• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Taiwan, Sumatra, Vietnam, Kambodža 2013
(2. Taroko national park)

17.1. Hsincheng - Taroko kaňon

Včera jsme ještě na hlavním velkonádraží koupili lístky na vlak. Ty tady mají v zásadě jen dvě trasy po obvodu ostrova, přičemž ta trasa po východní straně ostrova nepatří k nejfrekventovanějším, protože moc měst se sem nevešlo díky horám rostoucím z moře. Západní plošší strana je zase měst plná a dá se tam frčet i šinkanzeny rychlostí přes 300 kilometrů (ale to pak je lístek trochu omaštěn k 15 stovkám z jihu do Taipeie). Vedle pokladen je informační centrum, kde nám vše vyhledali a na lísteček v jejich hatmatilce napsali, co máme po pokladních chtít. Dnes jsme ještě trochu prokaučovali slevu třicet procent na prošlého isica. Jinak v infocentru po předložení pasu též dají přístup na wifi sítě, které jsou na nádražích a metrech po Taiwanu.

Ráno je nevlídné, přes noc pršelo a většinu času jsme v mžící mlze. Po nákupu ručně dělaných toastíků na ulici (dva za dvacku) a teplého sojového mléka (jen pro jednoho z nás – hádejte koho) sedáme do poloprázdného vlaku, ve kterém je řádná zima, což nečas zvenku ještě umocňuje. Klimatizace je puštěna všude, ve vlacích, busech, v metru, i když je venku jen lehce nad 10 stupňů. Zuza zalejzá do spacáku a já dělám ještě pošmournější fotky, než si na konci jízdy všimnu, že vše bylo na noční režim.

Do městečka Hsincheng (alias Taroko station), což je docela díra, přijíždíme po jedné odpol a kupodivu se ráčí na nás kouknout i slunce. V chodbě nádraží mají pár fotek možná z okolí, kde je asi nejúžasnější jakási jeskyně se crčící vodou ze stropu. Sice netušíme, co to mělo být, ale před návratem sem si tam dáme ranní sprchu. Kupodivu tady, stejně jako v jiných turistických destinacích, mají jakési tourist busy s jízdními řády i v angličtině se zastávkami na turistických místech. Ale ten nám právě ujel, tak 4 kilometry jdeme k objednanému Liwu hotelu (přes booking, 350 TWD za postel ve 4 dormu). Cesta vedla podél jediné silnice a moc zajímavých pohledů nepřinesla. Baráků bylo pár, aut ještě méně. Zkusili jsme bez úspěchu i stop.

Až u benzínky se 7eleven, což byla zde i naše záchranná stanice, se trochu rozjel život. Na ulici se rýčem porcoval vypasený pašík, naproti ledkami osvícený kostel a konečně i náš hostel. První pohled na recepci vypadal skvostně, než nás pán upozornil, že jsme jinde a musíme o neoznačené dveře vedle. Ty byly zavřené a prý za hodinku by se měl někdo objevit. To se povedlo, pokoj byl sice malý, ale čistý, stejně jako vlastně veškeré ubytování na Taiwanu. Čas zatím zabijeme v 7eleven, kde kromě 24hodinové otevíračky, všemožných potravin nabízí i balené pečivo a pár teplých potravin, či těch, co nám můžou ohřát v mikrovlnce k okamžitému zdlábnutí. Dáváme tak k obědu rýži s kuřecí čínou za lidových šedesát dolarů. Není to zrovna kulinářský skvost, ale dobrý to bylo a taky naše žaludky radši přivykneme Asii pomaleji.

Odpol jdeme na začátek kaňonu, který začíná pár metrů od nás červenou čínskou branou. Za ní se doteď ohromné řečiště plné písku smrskává do úzkého kaňonu mramorových skal. Celým údolím je provrtaná silnice, kterou zde budovali v dávných časech Japonci, a která si při výstavbě vyžádala slušnou porci životů.

Ve vzdušném turistickém centru mají jednu mapku a velmi úspěšně zatajují i případně možnosti skutečných túr po okolí. Bohužel turismus na Taiwanu se odehrává hlavně z paluby turistických autobusů a představa chození po horách tu moc rozšířená není. Na každý složitější a vzdálenější úsek je třeba mít nějaké povolení. A na těchto ve speciálnějších mapách vyznačených trasách skoro nikdo není. Jen jedovatí hadi.

Dnes obejdeme povolené cestičky na začátku kaňonu. Mezi nimi se bohužel musíme pohybovat po silnici, kde se s chodci rozhodně nepočítá, což vadí zejména v úzkých tunelech. Hned první dvoukilometrová odbočka v kaňonu podél řeky Shakadang je uzavřená kvůli nějakým opravám. To ignorujeme, ale bohužel po chvíli zrovna někdo číhal, tak radši pelášíme zpátky. Kdoví jak to tady funguje se zákazy a pokutami. Kdyby to bylo otevřené a bylo povolení, na konci jsou nějaké kabiny a je možné pokračovat do útrob hor. Trochu to tady připomíná Alpy, ale plus tuny Číňanů v busech s foťáky. Zuzu začíná bolet lýtko a tahat koleno, čímž se na cestě premiérově někdo stává ještě větší lazar než já.

Druhý okruh už byl parádnější. Začíná výstupem ke chrámu Changchun Shrine, z něhož visutým mostem se dostáváme do zelených kopců s fešnými vyhlídkami na kaňon. Pěšina je docela pečlivě vyschodována betonem a končí spirálovým schodištěm v jeskyni, která končí u pramenu s malým templíkem. Toto místo patří k symbolům kaňonu, ale hlavně z druhé strany řeky, kde parkuje vždy alespoň dvacítka turistických autobusů. Teď už ale padla tma. Stmívání před šestou hodinou je prostě naprd. Večer se dostavil ještě jeden spolunocležník, který sem dojel na kole. Z Paříže. Není nad takovou devítiměsíční projížďku.

Zuzupoznámky:
- Zuzu se vyžívá v baštění tofu a sojového mléka (Zuzu se asi brzy posere - pozn. redakce)
- Občas se ještě clověk domluvi anglicky u ubytování, s dopravou už je to bez šance
- Teplota 11-16 stupňů
- Všude je internet, na vlakovém nádraží, v hostelích, v obchodě i ve výšce 4 kilometrů na nejvyšší hoře země
- Francouz rozumí, což znamená, že se Zuzu ve Francii něco naučila

Noc: Liwu Hostel, Taroko, 350/4dorm
Doprava: vlak Taipei-Taroko 311. Celkem bez jídla 22$

18. 1. Taroko kaňon

Dnešek je v plánu okouknout celý kaňon. Číňané tu vyskáčou ze zájezdových busů, v rychlosti nafotí pár vokenic a jedou dál. Takových zastávek je tu asi osm, kolem kterých je to neuvěřitelná masovka. Tak je třeba najít odbočky na pár krátkých stezek. Plán jsem ukul špetku netradičně. Vyjedeme busem až do cílového města v Tiansiangu na vršku kaňonu a přes den se budeme pomaličku dostávat dolů s vymetením těch pár stezek a hlavně již uzavřené silnice Devíti tunelů. Tahle netradičnost z Tiansingu nezaujala ale ani Zuzu a nějak se nám to tu poprvé (a naposledy) vyhrotilo. Ale demokracie do plánování cesty prostě nepatří, tak zůstalo u mého a před tunely jsem posadil Zuzu na pojízdnou zkratku.

Do Tiansingu jsme vyjeli prvním autobusem, který odjíždí kousek od našeho hotelu. Nahoře jsme docela brzy, ale přes den tu asi bude slušný nával, až se sem dostanou busy Číňanů, kteří zatím zastavují na prvních zastávkách. Rozdělávají se stánky a připravují jídla. Dáváme decentně první gáblík, protože jiný už dnes v kaňonu nebude. Ještě jsme okoukli možnosti ubytování na zítra. Varianty byly v katolickém a protestantském hotelu. Obě jsou na krásných klidných místech, protestantský nad velkým hotelem v odlehlejším místě, ale tady nebyla ani noha. V katolickém bylo živěji a rukama/nohama jsme s babkou domluvili pokoj na zítra za 6 stovek. Zdarma k tomu pěkná dávka horských podmínek v pusté vesnici. Ale o to krásnější a romantičtější. Škoda, že jsme tu zůstali jen jednu noc.

Cestou autobusem nahoru se proplétáme mramorovým kaňonem a projíždíme spoustou tunelů. Mnohé hory jsou již provrtány několikrát a staré úzké točivé tunely jsou nahrazeny novými rovnými, aby se tudy mohly turistické busy pěkně prohnat. Staré cesty jsou někdy zavřené kvůli padajícím šutrům a sesuvům, jiné jsou využívány pro turistické masovky.

Nad městečkem Tiansing za vodou je velký templ, kam po pěkné řádce schůdků vylezeme. Je tu pár vyhlídek do údolí, dá se vyškrábat na věž a prošmejdit vyleštěný areál. Po silnici jdeme dolů. Na úzkých místech a v tunelech je to trochu akčnější kvůli autům, tak je třeba šlápnout do botek. Krátká zastávka u červeného mostu s altánkem nad ohybem řeky. Pěkná původní trasa je mezi Lushui a Holiu, kde jdeme do útrob přírody 2 kilometry a škrábeme se po bývalé japonské cestě vytesané ve skále nad soutěskami. Cesta pokračuje i dál nad celým kaňonem, bohužel na ně je už třeba speciální povolení, nechodí po tom prakticky nikdo, jsou tam hadi, sesuvy a mostky vypadají hodně vzdušně. Aktuálně byla i tak zavřená kvůli sesuvu přesně v půlce.

Zuzu to tady zatím moc nenadchlo, výhled na zakázanou část jí vůbec neláká a bolí jí plosky, a tak jí stopuju autobus a posílám po proudu. Zastavuje až u Swalow Grotto, kterou projde a vyleze po osmistech schodech do vesničky Bulowan, odkud se dá sjet autobusem k hotelu. Tady jsme se minuli nakonec jen o pár minut. Zu tady potkala hongkongskou Číňanku, dali pokec, naučila se pár frází, ze kterých si pamatuje, že to končí na „sej“ a nakonec s ní a rangerem sjela autem k hotelu. Ranger jí prozradil neturistické trasy a dal mapu a Zu hned zamířila na gáblík.

Já po opuštění zamířil na zdejší vyšperkované veřejné záchodky, které jsou na Taiwanu ledaskde, zadarmo a čisté. Pleskám dál po silnici a probíhám zúžené místa. Naštěstí provoz tu není nějak velký. U klíčového úseku Devíti tunelů se nenápadně chci dostat za první ohyb, když furt tu někdo očumuje. A kdoví, co je to za poctivce, aby hned nehlásili sebevraha v tom strašně nebezpečném úseku. Ono to na první pohled vypadá fakt blbě, spadané šutry na silnici, v jednom místě sesuv. Ale nic co by nebylo na každé neudržované silnici pod skalou. Ten úsek jinak byl opravdu fešný. Řeka se tu zužuje do několika metrů a seshora padá pár vodopádů. O fous výš jsou i staré vytesané šílené cesty.

Po další cestě a malé zastávce v zatáčce několika tunelů se dostávám k hlavnímu turistickému kýči Swalow Grotto, což je vlastně něco, jako Devět tunelů, ale obsypané Číňany, které vyklopí autobus na začátku trasy, dostanou helmy, protože pak je čeká děsně nebezpečný úsek tunely, kudy normálně projíždí i autobusy. Jó, jsou to borci. Prodírám se davy soudruhů, kteří si tudy vykračují jak na inšpekci po fabrice.

Po dalších metrech začíná už ta osmistovka schodů do Balvanu. Zde jsou nějaké výstavky a muzea, ale momentálně už je to zavřené a není tu ani noha. Trochu obejdu okolí, které slibuje pár vyhlídek, a čekám skoro hodinu na autobus. Původně jsem tu čekal ten turistický, ale ten sem na cestě zpět nezajíždí. Naštěstí je tady ještě lokální za stejnou cenu. Ten přijel o čtvrthodinu dříve, tak asi ten jízdní řád není nic z nejjistějších věcí. Zbytek kaňonu projedeme s malou zastávkou u toho nejznámějšího záběru s pramenem. Dorážím řádně uťapanej k hotelu, kde se na mě po právě spořádaném jídle vrhá naprosto spokojená Zuza.

Noc: Liwu Hostel, Taroko, 350/4dorm
Doprava: bus Taroko-Tiensiang 70, bus Balvan-Taroko 30. Celkem 15 US$

19. 1. Horní Taroko

Ráno jsme se sbalili a busem vyrazili znovu do Tiensingu do katolického hotelu. Obavy, že tady bude narváno, se moc nevyplnily, bó tady nebyl vůbec nikdo kromě pána sekajícího trávu. Dostali jsme pokojík v horní části dřevěných baráčků. Vypadá to tu s tím okolím a stráněmi dost jihoamericky. Vyrážíme rovnou dál do kopců.

Za městem se opět noříme do trochu širšího kaňonu. Zkusím stopovat a hned první auto nás bere příjemných 5 kilometrů do zákruty s pěší odbočkou do hor. Pokračujeme po pěšině a po několika visutých mostech krásným okolím už prakticky bez turistů mizíme do přírody a lesů. Ale i tady jsou vybudované betonové nebo aspoň zpevněné cesty (i jako pozůstalost po japonské okupaci). Pokud se ale někde něco někomu stane, cesta se hned automaticky zavírá a v mnoha případech se zavřou parky třeba po celé zemi. Odbočujeme do kopce na Lianhua Pond až do cílové dávné vesničky. Tady pěkně šajnuje slunce, kvetou růžové sakury a další stromky. Úžasné jaro a úžasné výhledy. Sakurovou alejí dorážíme až k vesnici, které byla na trase bývalé cesty. Dnes tady funguje už jen soukromá chatka a zavřený kostelík. Po návratu k řece zkoušíme další směr, ale ten je brzy oficiálně zavřen a po dalších stometrech to končí i pro nás, protože po sotva znatelné pěšince v sesuvech se nám moc dál nechce.

Zpátky jdeme po silnici za hotspriny, které jsou vidět už ze silnice, jak je v toku řeky v hluboké průrvě chumel človíčků. Tyto prameny jsou sice oficiálně již zavřené kvůli dávným sesuvům a zmizením vody z bazénů, ale ruka činorodá si udělala bazénky v řece, kam se vařící voda dostává. Je to zdarma, ale nesmí být vysoká voda, která by to tu lehce spláchla. Lidí je tady pár desítek, ale své kousky skály pro vyvalení se do vařící vody jsme si našli. Asi to nebude dnes tak hrozný s tou absencí teplé sprchy. Pro ochlazení pak stačí přelézt hrázku a chytit se špagátu v ledovém proudu.

Na závěr máme ještě jeden místní hotspot, který překonal asi vše. Dlouhým pěším tunelem se dostáváme na druhou stranu hor a nad další řekou se dostáváme až k tunelům s označením Water Curtain. Nejdřív nám ale bere dech i několik vodopádů nad mosty padajících z hor vysoko nad námi. Už ale pořádně padla tma. K Water Curtain je třeba projít další tunel, za nímž je další. Z něj jde pořádný hukot a potok vody. U vchodu jsou umístěny pláštěnky, tak jdeme do tmy. Ze stěn a stropu tunelu tu padají kvanta vody za pořádného hukotu. Nevídaný. Projdeme myčkou až na konec, kde by cesta i nějak pokračovala dál do tmy. Voda je navíc i vcelku příjemná, tak po vařící koupeli si dáme na dobrou noc i osvěžující spršku.

Zpátky jdeme za tmy, naštěstí moje baterka na kličku z tesca tmu prosvítí a ještě svým chrčivým zvukem krásně uklidní Zuzu. Tu omráčí i vůně a ohromné rozkvetlé keře kolem našeho hotelu. Vesnice je už zas opuštěná, ale dostali jsme nějaké zbytky v jedné restauraci. Opět škoda toho stmívání už v 18 hodin, ale snad se dřív vleze i vyleze z postele. I když u toho ranního vylézání zrovna rezervy jsou. Frišný počas pod katolickými peřinami a hvězdné nádheře ale spánek hodně urychlí.

Noc: Tiensiang, Catolic Hostel, 600 TWD za pokoj
Doprava: bus Taroko-Tiensiang. Celkem 12 US$