• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

SKOTSKO & WALES
2. Central Lowlands

27. 6. Jedburg – Melrose - Grey Mare Tail

Zakroužíme po venkovu kraje Yorkshiru. Farmář si ozdobil vjezd referendovskými cedulemi „Vote Leave“, což mu londýnská kavárna, věrna tradičním liberálním hodnotám „kdo má jiný názor, je fašoun a nácek“, ozdobila hákovými kříži. Loučíme se na nadcházejících pár tisíc kilometrů s dálnicemi, které do Edinburghu nevedou, a nejpřímější silnicí 68 protínáme zvlněnou krajinu pastvin. Poslední zaváhání byla u Hadriánova valu. Prý je někde vysoký až 6 metrů, ale navzdory četným turistickým cedulím a jízdě podél něj, nás terénní vlnka nějak neuchvátila. Nepomohli jsme si ani cedulí na jakýsi hrad, který byl po polňačce, mizerný a ještě zavřený. Nicméně i modernější věci divné zde jsou - nikde nekvete řepka, kamenné střechy ani pole nejsou ozdobeny solárními zrcadly a ani architektonický skvost v podobě meruňkově natřeného polystyrénu fasády nezdobí. Smutná to země.

Hranice do Skotska v sedle Carter Bar provincie Scottish Border nese znaky turistické kýčovosti – vlajka, cedule, hraniční óbrkámen s hrajícím dudákem a pár krámků. Ale jde popojít hranicí na drobné panoramata zdejšího 400metrového kopcenstva. Vypadá to slušně bezútěšně, stromy i pole dávno zmizely a přežívají jen pastviny a vřesoviště.

Po 20 kilometrech je ale jeden z highlightů – ruiny. Gotické šutry v různých stádiích rozpadu opuštěných katedrál a opatství mezi sytě zeleným trávníkem jsou jedny z nejtypičtějších britských záběrů. A zrovna ruiny výstavního opatství nabízí Jedburgh na břehu potoka založený v roce 1138. Plášť hlavního kostela se zachoval kompletní, jen chybějící střechou trochu zatéká. Další baráky už tak dobře nedopadly, ale na to, že to je přímo na horské skotské hranici, moc šanci na dlouhodobé přežití to stejně nemělo. Šmejděníčko-šmejdění (pročpak tento výraz vzbuzuje takové nutkání zardousit dvě povědomé pisklavé osoby), na každé památce mají množství cedulí i s obrázky barevně rekonstruující doby největší slávy.

Vstupy do skotských památek jsou trochu lidovější, ruiny kolem 5 liber, soukromé hrady k 10 a dva nejslavnější hrady (Edinburský a Stirlink) kolem 15. A řada historických míst a ruin je přístupná zdarma, přičemž některé rozhodně nejsou nezajímavé no-namy. Dvacet hradů a opatství asi člověk vidět nemusí, ale já jo. A pro takové barákomilce tu prodávají Explorer Pass od spolku Historic Scotland, který umožňuje navštívit 80 placených památek po celém Skotsku, včetně obou nejslavnějších hradů, které samotné už ten pass zaplatí. Mají dvě varianty – 3 volné dny v týdnu (30 liber) a 7 volných dní během 14 dní (40 liber), na což jsme měli zacíleno i my. Ale to už nám paní na kase rovnou doporučila (asi) roční členství, které bylo při dvou osobách dražší už jen o 3 libry. Je k tomu pěkná brožura, vše popsáno a v tom přihozeny i ty 3 stovky volně přístupných míst pod patrolou této grupy. Vedle Historic Scotland je zde i konkurenční organizace National Trust, které má zas jiné hrady a spíše přírodní zajímavosti (za členství jsou zas zdarma vstupy, účast na akcích a parkoviště).

Nad městem je ještě drobná pevnost přetvořená na vězení a později na skromné městské muzeum (zdarma). O fous dál jsou další opatství. Z Melrose Abbey toho zbylo o něco méně. Ale i zde se dá dostat na zbytky střech, za chrliče tu místo tradičních draků a krokodýlů používali psy, ovce a prasata. Tady už začíná pravé Skotsko, které nás sice po první dvě hodiny nalákalo na „sunny intervals“ (výraz jasno a slunečno tu neexistuje) a začíná pršet v různých stupních intenzity (ale většino to zas durchlijáky nejsou). Utíkající čas s tradiční zavíračkou v pět nám barákové části dnů dost krátí.

Ale máme tu i různá panoramata, s oblibou pojmenovávané po pisálcích jako Walter Scott, kteří se věčně někde zakecali a zakochali. Nutno Skotům přiznat, že básnický duch jim stále zůstal, o čemž svědčí mnohá dílka na záchodcích. Dalšímu opatství Abbeys je na rozdíl od konkurence už nekompromisně nepřístupné ani zraku zpoza plotu Pomník Walace s dalším výhledem trochu protáhne nohy. Že i sem dorazila asi přítomnost „nových Evropanů“ nasvědčují i v téhle bohem zapomenuté krajině všudypřítomná varování před krádežemi věcí z aut.

Večerem projíždíme údolím Yarrow Water, drobné vesničky a jezera, duhy, výjezd do sedla na panoramata a vodopády Grey Mare Tail. Pěkné místo pod sedlem, stezka vyráží nejen k nedalekým vodopádům, ale škrábe se vysoko nad ně k dalšímu jezeru pod horou White Coomb (822 mnm). Akorát odjíždí poslední turisté z Česka, tak to tu máme pro sebe. Hodinkám se plánovaný cíl nepozdává, ale doškrábeme se pěknou stezkou k jezeru. Island v podobných místech dokáže nabídnout hot springy, Skotsko ne, ale po třech dnech se koupel neodmítne (pokud tedy nejste prase jako Ayssan).

Když už jsme tu naházeli do automatu parkovné 2 libry, užijeme si to přes noc (původně plánovaný Edinburgh je proklatě daleko). Ale nejdřív jsme chystali naši první večeři, vyndáváme vařič, fouká studený větřík, ale stejně něco ještě vadí. A sakra, mudges. Po pár minutách neviditelné štípance od téměř neviditelných mušek začínají krutě svědit, velíme k rychlému ústupu do auta, kam ale vpadly i stovky mušek, takže místo jídla se do usnutí bavíme jejich zabíjením (naštěstí zabijácký sprej věc usnadní). A zjevné přiotrávení usnadnilo i náš spánek.

28. 6. Rosslynská kaple - Edinburgh

Ráno v lepším světle jdeme pod vodopád, kde v zájmu bezpečnosti odmontovaly mostky a zábradlí, tak je to dost o držku, když se člověk nechce pustit původního cíle. Vymetáme pusté silnice kroutící se v zelených údolích podél řek a jezer, které se už staví jen jako jednopruhové s občasnými vyhýbacími místy („Passing Place“). V pustinách je to jedno, ale když se taková silnice dostane na turistický okruh, posouvají se metry proklatě pomalu. Občas přežívají i husté lesy, ale jejich osud bude stejně brzy zpečetěn kobercovým vykácením.

Před Edinburghem je ještě jedna profláklá stavba. Sice zrovna Tom Hanks není ideálním propagátorem čehokoliv, ale juk na Rosslynskou kapli by se udělat měl. Zvláštnost stavby je hlavně v tom, že v původním plánu měli velké oči a postavilo se jen torzo s mnoha architektonickými vychytávkami, které vynikají hlavně vevnitř (9 L).

Dostáváme se na předměstí Edinburghu, ale nemáme žádné ubytování. Wifiny naštěstí nabízí každý supermarket, tak jdu lovit. Před týdnem se nabízeli stovky pokojů na kolejích. Bohužel byly všechny příliš v centru, kde se nedá asi parkovat. Pokoje byly pod tisícovku, i když u většiny těch dvoulůžkových po rozkliknutí vypadla postel pro člověka a půl. Možná s hubenou slečnou by to bylo fajn, ale s Ayssanem? Každopádně teď už zmizelo z vyhledávačů téměř vše, takže to se dost prokaučovalo. Až hostel Belford o fous mimo centrum se zmiňoval i o parkování (to nakonec bylo jen o fous dál v zatáčce, kam zapomněli načárat všechny ty své zákazy, kterými obklopili celý Edinburgh). Architektonicky hostel nevypadal zle, protože je v rudém kostele. Máme dvoulůžkový pokoj kdesi v kryptě (35 L), za oltářem je hospoda s kuchyňkou, hlavní chrámová loď je přepažena pro dormitory.

Máme celý den na procournutí Edinburghu. První kroky přímo do hradu, který jsem si před lety nechal na příští návštěvu. No, trvalo to sem trochu déle na to, že o Edinburgh prohlašuju jako jedno z nejhezčích měst na světě. Dá se i zabloudit pod skalami hradu. Před ním totiž vybudovali neuvěřitelné tribunové monstrum na promenádové dudácké maškarády před vstupní branou. Hrad nemá nějaké věže na výhledy, ale jsou zde desítky budov, hal a sklepů s řadou výstavek. Vršku pak vládne památník obětem novodobých válek postavený ve stylu staré kaple. Jsem rekordně daleko od náhradní baterky do foťáku, tak samozřejmě chcípá a fotky jsou na kolegovi fotografovi, který sice sebou tahá dvě mnohakilová děla, ale… darmo mluvit. Dál už máme stejně jen upršené poflakování po šedokamenném městě, po Královské Míli k Holyrood paláci, přes hřbitovy s příběhy na náhrobních kamenech až do kopců Carton Hillu. V kostele jsme otevřeli pivka, Ayssan uklohnil dlabanec, já lovil po Skotsku kus postele do 50 liber na další noc. Takhle o prázdninovém času se do plánu vešel ale už jen jeden kousek na úplném severu.

29. 6. Stirling - Falkirk

Rozjezdy pro hvězdy jsou z vyhřáté postele o dost pomalejší. Skočím ještě udělat fotku sousední katedrály, kterou ještě nevybydleli, a jedeme na další cíle turisticky nejbohatší oblasti. Přes zařízlý záliv Firth of Forth za Edinburghem postavili před 125 lety nádherný a dvaapůl kilometru dlouhý železný železniční most Forth Rail Bridge (UNESCO). Před půlstoletím mu přibyl silniční visutý brácha a teď akorát dostavují další betonový do sbírky.

Představám hradu se trochu vymykají ruiny paláce Linlithgow na břehu jezera s krotkými labutěmi. Celý palác čtvercového půdorysu je vzácně nerozebrán, poschodí vedou až do šestého patra na panoramata, uprostřed nádvoří kamenná kašna a spousta kamenných detailů.

A další (údajný) historický skvost – hrad Stirling – druhý největší ve Skotsku. Je podobně rozplizlý jako ten Edinburský, žádná pořádná věž, jen hradby a rozsáhlé barevné komnaty paláců, kde se dá schovávat před slejváky. Kdyby nebylo rekonstruovaných komnat dost, o fous dál je přístupný městský dům Argylell Lodging.

Hodiny utekly a zas už nic nestihneme. Sice nová, ale nádherná stavba zdymadla Falkirk Wheel, kde lodě najíždí do obrovské točící se vany. Po zavíračce tu není ani noha ani kýl, ale železné monstrum si monumentálně visí v krajince. Za ním je vodní tunel s dalšími zdymadly, kterými je Skotsko protkáno napříč.

Ayssan básní o nějakým Kelpies. To je plechové obludárium hlav koní u dálnice v parku bez stromů. Ale při zapadajícím slunci vypadají zajímavě. Je to staré sotva pár let, ale už se to stačilo dostat na hlavní skotské reklamní obrázky. A to vše je vlastně opět zdymadlo. Kolem hlav jsou i bazénky s vhozenými mincemi, kam se Ayssan natahuje na óbr mince v naději librového obnosu. A tak poznal krásu dvoupennyovek a vytěžil z bažince celých šedesát haléřů.

Den je ale furt dlouhý, vracíme se ke Stirlingu, jehož obzoru kromě hradu vévodila i jakási věž na kopci, z čehož se vyklubal Wallacův monument. Svému hrdinovi z 13. století postavili slušný 67metrový pomníček. Útroby jsou sice dávno zavřené, tak máme aspoň lesní stezky s výhledy na Stirling.

Z obydlené nížiny míříme do opuštěných kopců na spací místo. To se brzy ukazuje i v té největší pustině jako problém, protože žádné plácky pro auto, jak je známe z jiných končin, tady neexistují. Úzké silnice a hned vedle nich jsou nekonečné ohrady pro ovce a ani metr svobodné zóny. Na odstavení nacházíme až za tmy jen vjezd do zarostlé brány na opuštěné silnici. Každým kilometrem k severu a západu se dny prodlužují se západy k půlnoci.

< zpět   |   úvod   |   DÁLE >