Spánek stál za prd a pomlácený se jen lehce sbírám do probouzejícího se dne, kdy ještě ani slunce nehodlalo vystrčit paprsky, a že je tu vystrkává proklatě brzo. Ale balení a snídaně je na dlouho a plac opouštím až v osm. Hned ze silnice odpočuje jižní část cesta GR2, dle itinerářů na 4 dny. Jsou nápady ji přeběhnout za dny dva s přespáním na hraně kaldery. Nápad na další stanovou noc zamázla stránka z prospektu a telefonem na jedinou horskou chatu na sopce. Místo je, postel stojí jen 18 euro, tak se jde hned líp.
Ale to „líp“ rychle skončilo, batoh tíží, jde se mizerně, a ani nádherná ještě zemědělská krajina kolem stoprocentní euforii nenasává. A to jdu po polňačkách téměř po rovině. Za půlhodiny míjím vojenské pásmo se střelnicí a napadá mě, že by mě mohli postřelit a po zbytek Réunionu se o mě starat v nemocnici. O hodinu později jsem si už přál, aby mě rovnou zastřelili.
Po opuštění polňačky přichází ten záblesk euforie. Pěšinka v krásné zpola pastvinovité krajině, kolem kvetou exotické kytky, na obzoru se tyčí třítisícový Pico del Neiges (Sněžná hora). Letos byl sníh na každé mé cestě na jih, tak ani tady by nějaká sněhová nadílka pod rovníkem nepřekvapila. Euforii jsem zabil ale hned na rozcestí. Dvě možnosti - o něco rychlejší po pastvinách nebo po originální GR2. Rozdíl půlhodinky, pche, dáme si originál. Ale to už moc jako cesta ani nevypadalo, pěšina zalezla do nízkých lesů a začala se plazit krpály do kopců. Včerejší slejvák z ní udělal tratoliště bahna a kaluží. A o něco později už regulérní bažiny. A ještě cesta šla důkladně po hřebeni. To je fajn u některých hor, ale ne na téhle, kde se jde z kráteru na kráter. Navíc začalo pršet a v problescích mezi mraky vidím dole ty mírně stoupající osluněné pastviny, po kterých bych stoupal.
Voda rychle dochází, tak premiéra filtru na vodu přichází rychle. Prameny či potoky se samozřejmě na sopce moc nekonají, tak drobný čůrek skrz kaluže plné usazenin a nějakých červů rychle ukáže jeho kvalitu. Z udávaných dvou hodin je jich víc než pět, než se konečně doplazím pod Piton Textor (2165 mnm) nedaleko silnice, ke které jsem směřoval naděje v podobě autostopu na vrchol. Podél silnice je řada piknikovišť, které jsou teď o víkendu obsypaná, altánky zakryté plachtami a desítky lidí si tady užívají velkolepé mecheche. A vůbec jim nevadí, že fičí vichr s deštěm. Vyžebrám alespoň normální vodu, ale na pokec to ve francouzštině to moc nevypadá.
Nesmělé stopovací pokusy k vrcholu úspěch naštěstí neměly a po pár kříženích mizí cesta od silnice a už jen pozvolně pokračuje po lávě s nízkými keřisky. Vyškrábu se na hranu údolí, stojím na útesu Oratorie svaté Terezy, pode mnou zelený koberec a z druhé strany černý kužel sopky Piton de la Fournaise, ke kterému v černé poušti vede jasná pěšina.
Dostávám se k zalesněnému okraji nejvyšší kaldery, v jejíž stráni stojí dřevěná vyšperkovaná horská chata Gite de Volcan s restaurací na chůdách. Spací pokojíky jsou v dalších budovách po čtyřech a i teplá sprcha se koná. Nádherný plac. Teď si teda ještě myslím, jak zítra budu pádit k moři, ale jasné plány se rychle stávají vrtkavými. Nabízí údajnou super bufetovou večeří za 20 eur. Zásob ale mám ještě dost a nepříjemně tíží, tak každý sežraný gram transformovaný ze zad do střev se počítá.
Navečer vyrazím na hranu kráteru na další wow momenty. Černý kužel sopky viděti je vždycky fajn, ale zde je pěkně z nadhledu, koupe se v moři černočerné lávy a vše kolem je ohrazeno dokonalým 200metrovým zarostlým útesem uvozující obrovskou kalderu, která buchla před pár tisíci lety. K tomu západ slunce a ani noha. Pod nohami z lávy vyrůstá tyrkysový kráterek. Prolezu pár vyhlídek na hraně kaldery až do západu slunce, což je moc dobrý lamkotníkový feeling na závěrečný dvacetiminutový slez k chatě po tmě. Dám si druhou teplou sprchu a padnu do snů ještě než dolehnu.
Snídaně byla fajn, hodně pití a džusy, ale ty pevné kousky už pokulhávaly. Klasické vajíčka se udály jen v mikroskopické formě naházaných do rýže, co zbyla od večeře a ovoce či zelenina chyběla vůbec. Rozhodně jsem nepospíchal, ale to bylo jedno, protože už při vstávání byli všichni pryč. Část dokonce vyrazila ve dvě, aby byli v mrazu na vrcholu sopky na ty východy slunce.
Nápad, že půldenní chůzi po černé lávě, abych se doplazil na kráter s obrovskou ďourou, bych si mohl odpustit a vyrazit dál k moři, ta ranní slunečná pohoda zamázla a vyhlašuji sanitární den. Jen jestli na něj není trochu brzy druhý den cesty.
Pas de Bellecomby na hraně kaldery je jediné místo, odkud lze ve schodových serpentinách sestoupit na dno kaldery. Les končí pod útesem po pár metrech a dál se už se jde jen po různých vrstvách lávy, které tu Fournaiska za 5 tisíc let nastřádala a vyplňovala tehdy gigantický kráter. Poslední vrstvu přidala před 10 lety, ale to hlavně na druhé straně sopky, kudy proudy lávy dotekly do moře. Ve starších lávových spárách se ale pár keříků už usídlilo.
Zblízka to žádná rovina není, lávové krusty se lámají do výše několika metrů. Nikde není orientační bod, slunce na černé ploše pálí a dá se jít jen podle namalovaných bílých teček. Větší bobek lávy je dutý a pojmenován jako kaple de Rosemont. Od té se mezi lávou mírně stoupá, celkem sice jen 300 metrů, ale stejně… Kráter se obchází až na vyhlídku nad 300 metrovou ďourou, která v současném stavu je jen několik let stará. V 2007 to totiž po erupci vzala láva zkratkou, žádný trmácení nahoru do dvouapůlkilometrového sopouchu, ale vykutala si chodbu přímo k moři, kde vytékala v pláni Brule. Když dotekla, tak se střed sopky zhroutil o tisíc metrů. Ale teď to pomalu zase doplňuje. Ale na aktivní sopku to nevypadá, nikde ani čmoudík, ani vůně síry.
Na druhé straně je kráter o sto metrů výše, ale tam se už dostat nedá, zvolna lezu zpátky a skrz pláně se napojím na druhou cestu. Na cestě někoho potkávám, zas netuším, kdo to je, až zmínka o tom, že jsem byl dobrej roommate napověděla, že to je páreček z pokoje, se kterým jsem včera hodinu kecal. Ta obličejová skleróza je horší a horší. Zbytek dne jdu už jen sám, po poledni sem lidi nelezou. Navíc se zatahují mraky i zde uvnitř, kam se většinou nedoškrábou.
Před chatou mě zláká cesta do lesů a oáz s podivnými uměleckými skulpturami. Ale člověk tady nešel měsíce. Hezcí byli cupitající ptáci Dodo, alias blboun nejapný - symbol sousedního ostrova Mauricia. Trochu toto tvrzení sráží fakt, že údajně vyhynul před 400 lety. Odpolední zabíjím na terase, čtu a likviduju z batohu, co se dá. Večer jsem se přežrat tou večeři. Začalo to výbornou polévkou a pak už to šlo jen dolů. Sušší těstoviny, odporný maso, rýže s vařenou zeleninou, ani kus ovoce a pár plátků okurky. Jediný v hubě rozpoutal ohnivé peklo. Desert o ničem a fazolema to fakt nezachrání. To navíc není dobré do společných ložnic. Aspoň punče a griotky na závěr a jde se chrnět už v devět. (noc na Gite de Volcan 18, snídaně 7, večeře 20, pivo 3)
Do dneška mám nacpat dvě denní etapy. Je tak úplně ideální se flákat v posteli do maxima, abych se další hodinu přežíral sám na snídani, když všichni jsou někde na túře. No, takže by se to stejně muselo všechno vyhodit. A to by bylo fujky pro přírodní zdroje.
Za tradičně jasného dopoledne se z parkoviště odpoutává GR2 do pustin jižní divoké části Réunionu. Směrovka vede na blízkou Cavernu di Chisay (sopečná minikaplička), křižovatku Foc Foc a pobřeží s udávanými 8 a půl hodinami. Vono by to vycházelo furt teoreticky, ale zatím ze zkušeností jejich časové údaje musím násobit koeficientem 1,8. A to už je vachrlaté. Oni totiž u časových plánů moc neberou ohled na stoupání a náročnost stezek. Ale teď na rovině získávám náskok. Zatím.
Cesta krouží po hraně kaldery, nulové převýšení, kolem drobné keřiska, výhledy do lávového kotle Enclos Fouque se sopkou s čerstvějšími černějšími výrony a nikde ani noha. Po úvodní sopečno-prašné sekvenci se přes lávová pole nořím do mírných lesíků. A někde daleko a hluboko na druhé straně je nekonečný oceán.
Foc Foc je polední osudová křižovatka. Na jih pokračuje hlavní trasa GR2, která po pěti a půl hodinách slibuje jižní pobřeží. Ještě tři hodiny předtím je přespávací Gite. Tohle to zbylé minimum trekařů chodí normálně, ale na jihu jsou města a obydlené pobřeží. Ale mám tu variantu Tremblet vedoucí dále po hraně kráteru, z něhož padá rovnou k moři a končí nedaleko pláže. A zakončit túru nocí na pláži zní dokonale. A podle směrovek je to o půl hodiny kratší. I když ten závěr, kdy se z těchto rovin bude muset padnout o 2000 metrů, mohl varovat.
Dosud cestu používaly i vozidla, takže s průchodem problém nebyl. Přes Tremblet zatím furt vede obstojná pěšina kroutící se ve stále bujnější vegetaci. Občas se vylezlo na menší kráter s výhledem na odvrácenou stranu kaldery s nekonečnou divočinou bez známky civilizace a s pár krátery. Dobře jsem to vybral. Tohle je nádherný.
U posledního výhledu do kaldery na Nez Cupé už nevidím nic. Ani pod nohy. Vše je zahaleno napluvšími mraky, do kterých se dostávám i já. A chcanec při prudkém klesání na kluzkých sopečných šutrech nepotěší. Neznámo kam se ztratili všichni, co dosud po této stezce šli. Stezku totálně pohltila vegetace. A to pevnější dávno odvála eroze. Užívání si pocitu chůze v botanické zahradě je teď sice intenzivnější, ale již ne tak příjemné. Bořím se do bahna, trekové hůlky jsou jediná záchrana, padám do nich stokrát. Tisíckrát je tahám metr z hlíny. K tomu je dobré používat dole ty kolečka, která mám doma. Pády do nich brzy naruší strukturu oceli. Nejsem sám. Dle stopy jediný hrdina, který to šel někdy přede mnou, odhodil obě zlomené hůlky. Rychlost padá na párset metrů za hodinu, prodírám se džunglí, slejzám vyerodované několikametrové útesy a kořeny. A to zbývalo k silnici jen osm kilometrů. Osm kilometrů zeleného pekla. Veškeré naděje upínám k chatě Gite Abri, která je zanesená na všech mapách. Od ní vede údolíčko s potokem, který by se taky hodil, protože ze tří litrů vody nezbyla ani kapka. Vysávání hnědé kaluže brčkem přes filtr není úplně ono. Občas se dokonce narazilo na zbytku mostků a směr se udržovat daří.
Několik dalších hřebenů boje a konečně řečiště. Vyschlé, ale cesta je trochu prosekaná. GPSka ukazuje poslední metry k chatě a jsem tu. Aha. Až zde ukazatel k výrazu chata přidává důležité přídavné jméno „Ancient“ (bývalá). Zbyly z ní betonové základy a vše kolem zarostlo kobercem modrých hortenzií, v nichž cesta pokračuje. Zjevilo se slunce a úplně rozsvítilo veškerý dojem. Odsud to už někdy prosekávali, větve už nemlátí do ksichtu, ale s cestou se neudělalo nic, tak dál kloužu v bahně mezi kořeny a vyhýbám se propastem. Na vodu ale nejsou ani kaluže. I když se dostanu dolů, budu na nejpustším pobřeží.
Jsem v lesích, soumrak, ale jsem na konci. Tý vole. To bylo peklo. Silnička! A za zatáčkou je pár baráků. Jdu žebrat o vodu. A ona je tu i restaurace a otevřená. Cukry z coly jsou balzámem. Nechám si natankovat další tři litry vody, vychutnávám si posezení a vyrážím na pláž. Ještě kecám s místním postarším párem, který má logickou otázku. Kde budu spát? Pozvání k nim se z toho ale nevyklubalo a naopak se přidala důrazná rada, ať se dole na pláži nekoupu, že tam jsou žraloci. Jako jo, četl jsem o nich, ale jako až takhle vážně o tom varovat? Plavání při měsíčku asi nebude. Ta pláž je ještě slušně daleko a dalších 200 výškových metrů se klikatím tmou po silničce džunglí. Dole nikdo není a přes útesy přeskáču na Zelenou pláž. Velká už moc není, protože poslední proud lávy ji pořádně zalil. Ale nechal krytý záliv akorát pro jeden stan. I když být obklíčen ze všech stran lávou zas tak dobré pro sny není. Ani ten balzám skoku do moře se nekonal. Ten žralok… držím se u břehu a v příboji se decentně šplouchám pod hvězdičkami.