Island - přírodně asi nejzajímavější země Evropy. Kdysi trochu vzdálená, dnes díky nízkonákladovkám za rohem. Bohužel. Rozmach turismu za poslední roky je obrovský. Na ostrov s 300 tisíci obyvatel najede přes 2 milióny turistů. Vzhledem k tomu, že pro většinu je vyhrazen okruh jihozápadem, zakopává se o ně i mimo sezónu.
Island jsem projel po obvodu za 10 dní před 5 lety jako první zastávku na cestě kolem světa (deník zde). A rozhodně je to místo, kam by se člověk vrátil, ale na které (jako na desítky jiných) se nedostává čas. Naštěstí jsem se přichomýtl k akčnější bandě vodních skautů, před kterými si žádný prodloužený víkend není jistý. Dost rozdíl proti těm mým, kteří jsou marný i na hospodu jednou za čtvrt rok. O velikonoční víkend vyráží většinou si nechat zapadat stany sněhem na březích balkánských (čti rumunských) řek. Ale sníh nebývá cílem, tak vzhledem k letos časným Velikonocím se uvažovalo o canyoningu na Mallorce nebo Andalusii nebo... čili logicky z toho vznikl roadtrip Islandem.
Mé cesty nikdy nezaváněly čedokařinou, kde by lítaly peníze vzduchem, ale tahle banda dokázala nastavit jiný level. Zatímco já dlouho obhledávám skrytá spací místečka, tady se klidně rozdělá kočovný tábor na prvním parkovišti u města a jedno vyváření v kotli by nakrmilo menší africké město.
Zpáteční letenka na pětidenní Island s jediným dnem dovolené vychází ideálně z nedaleké polské Vratislavi za dva tisíce i dva týdny před odletem, půjčení auta na tři tisíce (:4) a benzín do něj na tři a půl (:4), sumárum celá akce za 4-5 tisíc. Je nás devět. Nějak mi to neštimuje s počtem dvou aut. Všichni zmrzlí a promočení se mačkat v pěti v autě, no nevím teda… Na to nemám skautskou průpravu a dva dny před odletem volám Petrovi, který mi teda minule utekl z Jižní Afriky, ale pět dní s nadšením přijímá a vytvářím další nezávislou dvoučlennou jednotku.
Za 4 hodinky jsme ze středu Čech na letišti ve Vratislavi, které má hned vedle parkování za pár zlotůvek. Velké cajky naházíme do jednoho třicetikilového loďáku a v 16:35 zvedáme krovky. Pod mraky se skrývá Island, pobřežní roviny jsou už žlutě vyschlé a ani na kopcích moc sněhu nezůstalo kromě ledovců. Při předávce si skoro nechám vnutit tradiční připojištění, ze kterého se vyklube ještě větší vandrárna než obvykle, protože platí jen na živel (naštěstí mám i to roční připojištění spoluúčasti). Aspoň to máme na letišti, zatímco kolegové se musí převézt k nějaké lokální půjčovně. Shledáme se až na GPS souřadnicích nedaleko letiště poblíž horkých sopouchů Skatalaug. Nám s Petrem stačí ve dvou útroby auta, jehož výhoda se projeví zejména ráno, když se ostatní sbírají drkotajíc z ojíněných stanů, zatímco my zapneme motor a během minuty už nám sedačka hřeje prdel a mně volant ručky. Jenže i tohle už je dnes (2019) na Islandu oficiálně zakázané. Spaní v autě úplně všude a stanování na celém jižním pobřeží. Kempů je sice na Islandu také dost, ale většina je otevřená jen sezónně, i když v některých by se dalo aspoň přespat.
Prolezeme sousední termální oblast Seltún s párou, jezírky a barvami po schůdkách a chodníčcích až na kopce. Banda zatím vytváří snídaně, my máme tatranky, tak získáváme náskok, který rychle ztrácíme mnoha zastávkami u každého popsaného šutru dávného osídlení po jižním pobřeží. Zadrhneme se na pláži u dřevěného kostelíku Strandarkirkja s útroby babičkovského obýváku a s drsnou větrnou krajinou venku. Na úzké kose u pobřežní laguny Olfusá jsou pláže zvlášť vymazlené, i s koberci, křesílky a lampičkou. Každé islandské městečko by mělo mít supermarket Bonus (logo prasátka), kde se dá nakoupit za obstojné ceny. Mě by stačily sušenky, ale Petr je docela rozežraný, tak se podrobuji a nechám se jím po celou dobu vykrmovat.
Banda se už rozumně válí v bahenních tůňkách s teplou koupací řekou Reykjadalur, odkud nás minule odvál orkán. Ale ani teď se tam nepodívám a dám přednost opětovné poznávačce klasického Zlatého trojúhelníku. Z prvního parlamentu Pingvellir byla nejlepší zapomenutá šotolinová silničce podél polozamrzlého stejnojmenného jezera s odlesky zasněžených hor k němu... prostě severská pohádka. Kolem jsou i na islandské poměry vysoké a husté lesy. I když lesem se dá na Islandu označit jakékoliv dvě půlmetrové lebedy na metru čtverečném.
V národním parku Pingvellir byl založen zdejší parlament Althing již v roce 930 a fungoval zde až do roku 1789. Z něj je k vidění jenom to místo na louce, dole je říční niva se starými domky sloužící snad jako prezidentská rezidence a kostelík se starým hřbitovem. Vzhledově významnější je široká trhlina euroamerického zlomu, kde od sebe oba kontinenty odjíždí o dva centimetry ročně. Trhlina vynikne líp, když do něj padá vodopád Oxararfoss. A protože tohle je většinou první spatřený vodopád na Islandu, je to impozantní pohled. Lidí je na prvních asfaltových metrech od parkoviště dost, ale tak kde jinde by měli smrdět, než tady ve Zlatém okruhu.
Druhou zastávkou hned u silnice je gejzír Geysir. Gejzír Geysir ale už negerzíruje a vše za slavné islandské gejzíry musí odmakat sousední Strokkur, který každých několik minut z modrého jezírka prská vodu do 30 metrů. Geysir to uměl až do 170 metrů, ale už je dávno zanešen a vyprskne jen velmi zřídka.
Třetí zastávka už více v útrobách Islandu, kam jinak asfalt moc nevede, je dvoustupňový vodopád Gullfoss. Ten už má vody pořádně, slunce zapadá a kaňon se zbytky sněhu a ledu vypadá echt ponuře. Spací plácek v příkopě u vedlejší silničky je poblíž nejkrásnější vodopádové záclony Skogafoss. Po likvidaci obsahu kotlíku jde někdo spát, ale to by byla škoda. Kousek odsud je starý opuštěný bazén Seljavallalaug s teplou vodou v přírodním amfiteátru. Chce to sice doklopýtat kilometr od cesty č. 242 a takhle v noci jsme tady už zase sami.