do Viňales jsou to 4 hodiny a 12 cuců. Vypadají slušně a vyrážíme po prázdných dálnicích občas ozdobené revolučními plakáty a billboardy s obrazy největších revolucionářů a přátel z Venezuely. Jinak cesta pěkná, vůkol zeleň, drncot dálnice vinouc se skrz ostrov je na úrovni nejhorších úseků déjedničky a i zde se jezdí zásadně v levém pruhu.

Každý má vždy v místě, kam jedete, sestru a bratra, u kterého můžete přespat. Z toho je dobré se vyvlíknout, protože pak už na vás čekají u autobusu, a když už si vás někam přes půl města dovedou, ta výměnná nálada hledat dál docela upadá. Tady to na první pohled vypadá ale dobře. Čekala na nás pěkná mladá Kubánka. Ale když nás vedla přes zahradu, po které pobíhaly slepice, je třeba zařadit vždy zpátečky. Kde jsou slepice, bude i kohout. A to znamená budíček od čtyř ráno.

8.2. VIŇALES

Údolí Viňales v pohoří Sierra de los Organos je jedno z nejmalebnějších míst Kuby, což ho dostalo i do UNESCO. Na zdejší do červena zbarvené úrodné půdě se pěstuje kvalitní tabák a rýže. Zemědělci používají stále původní způsoby ráce na poli a statky i okolní vesnice si zachovaly původní koloniální architekturu. Viňales založené v roce 1607 je dnes už vysloveně turistické městečko plné květin a kvetoucích stromů v příjemném klima uprostřed krasových kopců (magotů) protkaných jeskyněmi, které vysloveně rostou ze zelených pastvin a polí. Poklidný plac je ideální na túrky a projížďky na kole. Centrální ulice s kostelem a večer klokotajícím náměstíčkem je plná restaurací a turistických obchodů.

Zkusíme si půjčit kolo, ale předražený verk od pronajímatelů odmítáme, ale další hledání po městě už úspěch nemělo (normálně jsou u kostela, ale dnes už byly rozebrané). Tak vyrážíme pěšky na okruh kolem hlavního magotu za městem. Baráčky na vedlejších cestách vypadají ještě krásněji s upravenými zahrádkami. Za chvíli jsme na venkově, občas farma, políčka, tabák, solitérní stromy, pár drandících turistů na koních a občas stánek s pitím.

Jenže né na mé trase, jeskynním průchodem skrz horu Cueva del Lava se potácíme nazdařbůh skrz široké údolí Cascasa na jeho protilehlou stranu, kde se má skrývat jeskyně Perdido s tůní na koupání. Zkratky a orientace dle stezek na maps.me přináší nějaké přelejzání ostnatých ohrad. Snad to bejkům moc vadit nebude a vystačí si jen s nasraným zafuněním. Ale krásná pohodová krajinka. Jeskyně dávno vyhloubená řekou má pár krápníků a dost jezírek. Po několikaset metrech končí průchozí část jezerem. Ale že by se do toho mělo vlízt na koupání?

Další směr je k obarvené skále. Tady se cesty od reality už liší dost. Respektive po nich už pár let nikdo neprošel a pomalu mizíme v neprostupných lesích a trávách vysoko nad hlavu. To přináší další faunu. Klíšťata. A jsou přátelská a docela se tulí. A to evidentně všude po Kubě. Mára mě proklíná, ale to dělá notný čas i bez nich.

Konečně se prodereme na hlavní pěšinu, srkneme čerstvý džus na vyhlídkové restauraci a dorážíme k obskurní Mural de la Prehistoria vysoké třicet metrů, na kterou umělec Leovigild Gonzales Morillo namaloval pár obrazců lidí a dinosaurů, což má znázorňovat vývoj života od prvohor až k člověku. Tropické podnebí malbu řádně narušuje, tak je imrvére obnovována pestrými comcsovými barvami. Postranní branka nás sice ušetřila od vstupného, ale ne od nalákání o cestu na vyhlídku. V krasové skále se drápeme do výšin, cestu párkrát ztrácíme a mizíme mezi kaktusy a skalnaté řezající špičky. Z vršku výhledy moc nejsou, tak tohle jsem si fakt mohl odpustit. Síly u konce a ještě 4 kilometry k vesnici po silnici. Ale stejně… stará asfaltka, přes ni větve dávných stromů, kolem projíždí staré káry. Zlatá léta padesátá…

9.2. VIŇALES na kole

Přesunuli jsme se do jiné casy, kolem níž nebudou kohouti ani hlavní silnice. Pokoje tu nabízí snad každý barák, ale je jich dost plných. Ale stačí se jednoho zeptat a už jste ve spárech širokého kubánského příbuzenstva. Ceny jsou stejné – mimo Havany max za dvacku, a případné pokusy zkusit více rychle zamazává přiobjednání snídaně za standardních 5 cucků (asi by to šlo i o ždibík níž). To přidání snídaně je takovým bontonem na jejich přívýdělek, protože daně z příjmů za ubytování jsou brutální. Vevnitř se to taky neliší, musí plnit nějaké standardy, mít koupelnu s teplou vodou i klimatizaci. Ložnici a obývák je jen pro nás a domácím chudákům zůstává jedna komůrka. Ale jsou všichni fajn. A naše konvertibilní měna je jim taky fajn.

Půjčujeme za deseticucák kola stylu na vrch huj, vevnitř fuj. Prorezlý je to pořádně a brzda mi upadne hned za městem. Naštěstí při ploužení do kopce k hotelu Los Jazmines. My Češi ho známe spíše pod názvem Bella Vista, kde řádil major Hradec. Za padesát let se tu nic nezměnilo, ale ten tyrkysový bazén láká. Dá se koupit i vstup, ale nás čeká velký okruh. Mapka ukazuje silnici dál až k visutým lávkám přes kopce a lesy. Jestli ale tímhle někdy mělo projet auto? Pustina kol je pěkná, ale moc rychlosti proti včerejší pěší variantě nenabíráme.

Konečně silnice, u níž je stánek na ziplane, na kterou se Mára chtěl kupodivu dostat. Čtyři lana skrz stromy, kde se na kladce proletí nad údolím. Moc sichr mi to nepřijde, ale jdeme. Na tohle lezu poprvé, nafasujeme kladku, popruhy a rukavice (jen za 8 CUC). Trochu staženej zadek, a bylo to fajný hukot. Nejdelší lano nad korunami stromů má přes 400 metrů. Takhle se ty kopce zdolávají docela příjemně.

Popojedeme pár kilometrů na asfaltu, než za Prehistorickou zdí zapadneme do polních vyjetých cest, kterými se překodrcáme údolím na silnici vedoucí přes hřeben, v jehož sedle jsou pod krápníkovou jeskyní skvělé fresh džusy.

Za tím je údolí mnohem sevřenější krasovými útesy a kolem další jeskyně, tentokrát s kontrolami, betonovými chodníčky, vstupným 5$ a placeným parkovným. I pro kola. Tyhle otravové na parkující výpalné byly dalším argumentem proti autu - platit cucáky za zaparkování pod hrozbou spárů opravářské mafie, která propíchává pneumatiky.

Jeskyni Cueva del Indio i zde vyhloubila řeka, vápenec vyrůstá z džungle, vevnitř chodby a krápníky všech tvarů. Dávné předkolumbovské malby potvrzují, že osídlení ostrova proběhlo již 4000 let před Kristem. V dávných dobách jeskyně sloužila Indiánům jako úkryt před rozmary počasí, v novějších dobách před krvelačnými rozmary Španělů. ale pak skončíme v dlouhé frontě čekající na odvoz lodí z jeskyně, na jejímž konci pendlují motorové čluny. V plánu bylo objet ještě jeden magot, ale zadek už máme úplně na kaši a utrpením se stává i těch zbylých 10 kilometrů zpátky do městečka.

Restaurací ve městě je spousta a dávám i slušnou porci ryb a dalších poživatin. V turistických restauracích se dá menu najít do 5 cuců, limonády vyjdou na cucák, piva a freshdžusy na dva a koktejly a mojita na tři.

10.2. PLAYA JUTIAS

Včera jsme si v infocentru objednali taxizájezd na nedalekou pláž Jutias. No, nedalekou. Dvě hodiny po děsné cestě. Ale to bychom museli nejdřív jet. Ve slibovanou hodinu nás nikdo nevyzvedával, a když ani hodinu poté nic, už těch zaplacených 40 babek dělalo pápá. A jít zpátky do kanclu by znamenalo, že to akorát určitě projede. Mimochodem i v kanclu a téměř ve všech ubytováních a dopravě mluvili anglicky. Ve zbylých případech stačí číslovky a i bez španělštiny je to tu no problema.

Samozřejmě se na nás řidič vykašlal, ale něco v infocentru vlažně schrastili, naložili nás do americké káry a polednem se kodrcáme lesnatými údolími po neskutečně rozmrdaný cestě až k moři, kde se cesta mění rovnou na tankodrom. Playa Jutias je ostrov spojený s pevninou nasypanou hrází (Pedraplénem). Úzkou pobřežní kosu s pískem, s restaurací a s pár palmami uvádí ocelový maják z roku 1902, kde stále sídlí vojenská posádka. Lidí je tu teď o víkendu dost, ale po pár metrech od parkoviště rychle mizí. Naopak přibývají děsně píchající komáři, takže se nedoporučuje zalézt do křovíček ani na vteřinu.

Konečně pěkná pláž, jen pár lidí a domorodec tu loví langusty, které hned peče. A moře. Jo. Kafe to teda není, dno písečné do daleka, takže podvodní život se nekoná, vlny žádné a po hodině si říkám, co tady proboha ještě budu pět hodin dělat. Nic. To vlastně není špatná náplň. Odpoledne už na pláži není ani noha. Do města dojedeme až za tmy a zapadneme na střešní terasu na metrové špízy.

< zpět   |   úvod   |   DÁLE (Trinidad) >