Asi by bylo nejlepší jet na hranice, přejít je pěšky a pak vlakem do Sofie. Odtud by možná mohl jet bus do Čech. Noha furt bolí. Ale mapa neobsahuje trasy železnic a vůbec nevím, kudy bych jel. Jsem před zavřeným nádražím. Rozkecávám se se dvěma holkama a policisty úřadující přímo na nádraží. Nereagují na název Czech republic, ale na Czechia. Jedna holka je z Makedonie, ale i ona sama říkala své zemi Fyrom (= Bývalá jugoslávská republika Makedonie). Ráno si ještě chvíli schrupnu na nádraží
Na internetu jsem si přečetl, že pár minut od křižovatky ulic Politehnia s 26 Oktoviou by měl být terminál kamiónů, z nichž jezdí i Češi a Slováci. Křižovatku jsem našel, terminál už ne. Škoda, bylo by to skvělé, ale stejně by jel přes Jugoslávii, pro kterou nemám vízum. Vrátil jsem se zpět na nádraží a přeptal se na lístek do Budapešti (25000 drachem), takže pojedeme na hranice. Ještě jsem se šel kouknout na sousední autobusák. Jezdí odsud busy i do Albánie a Makedonie. Náhle vedle hatmatilky vidím autobus s ostravskou poznávačkou. Je to Nikolas Tour a mezinárodní linka Ostrava - Soluň. Na parkovišti mi řekli, že by prý mohl dneska odjíždět. Po dvou hodinách přišli řidiči, prý by stačilo 140 marek, ale jedou přes Jugošku. Posílají mě do cestovky, kde to možná půjde zařídit. Za 31000 drachem (8000 je za vízum, které jim udělají na ambasádě skoro hned) bych mohl dneska ve čtyři odjet. 31 tisíc je dost, přepočítávám svůj zbytek, zda to bude stačit. Vypadá to hodně těsně. Hledám Citibank, od které mám cestovní šeky.
Zůstává mi pár drachem. Batoh nechávám v kanceláři a jdu se juknout po Soluni. Pláž tu není a moře strašně smrdí. Namočím si aspoň ruku, abych mohl říkat, že jsem se vyšplouchl v Egejském moři. Mají tu roztomilé staré námořnické baráčky a skleněné krychle. Jdu zpět, protože zdejší podnebí mě naprosto odrovnává. Na zastávce se seznamuji s Řekez z Moravy, kde má i rodinu a říkají mu Míťa, což zní praktičtěji než Dimitrius. Bus má evidentně problémy. Baterie je vybitá a nesmí se vypnout motor.
Jedeme, za chvíli překračujeme bulharské hranice. Řekové našli v autobuse někoho, koho podezřívali snad z dezerce a útěku země. Čekalo se snad 2 hodiny. Lidé si to zpříjemňují ve freeshopu a evidentně nedbají varování řidičů na celní limity. Ostatně ti nezůstávají pozadu a taky nesou pár tašek. Ty jsou ale pro celníky, protože na každé hranici se dávají flašky a cigára jako úplatek. Já jdu na nákup se svými 65 drachmami. Kupuji vodu a z Řecka odjíždím jako snobák s 5 drachmami. Projíždíme Bulharskem pod štíty Piranu a vypadá to zde dost opuštěně. Takže pěkně. Projíždíme Sofií na srbské hranice, kde jsme po i před půlnocí. Bulhaři dali razítko z pátého po půlnoci a po ujetí pár metrů na srbské straně máme o dnen méně. Snad nebudou dělat problémy, kvůli tomu předchozímu pobytu v Černé Hoře bez víza.
Srbskem projíždíme v noci. Většinou spím. Když se probudím, myslím si, že už nikdy nenarovnám krk. Ojuknu z busu Bělehrad. Každá hranice vycházela na hodinu, jen Maďaři to trumfli a tři hodiny si nás nikdo nevšímal. Po maďarské placce se projelo rychle.
Za hranicemi zastavujeme v Komárně. Ve stánku jsem si za české koruny koupil hranolky. Kecám s Míťou. I on uznává, že Řecko se Česku nevyrovná, s čímž lze souhlasit. Ve čtyři odpol vystupuji v Brně na Zvonařce. Vlakem bych byl na Mělníku v půl jedenácté. V České Třebové utrácím zbylé koruny. Pak vlak nabírá zpoždění a spoj na Mělník ujel. Další už nejede a já mám v kapse deset korun. Naštěstí mi vrací část peněz. Za dvě hodiny jede bus a ještě mi zbylo dvě koruny šedesát. Potkávám Tomáše, pokecáme a bus mě vyplivne na autobusáku. Plahočím se půlhodinu domů. Do půlnoci zbývá ještě minuta. Proto čekám na schodech na další den, abych mohl říkat, že jsem byl na cestě 15 dní, takže skoro 3 týdny;)
Minutu po půlnoci vcházím do mého doupěte, lezu do vany a po čtvrthodině zprovozním i teplou vodu. A normální postel. Fíha. Příště takhle stopem maximálně do Dánska. I když stopem tohle bylo vlastně jen kousek z Dubrovníku do Podgorice. Tak další cesta byla do Venezuely v době občanských nepokojů. A stopem se jelo už jenom dvakrát. O rok později třeba do estonského Tallinu, což už byla ale poctivá stopařská práce.
Celkem jsem ujel 4700 kilometrů a statisticky se vyřádil ještě víc v itineráři). Byla to jedna z nejzajímavějších cest a Albánie byla nakonec skoro v pohodě, nepočítám-li demonstrace, výbuchy a výstřely. Těžko hledat v Evropě exotičtější cestu. Ale jen o několik týdnů později se v severní Albánii ztratila trojice českých studentů a do dnešního dne nebyli nalezeni.