• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Taiwan, Sumatra & Indočína 2013
(4. Alishan - Yushan)

24. 1. Alishan

Ráno ještě zkoušíme vybrat další zásobu dolarů, ale u nádraží se to poněkud zaseklo. Nejdřív bankomat nedá Zuze (měla kartu z francouzského účtu, kterou při pokusu o výběr z tak exotické země hned zablokovali pod heslem "possible fraudulent transaction" a nic z ní nevylezlo – další den se snažili Zuze párkrát volat po půlnoci a po emailovém vykomunikování kartu odblokovali). Pak nedala mně (na což bych sice mohl být zvyklej, ale pin by si jako člověk měl pamatovat), a na třetí pokus se povedlo Zuze vytáhnout něco alespoň z české karty v 7eleven (mimo poplatek vlastní bance se tu ještě skoro vždy platí další poplatek kolem 5 dolarů).

Vlakem jedeme do Chiayi, odkud má vést horská železnice do Alishanu, která je dalším z hotspotů Taiwanu. Bohužel po jednom z mnoha tajfunů, které tu pravidelně masakrují infrastrukturu, došlo před 3 lety i na železnici odsud až do Alishanu. A to je škoda, protože třeba kolem jednoho kopce tu inženýři předvedli vedení tratě tak neskutečnými zatáčkami a tunely, že se rakouský Semmering může jít zahrabat.

Naštěstí tady to jistí opět "tourist friendlyů autobusy odjíždějící od nádraží docela často. Kupodivu je tu i naháněčka s nabídkou hotelu v Alishanu, ale tyhle obtěžovače nemusím a naplněn pocitem, že v turistických místech to bude podobná pohoda jako v Kentingu se jí spíše snažím zbavit. Ale tak papírek s názvem hotelu si beru. Cesta je to docela dlouhá a šplháme ze zelených rovin do lesnatých kopců s výškou přes 2000 metrů nad mořem pár hodin. Na závěr nás ještě zkásnou o vstupní poplatek 100 dolarů do rekreační zóny.

V Alishanu už je pěkně frišno a zataženo se sychravou atmosférou. Kráčíme do vytiplého hostelu pod silnicí vedle nemocnice, ale ten se tváří hodně zavřeně. Pan majitel prý vyrazil na dovolenou. To jsme dost v řiti, protože ostatní hotely jsou dost mastňácký a nejdou pod tři tisíce za noc. Snažíme se najít pána, který se k nám přitočil při příjezdu, ale to se nedaří, stejně jako jakákoliv pozitivní reakce na název hotelu napsaný od babky z Chiayi. Jedni nás alespoň posílají do restaurace v prvním patře obchodního skorodomu nad parkovištěm, o které je v papíru zmínka a odtud nás už navádí do průchodu, v jehož závěru je vchod do hotelu, který není nijak označen. Pán neumí ani slovo anglicky, ale slušný pokoj s topením za devětset z něj vydolujeme. Jen měl za to, že je naprosto samozřejmé nás budit v pět ráno před odjezdem turistického vláčku na sunrise, což je klasický asijský kýč, který si prostě domorodci nemůžou nechat ujít.

My zatím máme pozdní odpoledne a snažíme se vydolovat na vstupní bráně parku povolení s výstupem na taiwanskou nejvyšší horu Yushan s bezmála 4 kilometry na výšku. Ale tady je taiwanská byrokracie neprostupná. Na všechny třítisícovky (a mají jich 270) totiž musí být speciální povolení, o které musí domorodci žádat nejméně 30 dní dopředu (a v praxi spíše o mnoho měsíců dříve, protože limity jsou předem vyčerpány). Pro cizince je pak velká úleva na 7 dní. To ale ve flexibilitě cest moc nepomáhá. Navíc jsme to ještě chtěli dát v jednom dni, což kilometrově ani výškově nezní jako masakr z výstupní stanice v Tatajia (i když...). Tahle varianta je přes zimu úplně vyloučená a možné je to jen s přespáním v chatě po cestě a ranním výstupem ve tmě a mrazu na.... jistě, na sunrise. Sice zde nám na vteřinku nalil pán z recepce parku naději, že to zkusí, ale pohořel hned na dalším byrokratickém článku. Tak jsme aspoň nabrali materiály, dnes popojdeme něco tady a zítra se posuneme do Tatajia, kde je noclehárna. Tam jsme se taky pokoušeli zajistit nocleh, i se tam dovolalo a domluvilo, ale furt se ptali na povolení, které jsme neměli, i když třeba nebylo. Pomohli nám kluci z obsluhy v 7eleven, se kterými se aspoň dá mluvit anglicky, což jsme pak na další volání ještě párkrát využili. Ale místo by prý být mělo.

Necháme se vyvézt tím slavným červeným minivláčkem pár metrů na další zastávku. Červený vláček tu popojíždí pár metrů od hlavního nádraží v Alishanu oběma směry a ráno až do cílové sunriseové stanice ve výšce 2216 metru. Má tu být sice horský les, ale mezi stromy je vše důkladně vydlážděné, olavičkované a ozábradlované. Kolem lesního jezírka se záchrannými kruhy a tlupami domorodců nás tahle horská scenérie hodně nebaví. Naštěstí to dokážou zachránit místní velikáni, což jsou mnohoset let staří obři cedru červeného. Už první osmiset let staré cedry vypadají v mlžném oparu královsky, ale dalšími kroky vykukují starší a starší až se dostáváme k 2700letému staříkovi a dnes již bohužel padlému více než 3000 let starému kmenu (padl před 40 lety). S padající tmou a deštěm se to tu alespoň vylidnilo a trochu se to podobalo lesu. Co hory připomínalo ještě více, byla rozlejzající se zima.

K velké radosti Zuzu jsme zalezli do restaurace, tentokráte žádné pouliční žvance či suši ze 7eleven a ani rýže v různém podání po padesátikoruně, ale objednali jsme si menu pro dva. Na zkoušku sice nejmenší variantu za pětikilo, ale i tak slušná řádka nejrůznějších porcí stačila. U takových výběrů je však trochu problém moje huba vybírává, ale naštěstí třeba tofu v kari a další laskominy ze společných mís žaludek pořádně obalily a před zimou místní taiwanský čaj tělo ohřál.

Noc: Alishan, hotel v nákupním průchodu nad parkovištěm, 900/pokoj s koupelnou a pořádnými duchnami
Doprava: vlak Tainan-Chiayi ?100, bus Chiayi-Alishan ?200, vláček jedna zastávka z Alishanu ?25
Ostatní: vstupné do rekreační zóny 100/50, několikachodová véča *500
Celkem bez jídla cca 825 TWD (27$) – tady už se částky hodně vyvařily z vody

25. 1. Alishan – Tanajia – Yushan

Shon v pět ráno na sunrise-vlak jsme si tedy s hlubokým pohrdáním odpustili a po našem probuzení jsme tam vyrazili pěšo na desátou. Byla to asi hodinka chůze k vyhlídkovým plošinám na všechny kopce Yushanu a dalších horských hradeb kolem. V tuhle dobu tu nebyla absolutně nejmenší noha, jen trochu oblačnosti, která dodávala správnou zachmuřenou atmosféru pustoty nad opuštěným nádražím a prázdnými stánky. Opodál je i cosi jako malá botanická a drobnou oklikou, kterou by se možná dalo dostat i kapánek do méně vybetonovaných kopců, se vracíme do hotelu. Do něj se sice musíme dostat otevřením železných rolet, ale prachy odevzdáváme a jedeme autobusem o zastávku dál.

Velmi nedávno totiž konečně spustili přímou turistickou linku, která spojuje Alishan s dalším hotspotem, a naším dalším cílem, Sun Moon Lakem po horské silnici. My chceme ale nejdřív zastávku pod Yushanem. Po půlhodince dalšího stoupání v serpentinách tu jsou dvě zastávky, jedna pro vstup do parku a pro ubytovnu a o fous dál mnohem větší pro centrálu národního parku. Ubytovna, respektive hostel Shang Dung-pu, je asi půlkilometr pod silnicí. Trochu v obavách do něj vstupujeme, ale žádné formality, o kterých kecali do telefonu, nebyly. K přespání bylo v několika velkoložnicích alespoň stovka postelí, tak se nás 10 návštěvníků sem v pohodě vešlo. Každá postel měla čerstvě povlečené duchny, ale nakonec jsme stejně z okolních postelí na sebe natahali každý po dalších dvou peřinách. Na topení se tu nehrálo, ale v koupelně byl náznak teplé vody.

Venku už dávno nebylo po slunci ani stopy a vše bylo zahalené v mracích. Došli jsme k centrále národního parku a ještě jednou zkusili ukecat rangera na Yushan alias Mount Jade, ale marně, tak se tu tedy budeme dva půldny mrsasit po okolních kopečkách do tří tisíc, které jsou oficiálně povolené. Dva půldny jsou přesně ten čas, kdy stačíte projít veškeré možné trasy. Zatím se ale schováváme před deštěm v centrále, prohlídneme místní výstavku a Zuza vyřizuje starosti s kartou přes zdejší internet.

Mlžnými lesy a keři po velmi kvalitně upravených cestičkách či asfaltce jdeme 6 kilometrů ke startu na Yushan, ale kromě pár stromových velikánů vystrkujících větve z mlhy nevidíme nic. O něco zajímavější byla okružní stará japonská cesta po úbočí zpět.

Na horské chatě je klemra ještě větší. Uklohníme si aspoň čaj. Kromě nás je tu jedna taiwanská rodinka a dvojice chlapů, kteří zítra lezou na Yushuan trénovat lezení po ledu a sněhu. To je trochu problém, protože teď tam žádný led a sníh není, což se ale při jejich rezervaci před půlrokem nedalo moc ovlivnit. Ale výbavu mají pořádnou. Seznamujeme se tak s Alexem a konečně se zbavujeme naší třídecky slivovice. Po dopití vyndává na oplátku svoji třílitrovou taiwanskou pálenku a zas je o něco líp a tepleji. Sice v pokoji hučí cosi jako přímotop, ale teplo z toho nejde, tak se zachumláme hluboko do všech těch nakradených peřin a tvrdě usínáme. Nicméně Zuza se po téhle léčbě mrazem klepala ještě dva dny potom (tak mě teď napadá, že tahat jí do Patagonie a na Antarktidu je fakt blbej nápad).

Noc: Tatajia, horská chata Shang Dung-pu, 300 za postel v noclehárně
Doprava: bus Alishan-Tanajia 70
Celkem bez jídla cca 370 TWD (12$)

26. 1. Yushan – Mt Lulin – Mt Linjhih

Ráno je hodně mrazivé. Ve společenské místnosti se pár návštěvníků snaží ohřát u propanbutanového vařiče, ale moc to nezabírá. Dáme čaj a jdeme prolézt zbylé cestičky s cílem k nejvyšší povolené hoře Linjih v 2880 metrech. Podobných kopců je tu hned několik, ale na ty nejvzdálenější už nikdo s křovinořezem neprošel, čímž to nezkusil ani žádný turista. Venku máme už krásně jasno, panoramata na všechny strany a na majestátní Yushan, příroda hraje podzimními (nebo už jarními) barvami. Potkáváme i další čínskou rodinku na vrcholu, tak dáváme společné fotky správně po japonsku, aby i ten, co fotí, byl s ostatními na fotkách, tak se počet fotografů a fotek blíži vždy k počtu osob na fotce focené. A to je většinou hodně. Pěkně nacamraných 15 kilometrů, ale do kopců to v těhle výškách jde nějak ztuha, tak nevím, jak by se dával ten Yushan. Teda vím. Blbě!

I tak jsme k závěru museli zostra šlápnout do bot, abychom stihli bus, protože zde už jízdní řád může být věc dost proměnlivá. Po vyzvednutí báglu jsme se pro sichr přesunuli k větší zastávce pod centrálou. Čas jsme zkusili využít na stopování a po prvním zamávání nám hned zastavila dodávka s 5člennou rodinkou, která sice anglicky nedala skoro ani ťuk (a to 3 děti chodí na univerzitu), ale Sun Moon Lake míjí na jejich cestě do Shulli jen o pár kilometrů, tak super. Díky nim jsme i dělali zastávky u pár zajímavých míst, z nichž kromě zastavení u téměř každé rozkvetlé růžové sakury, kterou nadšeně obdivovali, byl asi nejmystičtější okuk Couple Trees, což jsou dva pahejly bývalých stromových velikánů. U parkoviště s pořádnou dávkou sakur byly desítky fotografů a pozorovatelů, jak si ptáčci dovádí mezi květy. Kromě klasických růžových sakur, což je národní strom Japonců, mají i svoji národní taiwanskou třešeň, která kvete bíle.