• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

SKOTSKO & WALES
3. Castle Trail, Loch Ness a Ben Nevis

30. 6. Castle Trail (Corgarff Castle, Stonehaven, Dunnottar Castle)

I v téhle zapomenuté silničce byl nakonec provoz, ale nás před devátou nedostane z auta ani slunce. Naštěstí slunce ve Skotsku zrovna nepatří k nejzásadnějším budícím elementům. Vyrážíme, ptám se Ayssana, nenechal jsi tam nic? „Jsem asi debil, né“ Takže silničku si projedeme čtyřikrát. Ty boty by mohly chybět.

Kroužíme zmoklou asfaltovou linkou mezi zelenými kopci bez stromečku, občas kamenný most a ruiny usedlostí. Z prvního kamenného hrádku Corgarff v pusté vřesovištní krajině čiší naprostá syrovost. Tyhle typy hradů jsou spíše jen bytelnou obytnou věží, na každé patro se vešla jedna místnost, a tři metry od obdélníkového baráku jsou hradby (vstup 5,5 L, na pass zdarma). Takže to spíš vypadá jak žižkovský činžák.

Po chudších časech v horách začíná silně hradní odpoledne - jeden soukromý Braemar u silnice, dost ruinový Kildrummy, Craigievvar a Crathes s kýčovitými věžemi a velkými zahradami a Drum Castle. To už pak většinou stačilo na venkovní okuk (kor když se na některé nevztahoval pass). K tomu trochu megalitické kultury. Pod nenápaditým názvem Stone Circle se schovával 4000 let starý kamenný kruh Tomnaverie. Ale k menhirovým představám to mělo daleko dost.

Kolem Aberdeenu jsou pořádné a nádherné pláže. I když ta teplota vody úplně nevybízí k plnohodnotné náhradě za turecké a egyptské destinace. Zajíždíme do Stonehaven, u něhož je náš dnes poslední a nejhezčí hrad – Dunnottar Castle na útesu moře. Jsou sice i kratší varianty se k němu dostat, ale jde to 5kilometrovou pěknou stezkou podél útesů přímo ze Stonehavenu při západu slunce. Zpátky přes pláže ve Stonehavenu si dáme žvanec v oceňované restauračce Fish&Chips. Ayssanovi se snaží rozmluvit jeho objednávku, že je to rodinné balení a že to jeden člověk nesežere. Pche, naivky. Za Aberdeenem se zas snažíme najít noční parkplac. Ale nejsou ani podél pláží, respektive se nedá ani k žádné pláži dojet. Tak zas končíme před ovčí bránou v lukách.

1.7. Grampians

Ráno nás probouzí černoch z místní domobrany. To víme i bez něj, že dva dny na jednom místě být nemůžeme, a jestli si myslí, že u zavřené brány posrané od ovcí bychom chtěli trávit vzhůru o minutu déle, tak… Kor když kolem chodí takové existence jako on. Aspoň jsme jednou vzhůru před naší obligátní devátou. Ale i za světla se nájezd k plážím hledá blbě. Až u ústí řeky u Newburghu se povede dostat k moři. V ústí řeky se nechávají vozit proudem lachtani, jichž se na druhé straně řeky vyvalují stovky. Motáme se při vzácném slunci po plážích i dunách, v nichž jsou skryté bunkry a dávno zasypaná přístavní zařízení. Evidentně zde ještě neuklízí naši „sběrači kovů“.

Bude jedenáct a ještě žádný hrad. Takže tu máme menší zapomenutý Tolquhon topící se v syté zeleni. Na Deer Abbey lákala mapka knižního průvodce. Domácí ani neuznali za vhodné tohle inzerovat šipkami a věděli proč. Z ruin nás vytáhl pass na majákové muzeum na Kinnairds Head se spoustou historických propriet těchto krásných staveb projektovaných po staletí v celém Skotsku jedinou rodinou Stevensonů. Průvodce nás vyvede do rekonstruovaného majáku, který vybudovali před 250 lety do staré hradní věže na útesu.

Ayssan vyštrachal na webu v „Top Skotska“ starou kamennou rybářskou vesničku Crovie, kde se malé domky krčí pod útesy na břehu moře. Moc lidí to asi ještě nevyštrachalo (pravděpodobně ani ne obyvatelé těch domů), protože je tady božský klid. Čas v pytli, tak navigace ukazuje, že na další passovský objekt katedrály v Elginu bychom mohli přijet 5 minut před zavíračkou. Radost z nás neměli, ale ve slejváku jsme poctivě za nastavenou půlhodinu oběhali ruiny a věže katedrály.

Trochu oblezeme pobřeží s pár slunnými zříceninami (Duffus Castle a kostel sv. Petra s útočícími rackami). Jsme furt promočeni na kost z Elginu, ale modř už pokryla většinu oblohy, což na poloostrově s přístavním Burgheadem vyniklo. Kromě výhledů na moře je tu jen prastará studna z dob Pictů (klíč od zavřené brány je možné vyzvednout v zavřeném visitors centru). Šutry s vytesanými ornamenty, či výjevy ze života a válek byly v dobách Piktů před více než 1000 lety docela hitem a pár jich ještě tu a tam v přírodě přežilo. Brožura s free-památkami přiměje ke 100metrové zajížďce na Suenos Stone - prý nejvyšší skulpturní 6metrový kámen, který dnes zakryli nechutným ochranným skleníkem. Další malý bez skleníků byl vedle u hradu Brodie.

Opracovaným šutrům dáváme na 36 hodin vale, nasosáme konzum v Lidlu, Tescu či Saisbury, kde nás briskně naučili, že i librový obchod je drahý. Vše důležité stojí jen pár desítek penny u firemních produktů a i na to ostatní se dají najít slevy 50 %, na pečivo a ovoce pak ideálně večer. Základní pokrm k životu - sušenky - mají fajn. Konzerv máme víc než dost, protože když chceme večer vařit, vyženou nás mudges zpátky do auta a žereme zas jen sušenky a rybičky. Benzín nestojí o moc víc než u nás, a rozdíly v jeho cenách po celé zemi se liší jen o pár penny (nejlevnější bývají benzínky u obchoďáků).

Nejznámějším skotským pojmem je asi Loch Ness – úplně obyčejné, i když na zdejší poměry velké - respektive dlouhé, jezero. Obavy z kýčárny ale na východní straně nehrozí. Jedeme po úzké lesní pobřežní silničce. Je tu dost, jinak vzácných, parkovišť aspoň u silnice. Jedno místo je tu i pro nás. K tomu stůl, trávník a přístup k jezeru, kde si plavou ty gumové pneumatiky vydávané za Nessie. Té se asi bojí i mudges, protože zrovna tady na břehu jezera žádné nejsou a Ayssan konečně kuchtí poklady z nerezových krabiček. I když dnes z toho bude spíše yperit – fazole, chilli a cibule.

Mají tu ceduli vysvětlující jejich zákon a volném přístupu a přespávání spočívající v tom, že stanovat a tábořit je v pohodě, ale přespat v autě ne. Takže přes noc zastavit a jít v dešti kutit stan OK, přes noc zastavit a složit sedačky nee. No, tak to asi porušíme.

2. 7. Ben Nevis

Ranní kochání lochnesskou, míjíme vodopády a opouštíme jezerní hladinu do vysočiny s jinými jezery. Předevčírem jsme koukli na předpověď Norů, kde bylo v 10denním horizontu jediné nepršící okýnko pro Ben Nevis na dnešek. Sice je to úplně na druhé mořské straně Skotska, ale v tomhle případě to znamená jen 60kilometrovou zajížďku podél Kaledonského kanálu.

Prší ustavičně víc a víc. Přijíždíme do Fort Williams, za nímž začíná hlavní start výstupu. U visitors centra mají placené parkoviště, tak po česku (po skotsku) popojedeme pár metrů na neplacené. Rejžování vrcholí přísným zákazem focení mapy hory na zdi. Kup si ji za 10 liber, nebo si chcípni v mlze. Tak hlavně ta bezpečnost. Stejně tam ale vede jen jedna turistická magistrála s maximálně dvěma odbočkami (ale také bez jakéhokoliv značení a směrovek).

Jakmile vylezeme z auta, je jasný, že dnešek je v rejži. Je tu autobus CK Mundo, takže bude tutově pršet. To potvrdila předpověď ve visitors, která je tragická dost. Má pršet a moc. Zatrolení Norové. Zlatá ČT, ta už dávno pochopila, že než se zatěžovat v pořadu nejistými předpověďmi, radši ukážou včerejší haló mrak nebo kumuly od diváka z Frenštátu.

Ben Nevis je nejvyšší horou Spojeného Království s výškou 1344 mnm, což je téměř i převýšení na výlez. Klasická trasa od Fort Williamsu je na 4-5 hodin + 3 hodiny dolů. Pončo je úplně na prd, ani knoflík nefunguje a vlaje to ve větru jak trenky na hradě. Ale suneme se pomalu vzhůru, respektive já pomalu a Ayssan zdrhá a osmihodinovou štreku dává o 37,5 % dříve. Prší skoro furt a přestává jen na úseky, kdy si konečně sundám to obludný vlající pončo. Když začne takhle déšť popáté, chápu, že klíč na relativní sucho je v chození a pocení se v ponču za sucha.

Nejdřív se pod strání a pod nohami otevírá zelené údolí, které je dokonce viditelné. Nad hlavou není viditelné nic. Ale i v tomhle si mašírují zástupy turistů. Koneckonců nejvyšší hora země je povinná, kor když za pár let o ni Angličané přijdou a nezbude jim na domácí lození ani tisícovka.

V sedle je pěkné jezero a konečně i výhledy na okolní hřebeny, fjordy a moře. Dál pokračuje na vrchol cesta zig-zag. Když trávu nahrazují šutry a výhledy jsou jen do mraků, potkávám Ayssana na cestě dolů a jeho zážitky zrovna k těm vrcholným nepatří. Nahoře fičí vichr, je brutální zima, do obličeje střílejí kamenné krystaly a upadávají prsty.

Mně ještě zbývá k vrcholu více než hodina, ale trochu se to vylepšilo a přestalo dokonce pršet. Zima je stále brutální, tak málokterý nález se hodí tak, jako jedna softshellová rukavice. Zrcadlovka by taky nebyla teda marná, ale i druhá kamarádka rukavice by se šikla. Ještě překonat sněžné pole a jsem na vrcholové plošině Ben Nevisu ve výšce 1344 mnm. Nahoře je několik trosek bývalých chat a observatoře, ale teď je tu jen v mlžných zříceninách nasráno.

Sestupuji téměř jako poslední, ale po čase, když dostatečně dlouho dole nepršelo, se na kopec valí další vlna lidí, včetně holek v růžovém. Aspoň drobný nenávrat stejnou cestou zařizuje seběhnutí lesem k YHA hostelu. Dnes by se i hodil, ale kromě víkendu tu mají ještě nějaký závod, tak je vše plné. Na silnici schytám na rozloučenou další várku slejváku, abych nedorazil trapně téměř suchý.

Zajedeme do města zkusit sprchy v plaveckém bazénu. Ale zavřeno, tak urveme jen odměnu v Lidlu a zajedeme nádhernou silničkou utopenou v kapradí na konec údolí pod Ben Nevisem, kde je svobodné parkování. Sprchu nahradím potokem a masážní trysky bodanci od mudges.

3. 7. Loch Ness

Údolí Glen Nevis pokračuje kaňonem do údolí se 120metrovým vodopádem An Steall. K němu vede most sestávající se ze 3 lan končící ve skále. To asi ne. Ben Nevis máme přímo nad hlavou, ale vidíme toho jako obvykle. Zas prší, takže Mundo ještě neodjelo a v itineráří mají dál ostrovy Skye, tak je jasné, že musíme vzít rychle kramle a zmizet na druhou stranu Skotska.

Vracíme se podél Kaledonského kanálu s otáčejícími se mosty pro jachty zpátky na náš původní okruh. Drobný rajz podél starých mostů a bystřin ústícím do Lochnessu u Invermorisonu. Ale největší turistický tahák na Lochnessu je hrad Urquell (platí tu pass, jinak asi 9 L). Posazen je pěkně na břehu, ale zůstaly z něj jen hradby a horkotěžko nějaké věže na jezerní výhledy. Velikostí útrob je hravě předčí návštěvní centrum. Davy lidí se posunují podél šutrů, parkoviště nestačí. Ještě horší kýčárna je u nedalekého Monster centra s výstavkou a řadou obchodů s tisícovkami Nessie nejrůznějších velikostí, materiálů i barev. Co se dá vykřesat z jedné mizerné fotky gumy staré 80 let je obdivuhodné. To jsem Nessie teda včera vyfotil líp.

Všemožné památky se už dál na sever moc neprobojovaly, je tam pár ruin, nevýznamné megalitické obrazce, pass už neplatí na nic (protože tam nic není) a zůstávají jen echt ruiny. Pár se jich připlete, ale hlavní kochání bude skotskou Vysočinou, kde vymetáme nejužší silničky. Žvanec tentokrát kuchtíme v dostatečném předstihu ve žlutokvětém opuštěném údolí a spánek máme na parkovišti u mohutných, ale nízkých vodopádů Falls of Shin.

< zpět   |   úvod   |   DÁLE >