• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

PATAGONIE (5.)
NP Los Glaciares National Park
El Calafate, ledovec Perito Moreno, El Chalten, okruh pod Fitz Royem

14. 3. (den 20.) Do El Calafate

Bus vyráží v 8:30 a zase zbytečně nutili přijít o 30 minut předem na prezentaci. Pozdě přichází ale jen jeden – Marcus, který má sedadlo vedle mě. Taky včera trek zapíjel, ale mnohem důkladněji. Hranice zpět do Argentiny překročíme rychle, kolem jen pláně s kopečky na obzoru a mezitím mrznou ovce, pštrosi a my.

El Calafate vypadá ve slunci mile, ale kvůli tomu se sem nejezdí – cíl je 80 kilometrů vzdálený nejkrásnější ledovec světa – Perito Moreno. K němu jede poslední bus ve 14. Je 14:10. Město poslední dobou prudce roste. Dnes má 20 tisíc obyvatel a spoustu mimin. Šmejdím na hlavní silnici západního turistického šmrncu, měním dolary na pesa (už jen za 1:10), omejvají mě nad cenou busových jízdenek do Bariloche a kupuju na zítřek ledovec i s lodičkou pod něj. Mají tu pár pěkných cihlových baráků. Infocentrum z městské nabídky vyloudí pouze ptačí lagunu za městem. Vedle té placené je jiná i s plameňáky a kondory. Napadá mě vylézt na kopec za městem, nápad ale upadá s blížením se k jeho úbočí.

Spaní mám v příjemném kempu a hostelu Overejo v 6dormu. Původně mířím na inzerované jehněčí hody (zde doporučují spíše ovce, protože maso na argentinské steaky se chová o párset kilometrů severněji), ale cestou zobnu čerstvou kuřecí empanádu (plněné taštičky), která je tak výborná, že se vracím pro dalších 6 druhů, a k tomu zbufnu víno do družné atmosféry v podkroví hostelu.

Noc: El Calafate, La Overejo, 9 $ za dorm (přes booking)
Doprava bus Pto Natales – El Calafate 205 ARS / 18$
Empanady 8/ks, víno 20/lahev. Celkem: 373 ARS (700 Kč)

15. 3. Ledovec Perito Moreno

Vstávám v 7, ale z hostelu už jsou všichni pryč. Cestovka na ledovec mě má vyzvednout odsud (Always Glaciere, 27 $, hlavní podmínka výběru byla, abych tam byl nejvíce času). Vjíždíme do národního parku Los Glaciares podél jezer pod kopečky provincie Santa Cruz (čtvrt milionu čtverečných kilometrů a čtvrt milionu obyvatel). Děláme zastávky na benzínce přeplněné náklaďáky s ovcemi a na pár miradorech pod zasněženou hradbou And.

Konečně první mirador na ledovec, ale nějaký wow efekt se nedostavil. Je šedo, mračno, hory nevidno a moc velce nevypadá. I průvodce překvapilo, že nejsou žádné nadšené výkřiky, a že prej můžeme jet zpátky. Ještě nás sejmou o vstupné a jedeme k přístavišti.

Pomalu se přibližujeme k ledovci, který roste před očima a i na ty wowy se dostane. Z jezerní hladiny těch kolmých 80 výškových metrů konečně vypadá co k čemu. Pro dokonalejší měřítko to chce ještě přihodit pod led loď, která je tu za hnidu. Led je pořádně popraskanej do svých útrob s modrobílými odstíny, rachot z něj se ozývá do celého údolí a občas něco padne do vody. Je to jeden z nejrychlejších ledovců, posunuje se až o 2 metry denně. Čelo ledovce má 5 kilometrů, tak furt z něj někde padají ledové domy do vody. V podstatě jediná chvíle, kdy z něj nic nepadá, je, když na něj namíříte foťák či zmáčknete kameru.

Na břehu vybudovali děsivou soustavu železných vyhlídkových teras. Protože má ledovec vlastně dvě strany, vše obejít a občíhnout je na nějakou tu hodinu. Vedlejší trasy jsou úplně prázdné, kor v dnešním počasí, kdy lidi vyběhnou jen na hlavní vyhlídku nacvakat desítku fotek. Takhle mám fotek sto toho samého, jen z mírně jiných úhlů. Tři kochací hodiny utekly, žádný padající led jsem samozřejmě nevyfotil, i když občas padající ledové mrakodrapy utekly těsně. Hlavní výjimečná podívaná je tzv. raptura, když ledovec úplně zatarasí a přehradí jezero, které pak v jedné půlce začne silně stoupat o desítky metrů, dokud si voda nevykuchá tunel a pak protrhne ledovec s děsivým hukotem. Dnes si voda vesele protýká z horní části jezera, ale i tak průliv má jen pár metrů.

Zpátky v Calafate hned sedám na bus do El Chalténu (spol. Taqsa, 19 $), takže to projedu ještě za světla. To by bylo fajn, kdyby nebyl pršící hnus a já si usnutím nelámal krk. Ani El Chaltén neláká na první pohled na top-trek číslo dva. Městečko je malé, ale při chůzi do poloprázdného hostelu Kuito mi to nepřišlo. Je tu pár restaurací a řada nových domů. Vláda se sem snaží přesídlovat lidi z přelidněných předměstí Buenos Aires a upevnit si zdejší území. Courám po deštěm zmáčeném městě do tmy, v Almiaka dám výborného lososa s kroketami a vínem. Musím zas naprat břuch a sprchou nahřát krk do zásoby.

Noc: El Chalten, Kuito hostel, 140 ARS/14$ za dorm se snídani
Doprava bus El Calafate – El Chalten 190 ARS/19$
Výlet na Perito Moreno: bus+loď 270/27$, vstup do NP Glaciares 130/13$
Večeře losos+hranole+víno 110+22+10. Celkem: 872 ARS (1700 Kč)

16. 3. (22. den) Fitz Roy

Ráno má být slavná homemade snídaně. No… 3 housky, muffin a půldeci džusu. Ale milé a je čas vymyslet, co vlastně dnes a další dny dělat. Předpověď na zítřek vypadá luxusně, trochu se vyčasuje už teď, kupuju zásoby na dva dny a jdu v plné polní k druhé nejslavnější patagonské hoře – Fitz Roy. Za městem se vyšvihne cesta do luk, stromů a skalek. Pod nohami široké koryto ledovcové řeky. Cesta je jak chodník, protože juknout na Fitz Roy se dá v pohodě zvládnout za den. A kupodivu pohybování po zdejší úžasné končině i kempování v ní je bez poplatků a permitů.

U laguny Capri se už začínají mraky před Fitz Royem trhat. Dál se cesta proplejtá vřesovištěm, patagonskými lesíky, pláněmi kolem lagun a po 3 hodinách jsem u kempu na břehu řeky pod Fitz Royem. Stanů je asi třicítka, k tomu jedna kadibudka, případně rýč na vybudování vlastního záchodu, protože jinak jsou všude cedule s piktogramy o zákazu sraní v lese.

Odtud výstup teprve začíná. 600 výškových metrů na jednom suťovišťovém morénovém svahu. Na jeho vrcholu je skvostný výhled na jezero Las Tres a přímo za ním na Fitz Roy (3405 mnm) s ledovcem padajícím do jezera. Jen takhle odpoledne je slunce přímo proti objektivu. Jeden Argentinec chrní rovnou tady mezi šutry pro exceletní ranní fotky. Ráno na sunrise bych sem lízt zase nechtěl. Ale klemra tady v tom větrném tunelu musí být brutální. O párset metrů níže je hned vedle druhé jezero spojené vodopádem. K tábořišti Poincelot lezu až po západu a hned začíná pěkně mrznout. Do stanu oblíkám úplně vše, co mám sebou. Ale i tak člověk musí v noci vylézt (trochu nedobrovolně, icetéčko se furt nesehnalo) ven pod Mléčnou dráhou ozářené hory kolem. 68 ARS

17. 3. Z Fitze pod Cerro Torre

Vylejzám do mrazivého šera, kdy slunce začíná osvětlovat vrchol Fitz Roye. Velmi unikátní událost pro mě být vzhůru na sunrise. Hora je krásně oranžová, zem pokrytá mrazivými krystalky. Vyrážím zavřenou necestou, kterou vzala voda, k laguně Sucia. Občas přes vývratě, občas přeskákat po balvanech, ledy tají pod slunečními paprsky, obloha vymetená. Prodírám se hodinu a půl šutroviskama na náhodu. Z tohoto dolního jezera je Fitz Roy mnohem impozantnější. Zda padá s ledovcem do smaragdového jezera prakticky celé kolmé 3 kilometry. Nikde ani hlásek, ani ptáček, ani mecháček.

Obcházím horovou hradbu k dalšímu jezeru Piedras Blancas. Cesta je sice povolená, ale je ještě horší. Skáče se v řečišti a ve finále po obrovských balvanech dost o hubu. Naštěstí občas směr nahodí osamělý mužik. Po jezeře pluje trocha ledu, které sem padají z visícího ledovce. Decentní koupeli mezi ledem se nedá odolat.

V tábořišti balím stan, dneska to evidentně všechno nedám a nemám už ani jídlo, jehož rybičkové zbytky s karamelem právě futruji. Po setkání s lidmi z Calafatového večerního mejdanu vyrážím až v půl 4 na spojku mezi Fitzem a Cerro Torre, která vede po rovině podél lagun Madre a Hijo. Pěkná pěšina, penízkové pláže u jezer, občas savany, občas lesy, husoidní ptáci, datlové. Ale je to nějaký dlouhý, už mě předbíhají i Japonky. Mrtvé lesy, suťoviště, pláně, spálený obličej. Konečně probleskne výhled na Cerro Torre, což je úžasná a prakticky nelezitelná žulová jehla.

Pod ní leze mnohem větší ledovec do laguny, za jejíž morénou na břehu řeky v lese je tábořiště Agostini s desítkou stanů. Stan obložím prkny a šutry, že jednou do něj liščí dírou vůbec nefučí a možná ani myšky mi nebudou rejdit v batohu. Razím na lagunu, po které plují konečně pořádné ledovcové kry, a za ní jsou hradby špičatých hor v čele s Cerro Torre. V osm jsem ve stanu. Dny se už krátí, za chvíli je rovnodennost, futruju zbytek housky s podivným karamelem a bojím, bojím nočního mrazu.

18. 3. Cerro Torre

Noc byla v pohodě, ale východ slunce jsem úplně nestihl. Stejně ho nestihlo ani slunce, tak stačilo žlutě ozářit skrz mraky jen úzký pruh. Po hřebenu morény jdu na mirador Maestri nad jezerem pokrytým krami. Ledovec pořádně vykukuje, jak stoupám dál a výš do lesů podél zbytků budov. Pak konečně najdu asi správnou vyhlídku hluboko pode mnou. Sakra.

Zpátky u pláže je jezero Cerro Torre zalité sluncem. Kochají se tu po několikadenní túře i dva osmdesátiletí dědové. Balím, suším, žeru poslední drobky a pytlíčky cukru z KLM a volební ODS2002. A ani voda není. Tu z ledovce radši už neberu. Širokým údolím mrtvých stromů se nořím do podzimu, ale stále mě to nutí otáčet se na bažení se panoramaty. Za kopcem se posouvám do dubových skalin nad kaňonem. V El Chalténu zapadnu do prvního hostelu a po sprše přichází tradiční dohánění jídelního deficitu v Pataginocus housu a sousedních pekárnách. Parádní a díky počasí dokonalý trečík. Jen jak jsem zahnal hlad, hned mě začaly hrozně bolet nohy a skoro nemůžu chodit, tak nakoupím piva, lehnu na louku a spřádám plány na zbylé dvě zastávky.

Zde končí nejklasičtější cesta po Patagonii. Dál už není 1500 kilometrů nic kromě několika oáz a jezer. Za tím je horské letovisko San Carlos de Bariloche, které je i mojí další zastávkou, kam se budu trmácet 24 hodin v buse. To tu spojuje legendární trasa Ruta 40, která má popularitu srovnatelnou s americkou Route 66 a pokračuje pod Andami nejpustější krajinou skrz nejpopulárnější města pod Aconaquou, přes Mendozu až do Bolívie.

Turisté se většinou vrací do Calafate, sednou na letadlo a letí dál. Ono to nebude dražší než autobus, který stojí více než 1000 pesos. Proto je tady také rekordní množství stopařů. Někdy více než aut samotných. I když i obecně je Argentina jedno z nejhorších míst na stopování (Tomáš Poláček by mohl vyprávět). Naštěstí jezdí už přímý bus z Chalten do Bariloche a není se třeba vracet do Calafate, i když by to bylo možná rychlejší vzít přes atlantské pobřeží.

Noc: El Chalten, hostel, 80ARS/8$ za dorm
Žvance: pizza 47, pivo 26, pekárenské sladkosti á5, chleba 14, voda 11, mýdlo 8, pytel sušenek 15, pomeranče á2 (242 ARS/480 Kč)

< zpět (Torres del Paine)   |   úvod   |   DÁLE (Bariloche) >