• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Taiwan, Sumatra & Indočína 2013
(11. Sumatra - Bukittinggi a Danau Maninjau)

16. 2. Transumaterská Highway

Přes den se kromě nákupu jen válíme u jezera. Našemu čmoudovi zaplatíme 350 tisíc za rekordních 7 nocí na jednom místě. Ve tři nastupujeme u našeho apartmánu na loď, na kterou stačí na mnoha pobřežních nástupištích jen mávnout. Postupně tak ještě za deště obeplouváme potápějící se Tuktuk. V Parapatu skáčeme na sběrný taxík k autobusáku pod kopcem asi 3 kilometry od přístavu. Lístky jsme koupili asi 3 dny předem v Libertě (ceny na různých místech se lišily o pár desítek tisíc).

Noční dálkový bus do Bukittinggi má jet 14 hodin, ale dokáže to i za 42 hodin. Začátek byl ještě nadějný, autobus vypadal zvenku úcházejícně a po 5hodinové jízdě ze severu bylo zpoždění pouhá půlhodina. I sedačky byly evropských rozměrů, až na jednu - tu moji. Za ní byla naprosto fest přikurtovaná motorka a sedadlo bylo spíše do tupého úhle, což na noční jízdu není to pravé. Mé protesty moc nezabraly a údery do sedačky, při kterých vydala kapota motorky pár křupavých zvuků, také moc nepomohly. Navíc v buse byla totální špína a prach, takže jsme ještě 2 dny smrkali černý hleny. Ale časem se našli i lidé, kteří měli i horší místa, respektive neměli místa žádná. K dokonalosti se ještě začalo kouřit.

A i samotná jízda po slavné transumaterské dálnici stojí za to. Už jen to, že počet pruhů je jeden, zrovna výrazu highway nenasvědčuje. A když píšu jeden, nemyslím tím, že by jeden byl tam a jeden zpět, prostě jeden. V asfaltu co metr to kráter, takže bus jel pomalu, nakláněl se jak na centrifuze. Ale na opravených úsecích v serpentinách zas doháněl čas a svištěl jak na závodech. Já neusnul vůbec, Zu na tom byla o něco lépe. Ráno už jsem měl z toho normální halucinace. Naštěstí se ale žádný sesuv na cestě navzdory stálým dešťům nekonal, a po 19 hodinách a dvou jídelních zastávkách v pustinách jsme dojeli do Bukittinggi. Po celé trase bylo minimum obydlených míst, jen džungle na stráních kol. I doprava na téhle jediné dopravní tepně byla prakticky nulová. Jaképak asi bude zpoždění v cíli této trasy, která má po 64 hodinách končit v Jakartě?!

Noc: v autobuse
Doprava: loď Tuktuk-Parapat 10k, sběrné taxi na busák v Parapatu 2k, autobus Parapat-Bukittingi 180k
Jídlo a sušenky 50k, cola*5. Celkem: 245k (28 $).

17. 2. Bukittinggi

Při úsvitu přejíždíme rovník, což se mi po zemi daří poprvé. Je tu na to i nějaký park a památník. V Bukittinggi vylejzáme na autobusáčku naší úžasné společnosti asi dva kilometry od centra. S námi vystoupivší Chorvati (snad poprvé potkávám tenhle národ na cestách) máme stejný názor na taxíky, tak se přes fragmenty chodníků, jejichž různé úrovně od sebe dělí i výškový metr, dostaneme až k nejlevnějšímu a nejbližšímu ubytování Ravaji, patřící hodně ukecanému Australanovi. Zvenku to vypadá ještě dobře, i střešní terasa je fajn, pokoj už je slabší a z koupelny se vyvine jen naplněný žejdlík s naběračkou.

Ale teď bych usnul kdekoliv a ten Australan nemůže přestat kecat. Ještě víc ale štvou mešity, do jejichž spárů jsme se opět po krásném horském klídku dostali. Nejen že pětkrát denně vyřvávej svoje songy, ale celý zbytek dne z ampliónů něco brblaj. To je fakt vymývání mozků. Dnes to na nás ale nemá a spíme až do pěti odpoledne. Za světla stihneme jen dojít po hlavní ulici do KFC a supermarketu. V noci okoukneme okolní hotely a dostáváme se do temných uliček na kopci, kde nakonec město působí docela příjemně. Průšvih ale bude s dopravou na letiště. Přímé spoje odsud jezdí, ale ráno začínají o hodinu později, než by bylo záhodno. Nikdo si netroufne nás hodit na letiště tak, abychom měli jistotu s naším odletem v osm ráno. Trmácet se do Padangu a ráno zpět na sever na letiště by bylo asi proveditelné, ale do velkoměsta a spárů letištních taxíků se zas nechce nám.

Noc: Bukittingi, hotel Ravaji 70k za pokoj s kyblíkem
Jídlo s pití 42k. Celkem 77k (8,5$).

18. 2. Jezero Maninjau

Ráno se přesouváme do hotelu Orchid (sice za sto tisíc, ale nepoměrně kvalitnější, hezčí a koupelnou s teplou vodou, minisnídaní a příjemnou obsluhou). Dnes máme v plánu dojet k jezeru Maninjau. Nejdříve je třeba se dostat všudypřítomnými červenými pickupy na terminál (mají i nějaká číselná označení a koštují pětistovku). Tam nás hned někdo odchytává do SUVéčka, které tady fungují i jako hromadná doprava, protože v něm seděli i místňáci a cena souhlasila. Takže sedíme na prvních kochacích sedadlech, což se na této cestě hodí. Nejprve kolem sopek mírně stoupáme skrz několik vesniček, abychom v závěru sjeli do kráteru jezera po silnicí čtyřicetčtyř zatáček. Každá zatáčka má svoje jméno, památníček a květinovou výzdobu. Jezero kdysi mělo křišťálovou barvu, ale před několika lety cosi zahaprovalo a udělalo z něho hnědou plošku. Vysedáme ve stejnojmenném městečku na břehu jezera, v lokantě na rohu dáváme nějaké nudle (po 10tisících, cola za 2500). To trochu pomohlo Zuze, protože ta si stále udržuje svoji nevalnou formu. Na jezeře je spousta sádek a sluníčko, které pomalu střídají dešťové mraky. A to dost silné, tak trávíme dlouhé chvíle pod přístřeškem u rybáren.

Jdeme k vodopádu, který má být tak do tří kilometrů od města, stezka odbočuje od vodní mešity, i když směrovky se nevedou. Jeden domorodec nám směr odsouhlasí, jen varuje před nějakými jedovatými rostlinami. Na první křižovatce stejně bereme blbou cestu, která končí v kopřivách. Druhý pokus už vede správně, ale moc pohodlné to není. Po pár betonových hrází se dál už prodíráme po cestách občas shrábnuté sesuvem, kdy musíme šplhat korytem říčky. Zu chytla pravděpodobně i otření od té jedovaté kytky a začalo ji silně svědit lýtko, což se jí drželo ještě nazítří. Doplazili jsme se pod vodopád v krásném tropickém amfiteátru s pěknou tůní. Tentokrát jsem se ale už vycachtal jen sám a letíme zpátky, abychom chytli něco zpátky. Po této příjemné slunečné hodince náhle opět začíná prudce pršet. Naštěstí hned na silnici chytáme auto, které opět sváží lid do Bukittingi (20k).

Vyhazuje nás rovnou v centru města u hodinové věže (Jam Gadang), kde zrovna točí nějaký retro film s motorkami. Večeříme naproti Orchidu v Canyon Café, což je gut. Jen naproti slyšíme první čedokářkou češtinu, tak radši kecáme anglicky. Ještě dáváme nějkaou taštičku u KFC. A když si jde Zu pro další nášup, vytřeštím oči, na což vytřeští oči zase Zu, že jsem prej hroznej, jak bych ty ženský trápil furt hlady:-)

Noc: Bukittingi, hotel Orchid 100k za pokoj s koupelnou a snídaní
Doprava: sběrný taxík na terminál 2k, doprava na Maninjau a zpět 20k+20k
Jídlo a nákupy 60k; internet 3k
Celkem: 155k (17 $)

19. 2. Bukittinggi - Kaňon Sianok

Konečně to vypadá, že dnes všechno přespíme, jak kohouty, tak mešity a ani nikdo nepadne do bezvědomí. Tak si Indonésie musela přichystat něco jiného ze svého tradičního arzenálu. V sedm se začal třást celý barák zemětřesením. Chvíli nás napadalo, jestli se nám zas netočí šíša, ale on se tentokrát točil svět kolem, tak po třetím otřesu jsme aspoň vylítli mezi futra. Město poté ztichlo, ale jinak tady asi nic mimořádného (koneckonců aktivní vulkán Marapi s 2891 metry je od města tak 20 kilometrů). Odbudeme si nákupy a přidáme pár léků do prořídlé lékárničky (paralen 1500, vitamíny se zinkem 13000, laktobacily 4000, euroilegální rtuťové teploměry 8000).

A razíme do kaňonu za městem. Byl docela vychvalován, ale že by to stálo za to, trmácet se kvůli němu i kvůli celému městu na jižní polokouli, to asi ne. Opět začíná pršet, a to dost. Za městem scházíme na dno k řece pod pískové útesy. Dá se tu udělat dle mapky ještě od Australana z Rajani asi 8kilometrový okruh. Nejprve po silnici, kde u jedné lokanty zamíříme podél potůčku po schodech nahoru. To už jsme zabaleni v pláštěnkách, ale déšť se dostává všude, navíc je zima, ale zároveň se pod pláštěnkou tělo dost potí. Rozmoklá cesta s popadanými stromy se mění na klouzačky. Zuzu už nemůže a vzdává to, tak jdeme zpátky. Odchytávám jí červený sběrný pickupík a jede zpátky do hotelu pod teplou sprchu. Já tu zůstávám, ale zpět na bahnitou stezku se mi už nechce, tak to zkusím z druhé strany po novém turistickém hitu – Great Wall of Koto Gadang. Po části kaňonu vybetonovali chodník se zděným hřebenovitým zábradlím, které při řádné dávce fantazie, dobrém úhlu a pokud jste velikosti mravence, tak to i čínskou zeď může připomínat. Ale hlavně se jde po betonu, což je v současné situaci fajn. Otevřelo se to minulý měsíc, podél postavili dost stánků, vybírá se asi i nějaké vstupné. Cestou je několik výhledů do kaňonu a útesů podél a přechází se jeden červený most. Na závěrečných dlouhých schodech už je déšť neúprosný, tak sedám pod stříšku a čekám na lepší časy.

Ty ale moc nepřijdou. Nicméně se vydrápu nahoru, kde jsou panoramata na útesy s městem na druhé straně o dost lepší. Po asfaltce jdu do městečka Koto Gadang, v jehož centru je několik historických domů (snad i jako muzeum) a mešita, která poslouží jako další dešťový úkryt. Dalo by se odsud odjet i busem, ale s pořádnou objížďkou. A když se nad rýžovými lány za městem rozčasilo, dám si Velkou zeď ještě jednou a doufám, že tentokrát snad i něco uvidím.

U stoupáku do města je vstup do japonských jeskyní (Lobang Jepang), které jsme si chtěli nechat na průlez cestou zpátky. Teď už ale jsou zavřené, tak se musím vyšplhat až na útes, kde je Panorama park (vstup 3000), což je normální park, s rozhledničkou obsypanou opicemi a pár parkovými proprietami. Tady je oficiální vstup do jeskyní (5000), respektive do rozlehlého bunkru. Nejdříve se sejde 50 metrů do hlubin, kde je množství komůrek a chodeb klasického pevnostního typu. Na pár místech jsou pak chodby proraženy ven ze skály. Naproti je ještě vojenské muzeum (zavřené, ale kromě venkovního letadla jsou uvnitř asi jen nějaké fotky).

Vyzvedávám Zu na obědočeři a jdeme na holandksou pevnost Fort de Kock, což byla tragédie, kde nebylo vůbec nic kromě vodárny a parku. Po pěkném mostě s vyhlídkami na město přecházíme do místní zoo. Průvodce před ní trochu varoval, ale něco tak děsného se nevidí. Novu i Kubišku na ně. Měli tu pár velkých zvířat, ale nevýběhy asi nikde nemají tak zoufalé. Dva slony připoutali za dvě nohy tak, aby nemohli udělat ani krok a ty se jen zoufale houpali jak Bruna ze Studně. I ostatní zvířata měli neskutečně smutné a zoufalé výrazy ve tváři, čemuž vévodil starý orangutan. Jediné krmivo zde jsou asi banány, což třeba u medvědů nevypadalo, že by jim to nějak jelo. Fuj, radši pryč.

Nakoupili jsme ještě vody a sušenky, dali sprchu v hotelu a vyrážíme pro nás posledním možným minivanem na letiště kolem šesté. Ten má tu nevýhodu, že na letišti je 12 hodin před odletem. Dvě a půl hodiny se po temných silničkách dostáváme na letiště. To je docela čisté, ale nemá žádnou přístupnou odletovou halu. To už jsme se i dozvěděli z internetu (sleepinginairports.net), že letiště na noc zavírají, ale jediná tam popsaná zkušenost naváděla na přespání v modlitebně na pravém konci letiště.

Takže plán tu byl. S blížícím se zavřením už strážnici čuli náš zájem a hned naněkolikrát nám šli domluvit, že se letiště zavře, a že si máme jít do nějakého hotelu. Prý nějaké kilometry před letištěm něco je. Ale držíme se zatím v hale kanceláří leteckých společností. Znovu přišel v 11, že se zavírá a ven. Ale hned odešel a my zůstali a natáhli se. Takhle to pokračovalo ještě 3x, ale nakonec nás nechali a v zásadě nás možná i kontrolovali, jestli jsme v pořádku my. Zu i něco naspala, já tradičně skoro nic. A když začali přijíždět první ranní cestující, máme poslední chvilky na indonéské půdě.

Ale jak povídala třeba Alča, která v tu dobu měla podobný plán v Laosu, nedopadne to vždy dobře. Tu tehdy na letišti naložili 4 chlápci v uniformách hluboko po půlnoci do auta, tmou ji někam odvezli a vyhodili do totální tmy. Naštěstí se jí nic nestalo a šla půldruhé hodiny zpátky pěšo na letiště, ale jako samotná holka v této situaci je o dost šumnější zážitek.

Noc: na letišti Padang
Doprava: taxibus Bukittinggi-letiště Padang 40k
Jídlo: oběd 13, nákupy 24, zmrzlina 6; lékárna 16
Vstupy: zoo 5k, Japonská jeskyně 5k, Panorama park 3k
Celkem: 112k (12 $)

Celková útrata bez nemocnice za 17 indonéských dní byla 238 dolarů (4500 Kč), což dělá průměrně 14$ na den. A finální gurmánská indonéská rada: jídlo stoji euro, na výběr je smažená rýže s vajíčkem, vajíčko se smaženou rýží, nebo rýže s rýží. Druhá varianta jsou nudle.