• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Nový Zéland, Samoa & Fidži 2008
(11. - Západní Samoa)

Samoa je státeček na 2 ostrovech (Upolu a Savaii) o rozloze pouhých 2944 kilometrů se 180 tisíci líných a příjemných obyvatel. Hlavní a jediné město Apia jich má 40 tisíc. Ostrovy jsou obklopeny korálovými útesy, nejvyšší hora je pak Mauga Silisili s 1858m. Pro Evropu byla Samoa objevena v roce 1722 pod jménem Plavecké ostrovy. Samojské souostroví si rozdělili v roce 1899 Američani a Němci. Východní část zůstala dodnes pod vládou USA. Tato západní část byla v 1. světové obsazená Novým Zélandem a spravována jím až do roku 1962 pod mandátem OSN, kdy vyhlásila nezávislost pod názvem Západní Samoa. V roce 1997 z názvu slovo Západní vypustila, což se nelíbí vedle Americké Samoi, takže k názvu se přidává pro změnu slůvko Nezávislá.

25. duben podruhé: Západní Samoa

Přelétáme datovou hranici a dáváme si dubnové pětadvacáté repete a Nigeřanče se dožaduje nového dárku. Do Samoi přilétáme někdy ve tři v noci. Ranvej vede přímo podél pobřeží. Letiště má zjev větší autobusové zastávky s celými třemi bufíky, směnárnami a turistickými informacemi, které otevírají na půl hodiny denně. Navíc je 20 kilometrů od hlavního města. Takhle hluboko v noci stejně nemá cenu se někam vláčet, tak tu čekáme na rozednění. Jediné informace o Samoi jsem si opsal v knihkupectví z polynéského lonelyho (byl drahý a těžký) a na letišti je jeden reklamní prospekt s mapkou.

Za 100 amerických dolarů získávám 242 tala (čili tala za 6 kaček) a razíme pěšky po silnici na 3 kilometry vzdálené přístaviště s trajekty na druhý menší a méně zalidněný ostrov Savaii. Cestu nám ukazuje pár Samojců s kabelkami vypadající jak Tinki Vinki z Teletubbies. Vedro začíná rychle vysávat energii z těla obtěžkaného batohy a rychle tuším, že tady toho moc nenacestuju. Přeplněný bus nám nezastavuje, tak se necháváme ukecat taxikářem na 5 tala. Nakonec to byl kousek a taxikář peníze ani nechtěl, i když jsem mu je vnucoval.

Trajekty jedou třikrát za den (v 8, 12 a 16) a stojí jen 9 tala. Po hodince a půl smažení na lodi přistáváme u Salelology. Kousek odsud byl v merku Lucias Lagoon Chalet s chýšemi, zde nazývané fale, od 50 tala. Ale prostředí tady stálo za prd a naprosto žádná pláž.

Odchytávání autobusů je trošku těžší, všichni začínají u přístaviště u nedalekého velkého marketu. Jsou to klasické typy pomalovaných amerických školních busů. Jezdí většinou brutálně přecpané, ale když nastoupí bílá huba, můžou se přetrhnout, kdo uvolní místo. Míříme na sever ostrova do Manase, kam nakonec míří autobus s cedulkou Otu i Tane, což ale nekoresponduje s žádným názvem města na ostrově. Busy mají tabulky s blízkými městy od Salelology, ale bohužel nejezdí kolem ostrova, takže přesuny stojí za pendrek. Ze severu jezdí busů jen pár a dostat se na druhý konec ostrova je časově dost blbý. Navíc některé názvy vyslovují podivně a číst neumí, že byste jim to ukázaly na mapě. Ono teda vůbec ukázat mapu je to nejhorší co můžete domorodci kdekoli dát s vírou v pomoc. Takže se tu vyplatí půjčit auto aspoň na den a projet si to v klídku (100 tala). Jediné větší nákupy jdou udělat jen na trhu v Saleloloze.

V Manase je několik resortů, ale končíme hned v prvním Reginas Beach Fale (55 tala i s plnou penzí). Většinou jsou spravovány místní rozvětvenou rodinou a na zahrádce mají postaveno několik fale. Tyto domorodé chýše mají jen podlahu s matracemi, dřevěné sloupy, banánovou střechu a stěny jsou tvořeny staženými roletami. Pohodička. Téměř v každém podobném resortu je v ceně i plná penze, kterou vyváří mamina. Někde se to skládá jen z pár banánů a stále stejného jídla, jinde je to docela slušné a různorodé, což byl i náš případ. Pláž nebyla úplně nejdokonalejší, tady teprve začínala, tak na dně bylo trochu šutrů a na písku trsy řas, které by si taky mohli občas uklidit, kor když všichni nepřetržitě zametají svoje trávníky. Takže k pěkné pláži jsme museli ujít aspoň 100 metrů. Hrůza.

Rodinka nás vítá otevřenou náručí a nějak se jim ta pohodovost dá i věřit na rozdíl od jiných končin, kde primárně cítí dolary. Je tady asi 10 dalších baťůžkářů. Evropaní, co sem zavítají, jsou téměř vždy na mnohaměsíční cestě kolem světa a pak nějací Novozélanďané, Australané a Američané. Z Amíků už vůbec neleze odkud jsou a odpovědi na where are you from? se docela vyhýbají. Oni se už i stydí za to, že jsou Američani. Jo chudák George jim dal pěkný zářez do sebevědomí. Asi je holt lepší humanisticky nastolovat dialogy s masovými vrahy. A případně jim po vzoru Frantíků dodávat zbraně, aby se rychle mohli zbavit svých menšin a odpůrců. A když pak už nebudou mít koho povraždit, vyplatí se jim pár miliard odškodnění a budou z nich určitě mírové kamarádské státy. No, taky cesta.

Moře je samozřejmě úžasné, k tomu písečné pláže, o kousek dál korálové lesy nejrůznějších barev a tvarů s rybkami. Nějaký ten bar, stavění hradů, trhání banánů, domorodý žvanec k večeři...

Noc: 55wt (Reginas Beach Fale fale s plnou penzí 55)
Doprava: 13wt (loď 9, bus salelologa-Manase 4)
Piňacolada: 15wt (od synátora paní domácí a stála za prd)

26. duben podruhé: Manase - Sasina - Alofaaga

Žranice a čekání na autobus. Chceme na druhou stranu ostrova za blowholes a vodopády. Má jet v deset, tak jdeme aspoň pěšo, ale v jedenáct naším směrem furt nic. Opačně jeli už tři, tak do čtvrtého nasedáme taky a po složité domluvě se to skoro tvářilo tak, že to jede kolem ostrova. Nejelo, ale 3 minuty po nástupu jel ten náš. V Sasině se to otočilo a jedeme zpátky do Salelology s brutální časovou ztrátou.

Projíždíme černou krajinou zaschlé lávy, kde vegetace prorůstá hodně sporadicky. Erupce počátkem minulého století zničila hodně vesnic a dodnes z nich zůstaly jen ruiny kostelů zarůstajícími stromy. Místní staví ale i na těchto černých hroudách svoje domy. Vždy si neuvěřitelně vyhrají se svými zahrádkami. Po celé zemi je množství velkolepých kostelů. Společenský život je pak ve velkých vesnických fale, kde různě tančí, zpívají a hrají si. Ale taky jsou neuvěřitelně líní a neudělají zbytečný krok. I když zastaví bus u jednoho domu a on bydlí hned vedle. Stejně se bus znovu rozjede, po 10 metrech mu zastaví přímo před vchodem a pak se teprve uráčí zvednout ze sedačky a vystoupit si.

Dalším busem jedeme do Taga. Odtud pěšinou na blowholes po zaplacení místním povalečům 5 tala (každá vesnice vybírá za svoje místa k vidění tenhle menší poplatek). Moře se tady vlní a bouří hodně dramaticky. Za kokosovými sady jsou největší blowholy v Pacifiku, kde voda stříká pravidelně až do šedesátimetrové výše. Už z dáli, kdy gejzíry přestřelují palmy před nimi, jsou impozantní. A když si vlezete až k nim a řítí se na vás taková nečekaná sprška z 20 metrů, to je teprve pošušňání. Místní se pro potěchu turistických dolarů baví i střílením kokosů do dáli, když je vhodí těsně před výstřikem do ďuzny.

Čas už je v pytli, takže z celého dne jsme viděli jen tohle. A to jsme ještě byli rádi, že jsme se dostali zpátky. Bus z Taga totiž nedojel k tržišti a vysadil nás u svoji konečné. Sice se povede stopnout auto a skočit na korbu, ale i to končí před přístavištěm. Nevíme, kde jsme a za pár minut má jet poslední bus nahoru. Naštěstí to už nebylo daleko a akorát nás nabírá náš řidič cestou k přístavišti. Nečekat přímo tam, tak na dalších zastávkách by už nezastavil. I tak muselo Mosambičanče sedět z okna. Akorát jsme dorazili na žvanec, hvězdičky a kutě. Měli jsme schrastit to auto.

Noc: 55wt * 2 (Reginas Beach Fale fale s plnou penzí 55)
Doprava: 13wt (busy 5+3+3+4 a stop)
Ostatní: 5wt (vstup na blowholes 5)

27. duben: Reginas Beach Fales

Dnes je neděle, takže je i slavnostnější jídlo. Ale banánové placky a toasty s tuňákem bych snad bral radši než lecjaké experimenty. Kromě toho se v neděli nedělá vůbec nic. Což je tady asi dost obtížné, protože tady mají neděli každý den. Aby se to dalo odlišit, nefunguje naprosto nic. Tak dnes jen válení na pláži, šnorchlování a na zvonec přesun na dlabanec.

28. duben: Manase - Apia

Hned po rozednění zase magoři šůrují trávník kolem fale. Umím si představit i lepší probuzení. Dnes už bohužel musíme pryč, letadlo letí v noci a poslední trajekt odsud jede už ve dvě. Po snídani a poslední koupeli čekáme na bus, který opět jede asi o hodinu později než by měl, ale furt 10 minut před příjezdem taxíku (s ním by to bylo 60wt). Zase mám lodi po hodince plný zuby a hlavu. Na letiště bereme bus a máme před sebou 8hodinové čekání na let, který je v úžasný čas 2:00. Aspoň před setměním dojdu do okolních vesnic na okuk a pokec s domorodkyněma. Pak už jenom zabíjíme čas toasty, pitím a posíláním pohledů, které dojdou po dvou měsících.

Noc: - (letiště a letadlo)
Doprava: 13wt (trajekt 9, busy 4+1, let Apia-Nadi 4350 Kč)
Jídlo: 17wt (toasty 7.5+6, velký sprite 3.5)
Ostatní: 50wt (odletová taxa 40, pohled 2, známka do Evropy 3)

29. duben: Apia

Cvaká se odletový poplatek 40tala a už čeká boeing fidžijských aerolinií Air Pacific. Středoafričánče se ještě ptá, co to nabízí za nastavovací pásek pro extratlusťochy a nevěří, že by se o něj někdo přihlásil. A hned dvě brutální fidžijanky vedle nás. Ukázkový případ pro nákup dvou sedaček na jeden zadek. Při rozdávání jídla se letušák ptá Konžančete, jestli nechce jeden tác navíc. "No jasně nebuď, blbej." Jenže on nám dává každýmu dvojitý jídlo, což přes uličku tlusté sousedky nemohou rozdýchat. Uklidňuje si je taškou sušenek. Po přistání nám vzadu ještě naloží na cestu. To v Austrian Airlines by z toho žili nejmíň týden.

Takže Samoa pryč. Škoda, že to byla jenom taková drobná zastávka. Vidět se i přesto toho chtělo víc, ale po lítačce na Zélandu trocha klidu neuškodila. I když je to jen malý kousek pevniny, k vidění je toho víc než dost. O plážích, potápění a pohodových lidech ani nemluvě.