• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Taiwan, Sumatra & Indočína 2013
(9. Sumatra - Vulkány kol Berastagi)

7. 2. Medan – Berestagi

Snad bychom tady ještě zůstali, byl tu klid a strasti a starosti rušné Indonésie byly tak daleko, ale musíme dál. Johnny, věčně se poflakující na nábřeží, nás doprovází na autobus, kde bez naháněčů platíme standardních 30 tisíc při výstupu a řítíme se do medanského mumraje. Na autobusáku přeskakujeme na jeden z mnoha četných pětihodinových spojů do Berestagi. Tady opět řádí naháněči, ale řidič je s námi a po půlhodině remcání za okýnkem vyrážíme na nabírání pasažérů. Celý tenhle přesun nevyšel ani na 3 dolary. Časem došlo i na střechu. Ostrými serpentinami za šera stoupáme do sopkovitých hor a deště.

Okolí města Berestagi vypadá příjemně, samé údolí a zeleň. Ale hlavní ulice, ba přímo indonéský bulvár, je takový rozvojový, což šero a déšť jen umocňuje. Vystupujeme v horní části u benzínky, kolem sice je hotel i guesthouse, ale za 100 tisíc, tak vyrážím na obhlídku po louňáckých tipech. Sibayak sice levný je, ale ta láce je dost vyvážená, tak volíme klídek za mešitou a balkónový výhled na sopku v Sun Rice. Deal s 3 nocemi pán nakonec nechtěl, tak nám zbyl za 60 pokoj se studenou vodou, která tu na rozdíl od nížinných tropických rovin už trochu dost zebe. Projdeme město, nějaké nákupy a pak curry v pouliční restauraci, které tu rozbíjí na chodnících vždy na večer.

Noc: hotel Sun Rice 60k za pokoj s koupelnou
Doprava: bus Bukit Lawang - Medan 10k, bus Medan – berestagi 15k
Jídlo a nákupy 64k. Celkem: 104k (11,5$)

8. 2. Mount Sibayak

Ráno je město pod námi ukryto v mlze a čouhá jen pár sopek v okolí. Nejdřív musíme do města na jídlo a pak na vulkán Mount Sibayak, který je asi 10 kilometrů od města. Vyrážíme až po 10 hodině. Baráky na periférii vypadají mnohdy v lepší kondici než v centru, ale neubíhá to úplně nejrychleji, tak při jednom lákání od busíku, ukážu na prstech 5, jakože 5 tisíc, což zde má být standardní taxa za 2 osoby, a sjedeme k bráně parku. Tady musíme zaplatit symbolické vstupné (4000) a busík nás veze ještě po asfaltce kus dál. To bylo fajn, ale jen do okamžiku výlezu, kdy taxikář po dávání pětitisícovky prská a že chce lima-puluh, tedy padesát. Cha. Začíná velké tóčo a řvaní na sebe. Hážu mu pětilitr do auta a jdeme, ale je hodně vytrvalej, nadává, bere do ruky klacky a kameny. Což dělám taky. Srabácky se snaží doběhnout Zuzu, která jde kousek před námi, tak se ho musím vždy stáhnout k sobě. Naštěstí jsou nedaleko ještě Holanďani s průvodcem, kteří hned začali zvědavě natáčet, což ho asi od útoku zatím odrazuje. Ale po 20 minutách už mě to fakt nebaví a po další pořádný hádce ho srážím do příkopu, vyrvu mu šutry z rukou a nabízím dvacet tisíc. Řve si furt své limapuluh, tak nasadím ostřejší tempo a zpocený taxikář mizí za zatáčkou. Průvodci od Holanďanů nás ještě uklidňují, že v případě problémů na policii taxikář vs. turista má turista vždy pravdu. No, každopádně vím, proč ty taxikáře vždy a všude nenávidím a neberu. Za posledních 20 let jsem se přimotal k celým 3 fyzickým konfliktům a taxikáři drží slušný 67% podíl. Ale teď už je taxikář k smíchu a ještě jsme si pěkně zapamatovali, jak se řekne indonésky „padesát“.

Po dalším stoupání končí asfaltka a pěšina pokračuje v zarostlé erozní strouze. Občas se objeví i zbytek betonového chodníčku. Zanořujeme se do sopky, z níž se táhnou ostré syčivé zvuky jak z papiňáku. Bohužel to je to jediné, co ze sopky máme, protože je v neprostupném mraku. Docházíme až ke kráteru, ale jediné, co vidíme je Fleure s kámoškami. Vyrazily mnohem dříve, ale viděly tady taky prakticky pendrek. Vrací se stejnou cestou, slibovanou cestu po schodech na druhou stranu sopky nenašly. Nám se zpátky k taxikářovi moc nechce, tak my ji pak najít budeme muset.

Zatím baštíme zásoby a posloucháme papiňáky. Po půlhodině se zjeví se slunce a krásný kruhový kráter obsypaný sirnými holinami, na dně s jezírkem a kamennými nápisy. Vylezeme na nejvyšší bod s vlajkou a 2100 metry nad mořem. Na druhé straně už je neprostupný prales. Od Berestagi nás odděluje jeden hřeben a údolí s hotspringy. Tam by měla vést cesta se slibovanými schody dle ručně kreslené mapky. Jakousi pěšinu směřující tím směrem jsme prubli. A po půlhodině jsme dokonce objevili i fragmenty několika betonových schodů. Sice jako ujištění, že jdeme správně, je fajn, ale i tak to klesání bylo nekonečné a cesta zrovna nepatří k nejpoužívanějším. Z valounové pouště míjíme mnoho vegetačních pásem, přes bambusový les až po bažiny a sesuvy mírného pásma, kde od civilizační záchrany nás drží plot termální elektrárny. Cesta, či spíše necesta, se pak už definitivně změnila na potok a i s přelezy padlých stromů není zrovna ideální pro moje fivefingersky (brutálně sešlapané a rozdrbané, čímž i řádně odlehčené, botky).

Dotek asfaltu po tříhodinovém sestupu byl příjemným vysvobozením ze sopečné túry. A ještě příjemnější byla zastávka o sto metrů dále, kde byl první z mnoha veřejných hotspringů. Několik zahrad je tu s vybetonovanými bazénky a hned ten první je příjemně privátní a bazénků s různou teplotou a zakalením je tu asi deset, tudíž víc než v Beitou na celý Taipei. Potkáváme i dva turisty z lawangských pralesů, tak jsme dali řeč. Kupodivu opravdu v Lawangu za tu túru platili těch 60 euro. Loučíme se slovy „see you in Toba“, což je další zastávka, kterou prostě projíždí tady každý. Něco jako v Barmě, kde jednoho člověka potkáváte skoro celou cestu, protože časově i trasově to vychází všem skoro stejně. Ono jinam ani moc zahnout nejde.

Horké bazény se 40stupňovou sírovou vodou si užíváme pořádně a flákáme se tu až do pozdního odpoledne, což vzhledem ke vzdálenosti dom není nejtaktičtější. Takhle by ale ve vařící vodě mohly končit všechny túry. Hned vedle ještě nakupujeme nějaké ovoce, sice žádná láce, ale po dolaru kilo mandarinek, jakýchsi jablek, mangostanu a avokád by šlo. Kdyby teda to avokádo se uráčilo v následujícím týdny dozrát. Zbytek jsme sežrali cestou po silnici údolím, která byla ještě pěkně dlouhá. Ale údolíčko bylo jak procházka rájem, políčka, zahrady, potůčky, na obzoru hory a sopka, staré kamenné vesnice s kostelíky, kde se hned běží všichni podívat na bělocha, jakoby snad v takhle frekventovaném místě žádný neprošel. Místní mládež se na nás taky vrhá „hello misterrr a hello miss“, a furt jestli si nás můžou vyfotit. Na hlavní silnici jsme došli až za pozdního soumraku. Busů by tudy mělo projet dost, ale odchytnout ho už je těžší, protože jsou tady už nacpané k prasknutí a trasy poblíž měst se nechávají na lup taxikářům. Ale do jednoho jsme se nacpali, respektive nacpali jsme se na něj. Ale jestli být na střeše, nebo se vláčet ve dveřích, je jedno. Jednak je to zážitek a jednak ta busová dvacetiminutovka by se pěšo dělala o poznání hůře. Něco ďobneme a únavou padáme do postele.

Noc: hotel Sun Rice 60k za pokoj s koupelnou
Doprava: taxibus pod sopku *5k, bus z údolí do města 5k
Vstup na Sibayak 4k, vstup hotspring 4k
Jídlo a pití 48k, ovoce *25k. Celkem: 106k (11,5$)

9. 2. Berestagi – Parapat

Dnešek jsme nechali naprosto nepřipraven, což byla chyba. Já měl zálusk na další vulkán, tentokrát už složitější a hlavně se k němu musí trmácet do 30 kilometrů vzdálené vesnice kolem Lake Kawan. I na něj by se mělo dát vylézt, ale i horské okolí mohlo být super. Ale tohle jsem si nevybojoval a bohužel jsem o to ani moc nebojoval. Teď nás to štve asi oba. Kor vzhledem k tomu, co přišlo den následující. Další v programu bylo sopečné velkojezero Toba s relaxem na ostrově Samosir uprostřed něj. Nejdřív je třeba se dostat na trajekt v městě Parapat. To je sice na transsumaterské magistrále je, ale my ne, takže to obnáší tři lokální spoje. Ráno od guesthousu Sibayak vyráží někdy turistické busy pod 100 tisíc a někdy se k tomu přidají ještě zastávky na pár turistických místech cestou. To jsme propásli, ale nakonec nám seženou dopravu za 110 tisíc včetně lístku na loď. A než nahánět na nádražích 4 spoje, bereme to. Jen škoda, že už bychom nestíhali ty zastávky kvůli trajektu. I tak jsme jeli posledním.

Ono se totiž samozřejmě místo slíbené jedné hodiny vyrazilo s drobným zpožděním devadesáti minut. Zatím jsme tak obšmejdili i vedlejší útroby Berestagi. Turist bus je nakonec privátní jeep jen pro nás dva. Radši se natřikrát ujišťuju, že opravdu jen 110tisíc. Díky přímé cestě jedeme zkratkou nad jezerem, ale brutální tankodromní ďuzny naplněné čerstvým deštěm jsou i na těch nejhlavnějších tazích. Naopak horské serpentiny bez živáčků ani motoráčků jsou už v pohodě. Děláme pár zastávek na fotky, kterak sluneční paprsky šimrají hladinu obrovského kráterového jezera.

Parapat u přístavu je už hodně bustling. Z právě zavíraného trhu se smívají tuny bahna a jezero je evidentně zaplněné dost nad plán. Řidič nás předává rohové kanceláři, odkud nás za půlhodinu doprovodí tmou k lodi, kterou pak ve tmě za mihotání světýlek romanticky plujeme přes půlhodiny k Samosiru a nejturističtějšímu místu, poloostrovního Tuktuku. Lodě mají zastávky skoro u každého hotelu, tak je třeba nějaké turistické místo včas vybrat, než vás zavezou do domácí vesnice bez lůžkové infrastruktury.