RÉUNION a MAURICIUS
V. Mauricius - Mahebourg, Le Morne, Port Louis a Curepipe
25. 12. ...Mahebourg
Jenže velké je i zpoždění a na Mauricius přilétáme s večerem. Naberu mauricijské rupie, kterých je za euro 40 (1 rupie = 0,6 Kč). Mluví se tu anglicky, ale zůstalo tu i něco z francouzštiny. Kor názvy, které se ještě míchly s holandštinou, takže nevyslovíte ani to, kam chcete jet. Autobusy ze zastávky, kterou jsem stejně nenašel, prý už nejezdí, tak kráčím pěšky kilometr na křižovatku. Zastaví mi minibus. To bude raketa. Aha, deset korun. Ten kilometr od letiště je také poslední zóna s pocitem luxusního tropického ráje. Busík mě vyhazuje v centru nejbližšího města Mahebourg a připadám si jak v Indii. Ono Indů je tu dost a kromě restaurací sebou přivezli i vrozený cit pro pořádek. Pension Les Bambous sice není dostavěný, ale pokojík s koupelnou za 6 českých stovek se snídaní dodá pobytu na Mauricius kulturnější grád. Paty vytáhnu vedle do supermarketu na sušenky, piva, oříšky, coly… Prase!
26. 12. Mahebourg – Blue Bay Lagoon
Žádné balení, žádné trmácení, jen plácání kolem. Snídaně na balkonu a vydrápu se na pendlující busy k nedaleké Modré laguně. Tam jsou bílé pláže v zálivu, občas nad hlavou proletí přistávající letadlo, voda teplá, snad palem mohlo být víc na úkor těch borovičkových přesličníků. Jednou za hodinu se posunu o pár metrů poznat nové rybičky. Na betonovémm ostrůvku u mysu můžu v klidu nechat věci bez toho, aby od nich bylo odlehčeno, a konečně se můžu potápět i dál od břehu v podvodním korálovém ráji. Ale jo, taky by to takhle šlo. I když nejhezčí pláže obsadily na Mauriciu rezorty, pláže jsou přístupné pro všechny. A pláží je hodně, takže málokde budou vysloveně přeplněné.
Co tady taky ale je, je množství Čechů. Vždy a všude. Snad nejvíc mimo Evropu, co jsem, kdy zažil. K večeru prolezu upravené nábřeží Mahebourgu s výhledy na ostrovy a hory vystupujících ze smaragdového moře. Něco vymámím z bankomatu, k tomu pár sušenek, studené vody a indický žvanec.
Mauricius
Mauricius
Mauricius
a nábřeží
Mauricius
v Mahebourgu
Mauricius
Mauricius
Mauricius
Blue Bay Lagoon
Mauricius
Mahebourg
27. 12. Jižní pobřeží
Další postel mám na druhé straně ostrova pod nejslavnější horoskálou Le Morne. Ač ostrov je malý, přímých busů moc není a dostat se na druhou stranu ostrova je na 4 hodiny a tři přestupy. Aspoň vezmu různé trasy a teď tu přímější po jižním pobřeží mezi poli s cukrovou třtinou. Busy jsou dost obstarožní a rychle se zaplní do posledních centimetrů. Aspoň trochu africký pocit. (jedna cesta 20-42 rupek)
První zastávku mám v Souillac, juknu na rozpadlý soudní dvůr, bývalé nádraží s poštou, ale o nejdelší pobyt se postará to včerejší indické jídlo. Dokroužíme po pobřeží do Baie de Cap s divočejšími a pustými plážemi. Tady nečekám ani minutu a kroužíme dál pod skálu Le Morne. Tam ale zajížďka do hotelové čtvrti nebyla a byl jsem rád, že jsem stihl vyskočit na křižovatce a čeká mě dvoukilometrové cupitání po silnici. Z ní se dá naštěstí zdrhnout na zpustlou pláž, respektive na mangrovníkové pobřeží. Tady by do vody nikdo nevlezl. Možná z toho bude jednou pěkný povrchový důl na PVC.
Mauricius
Soudní dvůr v Souillac
Mauricius
Jižní pláže
Mauricius
Mauricius
Pláže Le Morne
Mauricius
..se slavnou skálou
Mauricius
Sunset kýýýč
Pokojík ve Villa (600 Kč/noc) je ve vile splácané architektkou Kočičkou a ing. Pejskem. Byly by ledničky, grily i vařiče. Ale nebylo pití, jídlo ani krám. Auto by bylo holt praktické, protože nic není ani na celém poloostrově. Voda z kohoutku snad pitná je a hlad ve vedrech stejně není. Pokojíček je miniaturní, ale roztomilý, i s kuchyní a umyvadlem, sprcha venku pod palmou, bazén vedle a výhled na ohromný záliv pod nohama. Jako gut. Pláž je sice blízko, ale mezi ní a silnicí je nepřístupný resort a golfové hřiště. Takže buď pěkná obcházka nebo skok do taxíku za pár rupek. A pak už krásné pláže s palmami, pískem, rybkami, nad tím se tyčí skála Le Morne. Západ slunce, vše obarvené do oranže, zasyčení do oceánu a tmou zpátky.
28. 12. Morne
Spalo by se dlouho, než přijde budíček motokosou. Vstanu, posunu se o dvacet metrů k bazénu a padnu do lehátka. Net, koupání, pokus o přechod bazénu na lajně. Jak se tohle dělá? Já považuju zázrak, že jsem si nerozbil hubu. Zamykám. Začíná pršet. Odemykám. Cílem je hora nad hlavou. Vedla by tam i cesta odsud, jenže je tu jakási cedule o soukromém majetku a střílení. Že jsem se na to nevyprd. Ale i domácí říkala, že je třeba to obejít. A to je sakra obcházka podél poloostrova. Žádná z mnoha zkratek pro nezvané oficiálně není. I když asi by to bylo jedno. Místo toho jsem ve vedru vypustil duši, než jsem se dvě hodiny prodral k neoficiálnímu, ale veřejnému vstupu přes poražený plot.
Na začátku jsem vymetl aspoň zmrzlinu, ale bohužel to byl i poslední stánek za celou cestu. Teď už jen umírání. Aspoň namazat jsem se mohl. Po rovině to ještě šlo. Ale na úpatí skály se nechce věřit, že by se tam dalo vylézt. Po prvních metrech začne tryskat pot. Objevující se výhledy na mělkou zátoku s ostrůvky a příbojem na útesech dodají sílu. Tak na půl minuty. A další výhled je za půl hodiny. Lidí tu chodí překvapivě dost. A bez vod. Mně ty dva litry mizí před očima.
Vypadá to nekonečně, hlava třeští, a když to vypadá na konec, skála i výstup teprve začíná. I když oficiální nebude vzhledem k barikádám, které tu zkusili vystavět. Kolem ptáci všech barev i velkomyši roztomilouši. Přijde na řadu šplhání skalními průrvami, které jsou ve stínu a trochu to odsejpá. Provazy v rámci bezpečnosti, aby tam nikdo nelezl, odmontovali, tak všichni lezou bez provazů s větším rizikem. Safety first. A výš až ke kříži. Dál už to nejde, i když špička to není. Kdysi sem utekli otroci před otrokáři. A když po letech za nimi poslali vojáky, aby jim oznámili, že otroctví bylo zrušeno, ze strachu skočili všichni dolů. Ehm.
Mauricius
Výstup na skálu
Mauricius
a výhledy z ní
Mauricius
na celý Mauricius
Hlavní pláž moc vidět nejde, ale všechny odstíny modře tam, kde mořské proudy vytváří nejrůznější obrazce… dalo by se kochat. Kdyby nezačalo pršet. A sestupovat po zmoklých sopečných korytech je o držku. I dolů to bylo nekonečné. Padám na první pláž, i když tuhle nikdo neuklízí a je plná řas. Záliv je mělký a voda pálí. V písku se courám kolem poloostrova, ale je to tady bez ryb a jen ústřice a prdící platejsové. Chci pití a jídlo. Ale nejsou tu ani stánky a restaurace zavřela už ve tři. Až ve vesnici před 5hvězdičkovým areálem jedna předražená restaurace funguje. I minicola a pivo je za stovku a ještě jsou uražení, že nebudu jíst jejich skvosty po tisícovce. Stoly jsou totiž jen pro dinner. Sice tady nikdo není, ale co kdyby zrovna přišlo 100 hostů. Nepřišlo. Radši od protivný báby padám k bazénu pod měsíčkem.
29. 12. Port Louis a Curepipe
Zas na druhou stranu ostrova, tentokrát přes hlavní město. Po půlhodinové procházce podél mangrovů si mě na hlavní silnici už busy podávají z dveří do dveří. Ze západního pobřeží vyrůstají skalní jehly, mezi nimi cukrová třtina a odsolovací pole. Port Louis moc koloniálního vzezření tropického ráje neobsahuje. Buď ušmudlané silnice nebo podivné betonové výškové baráky a hrozně aut a lidí. Ale pár pokladů se najde a palmy vždycky pár bodů přidají. Útroby města by nabídly i muzea a kostely. Pobřežní záliv je vyvoněnější s pár historickými budovami, starou poštou, pevností i větrným mlýnem. A taky turistický trh s kýči a muzeum modrého Mauricia. Nejslavnější známka světa v modré i červené variantě je jeho hlavním exponátem, ale kromě ní je v moderně udělaném muzea i spousta starých map a historie.
Mauricius
Poslední pláž a do...
Mauricius
betonové džungle velkoměsta
Mauricius
Port Louise
Mauricius
Městská katedrála
Mauricius
Turistické nábřeží
Mauricius
Muzeum Modrého Mauricia
Z hlavního města jezdí expressy, ale chtěl jsem se zastavit někde cestou, což padlo na město Curepipe s botanickou zahradou a kráterem s jezerem. Jenže v téhle holandsko-francouzské směsce se mi to nepodařilo vyslovit tak, aby mi rozuměli. Naštěstí Curepipe díky umístění ve středu ostrova je významným autobusákem pro celý ostrov. A ten autobusák se jmenuje podle Jana Palacha, což už mi vyslovit jde. Kolega z mělnického gymplu se nám slušně zatoulal. Kromě Severního a Jižního autobusáku po něm pojmenovali i velkoplošné náměstí. Curepipe už má koloniálních a kamenných baráků víc, novogotická katedrála s dřevěnými útrobami, ale přírodní zajímavosti ukazuje navigace za 3 kilometry, což by se protáhlo.
V přilehlých tržištích koupím ovoce a pokračuju do Mahebourghu. V hostelu vyzvednu batoh a přesouvám se o pár bloků, protože tady už místo neměli. Nový hotel v baráku starého páru zajímavě vybudoval koupelnu se záchodem z překližek přímo v pokoji, ale účel to splnilo. Stejně vypadnu na noční nábřeží a rozlučku s dvěma tropickými týdny.
Mauricius
Curepipe ve středu ostrova
Mauricius
Náměstí Jana Palacha
Mauricius
Autobusák tamtéž
Súdán
Afrika z okýnka
Egypt
Město na Nilu
MaurEgypticius
Políčka
30. 12. Let do Curychu
Proklatě brzo vylejzám, popoženu babku k udělání snídaně, kterou vycajchnovala i smaženými vajíčky. Nahážu to do žaludku i do ruky a mažu na autobusák a letiště. Času zbylo dost na dožrání se v salonku. Letadlo je prázdnější, ale sedím uprostřed a vedle děti, zatímco rodiče si odsedli o tři řady jinam. Věděli proč. Naštěstí i já po vzletu našel dvojsedačku s okýnkem a mohl dlouze čumět na průlet nad Saharou s Nilem se všemi zákruty, dunami a oázy.
Do Curychu přilétáme s hodinovým předstihem, který rychle vyplýtváme na prvním celníkovi. Na všechny charterové letadla mají dvě osoby, přístroje nefungují a v neorganizovaném chumlu se mačkáme hodinu. Vlakem na Hauptbahnhof, kde nehrozí žádný civilizační šok po návratu z Afriky. Radši zalezu vedle do areálu městského muzea, které nasvítili do mihotavých psychedelických barev a tvarů nějakého ilustrária. Prolezu nábřežním parkem podél rozvodněné řeky, ale déšť večerním procházkám nepřeje. Vlak na Budapešť/Vídeň/Praha je připraven na osmé koleji a na jeho konci jsou připojeny dva české spací vagóny. Spací kupátko pro tři osoby, kde jsem neomylně vyfasoval nejhornější pryčnu, kam se dá dostat za použití horolezecké techniky. Zas je tam dokonalý klid a větší prostor na osobní serepetičky.
31. 12. Vlakem dom
Že nás v noci dvakrát přepřáhli na konec jiných rychlíků jsem ani nepostřehl a spal jsem až do Českých Budějovic. Dostává se snídaňový balíček a teplý čaj. Spolucestující Čiňané v kupé chrápou až do Vršovic, tak jdu do standardní části Jižního Expressu koukat na lesní bordel kolem kolejí v nečekané rychlosti 160 km/h. V Praze přelezu do couráků a náhodným dotazem, jestli někdo nepojede kolem nádraží, se spláchl i oběd.
Fajn to lastminute rychlovýlet – příroda Réunionu a pohoda Mauriciu. Jen ty treky natěžko mezi čtyřicátými rovnoběžkami... no. Asi to posichrování spaní v gité by bylo jednodušší. A rezervace by moc potřeba nebyly, protože tam prostě nikdo nebyl. Ale zas to usínání a probouzení sluncem na pustých vyhlídkových místech...