• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

LA PALMA
1. Autem po ostrově

Kanárské ostrovy (Islas Canarias) jsou souostroví čtyř hlavních, tří středních ostrovů a několika dalších menších ostrůvků sopečného původu v severním Atlantiku. Čtyři velké se přibližují Sahaře až na 100 kilometrů, Ty tři menší (El Hierro, Gomera a La Palma) jsou zelené a hornaté úplně na západě. Nejvyšší hora Pico de Teide na Tenerife je s 3 718 m rovnou nejvyšší horou Španělska. Název je odvozen z latinského označení pro psa („canis“), protože tyto ostrovy byly podle legendy hlídány obrovskými psy. Hlavní městy jsou střídavě Santa Cruz de Tenerife a největší Las Palmas de Gran Canaria. Dohromady mají 7 447 km² na které se natěsnalo dva a čtvrt milionu lidí (drtivá většina na Tenerife a Gran Canarii).

Vulkanicky nejaktivnější ostrov La Palma, o němž tady bude drbů trochu více, má 708 km², 86 tisíc obyvatel s hlavním městem Santa Cruz de La Palma a nejvyšší bod ostrova Roque de los Muchachos ve výšce 2426 mnm. Přezdívka ostrova sice není úplně nejoriginálnější (La Isla Bonita = Krásný ostrov), ale zas sedne dokonale. Je to i nejstrmější ostrov na světě, do 20kilometrové čáry je schopen nacpat dva Gerlachy za sebou.

13. 12. Let na La Palmu

Aleš přijíždí den předem, dobalit a zkusít vyhodit pár gramů. Jeho batoh je asi tak dvakrát větší. Ehm. Je mladej a silnej, tak mu k tomu přibhodím ještě stan a fofrklacky, které stejně musí do podpalubí. Doufáme ve spánek, ale nakonec stejně budík straší o půl čtvrté. Konečně mě napadlo vzhledem k zimním podmínkám dostát svému slibu, že si dálniční známku koupím až se dodělá D8. Ty 4 dny už asi můžu překousnout a pelášíme tmou na sever do Berlína.

Letiště Schonefekd je skvělé v tom, že se Berlína Čech nedotkne. Vyhodím Aleše s batohy na letišti a odvezu auto na blízké sídliště. Snad tu přežije. Stará Kia asi už zloděje nenaláká, ale něco upadnout by mohlo. Kor od obyvatel nasraných na východoevropany za obsazení parkovacího místa. Ale míst je tady dost. Zpátky na letiště po chodníku jsme za 20 minut.

I druhé berlínské letiště vypadá docela směšně, místy snad složené provizorně z unimobuněk. Na palubě Easyjetu byla ukrutná nuda, protože hladolet na 6 hodin je už trošku dost. Ale ono se to lehce skousne při 16 stovkách za zpáteční letenku a pár korun navíc za jeden společný batoh s železem do podpalubí. Letiště na La Palmě je úplně nové, i když vypadá, že k dokončení ještě pár milionu by bylo potřeba, ale už se na to spíš vyprdli. Nebo se němečtí daňoví poplatníci málo snažili.

Teď půjčení auta, na první tři dny s plnou spoluúčastí vyšlo na 16 stovek. Vybráno přes rentalcars - Topcars (asi). Hledám marně pobočku. Ta není, tyhle diskontní pobočky otevřou improvizované stolky v podzemních garážích. Nejlevněji dopadla tahle autopůjčovna evidentně více lidem, tak tu dlouze čekáme. Ale žádné fígle kupodivu nechtějí a fakt platí plná spoluúčast, depozit je jen 200 euro a žádné komplikované předávačky nového bílého Citroenu Cactus. Prý při návratu jen tady máme nechat odemčené auto s klíčkem a parkovacím lístkem.

Najíždíme na černý ostrov s rozkříženým pobřežím. Silnice jsou krásně nové, tak dáme pár miradorových a hezky upravených zastávek. V hlavním městě Santa Cruz obhlédneme centrum, které se skládá z dvou ulic pěších zón, které žádnou architektonickou pecku nemají. Snad kostel s náměstíčkem, ale je to tu takové sympatické. Nejslavnější jsou spíše zadní strany baráků, kde byly vybudovány dřevěné balkóny s patrovými kadibudkama, ze kterých se síralo do moře. Dnes už tam vede pobřežní promenáda, tak hovna ustala a balkony obsadily kytky. Hlavní cíl je ale jídlo - nákup na tři dny a bomba na vařič pro čínské polévky a byšické amarouny. Kramářský obchod na O´Daly třídě by je i měl, ale my neměli násady, tak čert ví, jestli by to sedlo. Příště…

Na mapě hledám nějaké vhodné spací místo a vyhrává nejbližší parkoviště na útesu Peňón nad pláží Nogales. Po hlavní silnici se kroutíme hezky, ale sjezdy na vedlejšky vypadají jak někam do polí. Neuvěřitelně prudké a úzké betonové linky se prolínají mezi banánovníkovými plantážemi, které jsou zde úplně všude. Ale bohužel většinou zelené a ukryté v nějakých hadrovnících. Parkoviště je pusté a na krásném místě - vysoko na útesu daleko od nejbližšího baráku. Vede odsud chodník se schody po pobřežním útesu a pomalu klesáme přes několik záhybu až k pláži. Vše ozařuje skoroúplněk, že ani baterka není třeba. Do toho šum a vlnky moře, na břehu sprcha, tak spaní začnu důstojně. Zato Aleš nasadí laťku proklatě nízko. Spaní v autě je příliš hoch, vytáhne svoji nafukovačku z Číny za 6 dolarů a rozvalí se téměř uprostřed parkoviště nedbaje drobných připomínek. O myšce šmejdící po nedalekých popelnicích nemluvě.

14. 12. Los Tilos

Ráno jdeme zpátky na pláž, která je už zalitá sluncem. Na vodu se dá zvyknout a ve vlnách si zablbnout. Juknutí do Pekelné jeskyně, kam se mořská voda dostává tunelem a jedeme do údolí s původními vavřínovými pralesy Los Tilos. Začínáme v turistickém centru s nějakou výstavkou, kde nám rychle zamáznou původní plán na ideální okruh přes prameny a vodopády Marcos a Cordera, z nichž voda odtéká dlouhou levadou s třinácti tunely. Levady od dob Madeiry mám moc rád, hezká pěší trasa skrz džungli a skály vede podél tekoucího si umělého kanálu a člověk neudělá ani metr převýšení. Jenže na to je zde třeba nejdřív párset metrů vystoupat.

A stoupání se obecně v turismu na La Palmě nepraktikuje. Proto všude jsou v nabídkách taxíky, které odváží vždy na horní bod trasy, které se chodí jednosměrně vždy dolů. Ono je to praktické, ale asi to leze trochu do peněz a je to zbabělé. Ale aspoň, že se ještě chodí někam chodit. V tomto případě je hromadný odjezd prý v devět a za třičtvrtě hodiny a 15 eur je člověk na startu levady.

To nestihneme a vyrážíme po široké cestě za tunelem, který by spolkl i vlak, zvolna nahoru údolím. Kolem hustý zelený les, pod nohami sráz do vyschlého kaňonu. Po hodině se vyškrábeme na vyhlídku na ostroh nad zeleným kobercem. Původní cesta přímo k levadě už není značená, překračujeme ceduli se zákazem a konečně si užijeme zapadanou pěšinou pravý prales. Ale cesta náhle a nepochopitelně končí, že se její konec ani na sesuv nedá svést. Je tu jen rozpadlá lanovka na druhý břeh. Takže asi nekecali, vracíme se zpátky, že si dáme aspoň levadu a na její start si vyjedeme autem. Venkovem a zarostlými silnicemi, které kromě asfaltu nic neodlišuje od stezek v pralese, se dostaneme na půlku cesty, kde je cedule s pokračováním jen pro čtyřkolky. Když to zvládly i taxikářské dodávky, mám o tom jisté pochybnosti. Ale při průseru by možná pojišťovna a půjčovna mohla mít jiné názory. Každopádně ty bílé úzké silničky v mapě asi nebudou moc pro auta. V podstatě jsme tu zabili většinu našeho autodne, což se asi nemuselo.

Na mapě severního pobřeží je podezřelé modré oko laguny Barlovento. Blíž to vypadá spíš jak zatopený radioteleskop z Bonda a kolem by byla i piknikoviště, kempoviště a cesta na rozhledničku. Ještě že zdejší stezky pečlivě udržují, i když v tomhle případě bude člověk s motokosou asi jediným návštěvníkem této orezlé konstrukce. Ve městečku pod ním zalezeme do pajzlu, kde si objednáváme z nabídky obě věci, které ale vypadají skoro stejně. Španělská torta v bagetě je sice blbost za 2 eura, ale zasytí to s pivem za euro dostatečně.

Sjedeme na bazény La Fajana. Ty jsou v rozeklaném pobřeží zalitým lávou na ostrově s tak málo plážemi jediná bezpečná možnost na mořské koupele. Zálivy jsou vybetovány a ohrazeny od mořských příbojů zídkou, v čemž lze bezpečně plavat a voda je i teplejší. A zrovna tady si s bazénkováním vyhráli, je jich víc, nad tím parčík, sociálky se sprchou, restaurace a penzion. Jinak ani noha, večeře a studená piva ze Sparu na útesu nad bouřícím mořem při úplňku, zaplavání si a na kutě.

15. 12. Roque de los Muchachos

Na nejvyšší bod ostrova de los Muchachos vede přímo krásná silnice kvůli tomu, že je vrchol obsypán několika observatořemi, které se využívají jednu z nejtemnějších obloh poblíž Evropy (minimální světelné znečištění osamělého ostrova a dokonalá viditelnost, protože mraky se většinou zastaví maximálně ve výšce 1900 mnm).

K tomu se ale musíme dlouze probít přes nejzelenější a nejdeštivější severní část ostrova. Silnice sice hezká, ale na každý kilometr k cíli je třeba jich vykličkovat aspoň pět v zeleném pekle plném úžasných stromů od drakovníků po prastaré borovice. Zastavíme na pár vyhlídkách, ale jejich turistickou infrastrukturu s infotabulemi tu po ostrově vyvrhli v nějaké mánii v roce 1995, a od té doby na to už nikdo nešáhl. Špetka organizovaného turismu je u jeskyní La Zarza s nástěnými kresbami dávné civilizace. I nějaké mrtvolka se tu v útrobách dala najít.

Stejně je to všechno na prd, protože už včera jsem tušil, že než plahočit se v pralese, měli jsme rychle objet ostrov, protože nikde nebyl ani mráček. Dnes samozřejmě nad hlavou ocelová šeď, kterou prorazíme přes řídké borovicové lesy, jejichž kyselé husté jehličí spolehlivě zadusí jakékoliv pokusy o vybudování keřového patra. To spolu s malými borovicemi tak má šanci jen po pořádném požáru, který jim vyklidí trochu místa pro boj o místo na slunci.

Vršek sopky je docela mírný směrem ke kráteru. Rostou tu jen keře a pár hrdinných kytek. Silnice a parkoviště vede až na nejvyšší metr ostrova, kolem něhož jsou parkově upraveny chodníky na různé vyhlídky. Vršek jménem Roque de los Muchachos má výšku 2426 metrů nad moře je tvořen třemi tufovými skalkami, a od pobřeží to sem je 18 kilometrů. Trochu trapně totiž se sem budeme za několik dní (téměř) poctivě trmácet pěšky.

Odtud by měl být skvostný výhled přímo do obrovského kráteru. Dno by ale moc ploché neměl, je to celé rozeklané plné zelených hřebenů s jedním vývodním kaňonem. To vše je ale beznadějně utopené pod mlžnou pokličkou, z níž vykukují jen nejvyšší hory a hřebeny. Což v tomto případě jsou kromě hrany kaldery už jen jižní sopky a na obzoru i nejvyšší hora Španělska Pico del Teide na Tenerife. Proč dolů nevedou stezky je ale jasné, téměř kolmé rozdrásané dvoutisícimetrové stěny a jediné dvě přívodní stezky do útrob kaldery vedou průrvou na západě ostrova.

Silnice ještě notnou chvíli ometá hranu kaldery s jednou vyhlídkou do ní a několika za ní. Další oblíbenou věcí je odsud z miradorů lítat na paraglidech k pobřeží. Vylezeme ještě za jednou studánkou, která zde vzácně tryská. Ale i v pozdním odpoledni je vše kolem ní zamrzlé. Tady budou asi krušné pěší časy. Tak hlavně zde pak neskončit pod stanem.

Mezi borovicemi se musíme prokroutit až do Santa Cruz, odkud se zas škrábeme do hlavního sedla uprostřed ostrova. Postupně výjezdy zkracují tunely a staré silnice zjednosměrňují, čímž vytvořili nejklikatější dálnici na světě.

A za tím náhle náhorní vyschlá plošina, na níž je i největší město ostrova Los Llanos. Ale taky návštěvní centrum národního parku. Zavřené, jinak je u něj i kemp a botanická. Vyjíždíme aspoň na druhý konec kaldery, kde jsou vyhlídky La Cumbrecita. Protože je tu málo parkovacích míst, je třeba na tuhle silnici v denní době získat povolení na centrále parku nebo přes internet. Po 16 je to už jedno. Kor po 18, kdy nevidíme nic nejen kvůli mrakům, ale i kvůli tmě. A k tomu se ještě ztratil Aleš, na což bych si měl ale začít zvykat.

Sjedeme zpátky na pláně hledat plac na spaní, což nás zavede na opuštěnou silničku k centrálnímu ostrovnímu piknikovišti El Pilar. Ale před ním zvítězí jeden parádní mirador v černočerné sopečné krajině s výhledem na západ ostrova a temné nebe.

|   úvod   |   DÁLE >