RÉUNION a MAURICIUS
IV. Autem kolem ostrova
23. 12. St-Dennis
S ranním sluncem vyrážím. Cesta už je docela nudná a vydá na 10 kilometrů. Občas jeapový pickup vyveze turisty na začátek Mafete a teď jede bídně prázdný. To by byla škoda a po africku si dřepím na korbě a přes desítku brodů se dostaneme pod město Le Riviere des Galets. A je konec, konec s trekováním, a teď jen doufat v plechovou krabici na roadtripovou poznávačku ostrova za dva dny. Asfalt, baráky a frmol… Konec města, drobně lízne dálnice s dálkovým autobusem. Na dálnice tu moc prostoru nezbylo a zrovna buší betonové piloty do oceánu.
Projedeme Saint Dennisem k oceánu na autobusák, kde by člověk tušil infokancl. Marně. Vedro, že by dva chcípli. Aspoň promenádu zmírňuje mořský vánek, který končí s prvním rohem. Ani tady nemají pláže a zůstaly jen oškubané parky. Z pevností nezbylo nic. Centrální náměstí se tu moc nevede, jen pár kostelíků, hodně dřevěných koloniálních baráků v úzkých uličkách, dost zeleně na zahradách a jedna pěší zóna.
Réunion
Hlavní město St-Dennis
Réunion
..
Réunion
Vodopády a koupelny v Salazie
V infocentru jsem dnes první a vyloženě obtěžuju oba zaměstnance z dloubání nosu. Nepomůžou, nezavolají, jednu půjčovnu ale doporučí. Před hodinou jsem šel kolem. Teď i kdykoliv předtím ale už je zavřená. Další je na konci města na ulici, která má několik kilometrů. Tohle upřesnění potěší. Jsem na jejím začátku a postupuju na západ. Půjčoven začne přibývat, ale moc platné to není. Je čas oběda a zavřené jsou všechny. Aut mají ale na place dost a všudypřítomné reklamy na cenu půjčovného 19 euro za den vypadají nadějně. Sežeru pár mang ze stromů, než se uráčí otevřít a následuje už jen smršť odpovědí, že žádné auto přes Vánoce nemají a možná by něco bylo v lednu.
Poslední šance je letiště s tradičně přepálenými cenami na místě. Kamrlíky ve speciální budově ukrývají půjčoven asi patnáct. První má auto za 185 eur na dva dny. Uff. Tak dál. A už nemá vůbec nikdo, až poslední. „Kupodivu“ 185, ale za ještě menší škopek. Tak na začátek. Ale i tam už auto zmizelo, a rychle beru poslední půjčitelné auto na celém Réunionu. Je v tom napočítáno snad úplně všechno, včetně pojištění, abych nenatankoval benzín mimo dieselu. Ale teď už mi bylo vše jedno. Den v prdeli a bez auta bych skončit v hlavním městě nechtěl. Busem se znovu dostávat do přírody by šlo těžko a ubytování je beznadějné, protože z Francie se sem valí davy rodin na vánoční prázdniny.
Mám necelé dva dny a celý ostrov před sebou. První cíl - žrádlo a dohnat to, co jsem poslední týden vynechával. Obchoďáky jsou obehnány nekonečnými kolonami a mezi regály se probojuji až opět v St. Anne. Hudební průvod s bubny a trumpety si to přes marmeládu taky. A když máme ty vánoce, na cukrech se nešetří. I když třeba grilované kuře následované kilem zmrzliny… no, sníst se to musí hned. Než dojím, slunce zapadá, takže to byl den. Že jsem se radši netrmácel v tom Mafate. I když teď tu žeru zmrzlinu, klimatizace bzučí a nohy natažený na palubní desce pod palmou. Ono je fajn. Ještě vyřešit koupelnu.
O fous dál v Salazie byly pěkné vodopády valící se z útesů. Stezka k nim jeo dobrodružnějšího džungloidnějšího rázu a proud má tendenci mě rozsekat po políčkách o pár desítek metrů pode mnou. Konečně důstojně v autě a tmou jedu na jistotu svého spacího placu s vyhlídkou. Minule zanechanou flašku vínu už mi někdo zbufetil, tak zbude jen kochání do nočního údolí a druhá flaška.
24. 12. Východní Réunion
Jediný celý autoden a snaha vidět úplně všechno. Je to šílené, ale né nemožné. Na východ slunce vyjedu po silničce rajskou zahradou po hřebeni na vyhlídku s průsmykem Col de Boeufs. Domorodci tu mají odstavený auta, turisté za eurobůr taky, nebo musíte přišlápnout sto metrů. Ještě půl hodiny se jde do průsmyku, odkud stezka padá nado Mafate. Tahle část tak neprostupně nevypadá, na dně je jen lesnatý koberec. Zas mě štve, že jsem tehdy nedojel sem a neprošel Mafate odsud. Ale slunce se začíná rozžehávat a rozdíl varianty dvaceti kilometrů pěšky versus dvouset v klimatizovaném autě se trochu stírá.
Réunion
Cesta na Col de Boeufs
Réunion
..
Réunion
skrz rajskou zahradu
Réunion
Circle Salazie
Réunion
Hellbourgh
Réunion
Nad Hellbourghem
Dole v circlu Salazie už se obsazují desítky piknikových míst stany pro rozvětvené rodiny na štědrovečerní mejdan. Hlavní historická vesnice Salazie je Hellbourgh s dřevěnými koloniálními baráky, kostelíky s probíhající bohoslužbou a treky kolem. S výšvihem je i juknutí na nejslavnější kaňon – Trou de Fer. Na pěší výlety čas není, nakoupím cetky a skrz kaňon s vodopády dorazím na pobřežní silnici.
Velká města ignoruji a za St-Benoit provoz padá na minimum, protože dál už toho moc nežije a můžu vymést každou zajímavost. Třeba cukrářský kostel v St. Anne. Zazdobili si tu dozblbla. I kaple vevnitř vypadají jak v pokojíčku vnučky Disneyho. Každý kostel má několikametrový model Betléma, jen ty smrčky a jedličky nedorazily.
Závan starých časů dodá starý řetězový most přes Východní řeku. Občíhnout zepředu, zezadu i pořádně zeshora. A když jsme u těch šedých šutrů a šrotu, máme tu řadu opuštěných cukrovarů a rumérií, které dávno zarůstají vegetací (La Ravine Glisante).
Turisté ale směřují jinam. Ke kostelu zázraků – Notre Dame de Lava. Údajně se těsně před ním zázračně zastavila láva a obeplula ho z obou stran. Tenhle zázrak řádně přiživují navezením čerstvých lávových kamenů bez špetky vegetace kolem kostela, i když všude jinde už dávno zarostla. I ten zázrak bych si uměl představit jinak, než že mi dveřmi kostela nateče dovnitř metr lávy. To sousední policejní stanici se láva tehdy vyhnula efektněji.
Réunion
Circle Salazie
Réunion
Kosel v St-Anne
Réunion
Řetězák přes Východní řeku
Réunion
Cukrovary a rumérie
Réunion
Notre Dame de Lava
Réunion
Park u Anse de Cascades
Anse de Cascades - vodopády padající přímo do moře… takhle to bylo představováno. V praxi jen ze zarostlé skály padají na několika místech čůrky do zeleného koberce pobřežního palmového parku. Nicméně když si najde člověk stezku k nějakému vodopádu pro sebe, je to příjemný sprchový koutek. Ani tenhle park nekončí plážemi a nikdo do moře neleze. To ale nikomu nevadí, jde o ty piknikové stoly s grily.
Le Grand Brule, alias řečiště pro lávu z Fournaise už známe, silnice odolává deset let, i poslední proudy docela zarůstají a jde najít pár vyhlídek na stejné pohledy z různých úhlů. Trocha mořského živlu nabídne Pointe de la Table, kam vede příjemná pobřežní stezka po burácejících černých útesech. Do stěn naráží moře prakticky celé jižní pobřeží, vlny stříkají desítky metrů, občas si vydolují kamenný most či jeskyni na drobné gejzírové blowhouly u Cap Mechant.
Nějaký drb mě svedl k vodopádům Grand Galet. Teď když to píšu, koukám na googla, že ty vodopády jsou pěkný. Ale já blb skončil u jiných o tři kilometry dřiv (Tru Noir), kam bylo hrozný se i dostat. Ale plavací laguna pod nimi byla moc pěkná, byl jsem tu sám a u kamene čekalo chlazené pivo. Takže dobrý, jen jsem touhle zajížďkou přišel o poslední část světla.
Tmou dorazím do St-Pierre. Na zítřek byly velké vyhlídkové plány a mně došla i poslední baterka ve foťáku. Cíl číslo jedna – najít zásuvku. Blbě se s tímhle bloumá městem. Restaurace sice otevřené byly, ale uzavřené pro objednané velkobufetové štědrovečerní mejdany. Zásuvek se nakonec našlo dost, na nábřeží, u stavby, ale fungovala až jedna zapomenutá vyvedená z banky, která dodala i wifinu. Není nad to se takhle štědrovečerně rozvalit na chodník před bankou jak bezďák. Trochu pak prolezu město a dám si jeden z štědrovečerních zvyků - spací autoplac na pláži s vyzunknutím vína. Pláže tedy nevedeme, ale opuštěné piknikoviště nad černými útesy s měsícem a burácením moře. Asi lepší varianta než popadesátý stejný pohádky. Snad jen kdyby se to parkoviště nepoužívalo i jako šukací autoplac. Ale po půlnoci už odpadli všichni.
25. 12. Západní Réunion
Na západě už jsou pláže normální. Ale furt tam chybí korálový útes, což jednak dělá ohromné vlny přímo na pobřeží a jednak v těch vlnách občas připlují žraloci. Tak jen čuchneme k vůni soli ranním výběhem po pláži. Razím do kopců na vyhlídku Le Maido ve výšce 2205 metrů, k níž se dá dojet autem. Už jen dokroutit se tam ve změti terasových silniček propojených neoznačenými spojkami dá fušku na pár hodin. Pro sichr vzdávám třetí circle a zkusím se probojovat přes vesnice do Tevalave na opuštěnou betonovou silničku Tamaryšků vedoucí asi 40 kilometrů skrz botanický les, kde nebude ani noha ani kolo.
Mizí les a silnice se kroutí po sluncem zalitých vyvřelinách a pěšky se k hraně kráterů na asi nejlepší vyhlídku musí udělat dobrých 50 kroků. Odsud je na dlani celý Mafate. Dno dva kilometry pod nohama, z toho vyčuhující skalnaté jehly a hřebeny a veškeré to třídenní utrpení kroutící se mezi nimi je zvěčněno v jednom pohledu. Na dně je roztroušeno pár vesniček a rozoraná krajina jak z kanadských katastrofických filmů. Po ochozu jde nachodit pár stovek metrů, ale taky lze odsud skočit cestou Roche Plate přímo do útrob circlu, zvlášť když až sem jezdí i linkový autobus. Kochám se dlouho, na druhé straně je vidět až k moři i k tomu jedinému místu s bariérovým útesem.
Réunion
Lávová řeka Grand Brule
Réunion
Silnice kolem ostrova
Réunion
Jižní pobřeží
Réunion
Silnice tamaryšků
Réunion
Vyhlídka Le Maido..
Réunion
..do útrob Mafate
Další více než hodinu se kroutím dolů. Zrovna toho skoku do povoleného moře se zachtělo. Pobřeží je stejně divoké, z vegetačních pásů se sem zatoulala savana a vyprahlé žluté louky. O fous dál je osídlení prvních Frantíků. Hezký skalnatý kutloch si vybrali. Né, že by tu něco zbylo, ale dle cedulek a oplocení to vypadá, jako by tu zanechali zlaté poklady. Nezbytný hřbitov a ještě k tomu moři. Tenhle nápad mělo evidentně na Boží hod drtivá většina Réunioňanů, což vzhledem k jediné funkční pláži není to nejideálnější. Než zaparkuju, je pomalu čas odjíždět. Jak je den odletu, je to takové vystreslejší, tak radši rychle vrátit auto a bufnout se do salonku. Letím sice taky s Air Austral (jinak by to vzhledem k cenám ani nešlo, jednosměrky jsou dražší než tahle zpáteční Mauricius-Reunion). Ale rozdíl proti příletovému letišti tu máme. Tohle je velkomoloch se stovkami cestujících a i letadlo je velký Boeing.