Jen pár vzpomínkových zápisků, aneb jak zabít kus toho nejnevlídnějšího měsíce jménem listopad v příjemném místě za pár tisícovek pod paprsky babněletního slunce. Prostě směr Řecko. A jeden z největších cestovních evropských restů, kde jsem vlastně líznul jen dvakrát Soluň. Po loňském nečekaném vybílení i Minsku mi tu zbývá poslední nenavštívené evropské hlavní město – Atény. A přitom zrovna to je nejstarší metropole v Evropě vůbec, se spoustou baráků, chrámů, sloupů…
Takže cílem Atény na klasické eurovíkendové tři dny? Z Prahy tradičně nic rozumného nelétá. Bratři Slováci se nad Ryanairem neofrňovali, takže bude premiérou i bratislavské letišťátko, odkud se létá do Atén i v zimní sezóně dvakrát týdně standardně od 20 eur.
Když už budu v Aténách, co letenky dál? Nejlevněji většinou vychází let na Santorini za 15 eur. A to je zrovna ten nejkrásnější řecký ostrov. Sice řecké ostrovy v repertoáru nebyly, ale v listopadu už tam koupáci nebudou a ostrov je protkán nejfotogeničtějšími kýči, historií, sopečnou přírodou a kompaktní velikostí. Výbuch zdejšího vulkánu, 160000x větší než Hirošimská atomovka, měl zničit i Atlantidu. Po něm tu zbyl zpola zatopený kráter, z jehož okrajů vznikl ostrov Santorini/Théra a menší Thirasia. Ve středu se už několik století probublává vzhůru nový sopouch. Takže přidávám další čtyři dny tady a je z toho příjemný týden, kdy teplota neslezla pod dvacet stupňů za nějakých 6000 kaček komplet.
Takže nejdřív Bratislava. Dá se to naplánovat tipťop, nebo z toho bude i dvojitá prohlídka Prešporku, kde jsem vlastně byl jen jednou před 15 lety s Pavlou 1. Je krásný slunečný promrzlý den na projití dunajských břehů. Navíc 17. listopad přináší vozy VB v ulicích a drobné štrajky proti klukům ze Směru. Na letiště M.R.Štefánika jede autobus od hlavního nádraží 20 minut. Hlavák vypadá příšerně, ale letiště je hezké a prázdné i s novým salónkem MasterCardu na skromný večerní gábl, který by potěšil víc, kdybych se před chvílí nepřežral haluškami v nádražní jídelně.
Ryanair opět překopal podmínky zavazadel. Teď ho můžu dát do podpalubí a sebou tak kabelku. Hlavně že celou svoji existenci vnucoval, jak podpalubí chce cestující odnaučit. A když se mu to povedlo, on je to problém. Do podpalubí už zavazadlo nestrkám ani při dvouměsíčních cestách, tak jsem ho tentokrát sundal až na ty kabelkové parametry a celková hmotnost batůžku na hodnotě 1,4 kilo je konečně ideální.
Do Atén se přilétá o půlnoci a na Santorini je to hned prvním ranním letem, tak se nechci trmácet do města a zůstávám v tranzitu letiště. Jenže Ryanair má speciální socka-terminál (tzv. satelitní) a do normálních prostor mě nepustí. A tam jsou i salonky se snídaní. Aspoň že i naše socka zůstává otevřená a jeho pusté útroby slibují klidné spaní.
Pozdní checkin znamená, že nejhorší sedačky jsou už přiděleny a zůstávají jinak placená okénka. Ale né, že by to k něčemu bylo a Kykladské ostrovy se ukrývají pod mraky. Santorini neboli Théra na jihu Kykladských ostrovů má rozlohu 92 kilometrů2 a žije zde 15 tisíc obyvatel ve 13 obcích. Ostrov je dost seschlý, bez stromů, zeleň na podzim samozřejmě nikde, políčka s bodláky a bílé střechy baráků. Na západním pobřeží je pár krásných i dlouhých pláži, na druhé straně padá ostrov prudce do moře.
Přistáváme na pidiletišti. Celý ostrov je slušně pokryt sítí autobusů po dvou eurech a je zbytečně si něco půjčovat. Dokonce se vede i jízdní řád, který je dost rozdílný v létě a teď v zimě, kdy pořádně prořídl. Ale furt stačí bohatě.
Santorini má dvě exkluzivní foto místa – nejslavnější Oya na severu a hlavní město Fíra uprostřed, což je o dost praktičtější a klidnější. Našel jsem tu pěkný pokoj v pensionu Georgia. V jedné osobě se to sice prodraží, ale i 30 euro na noc ujde. Dole u pláží v Kamari se dal najít dvoulůžkový pokoj i se snídaní lehce přes pětistovku za noc.
Fíra přímo na útesu je změť uliček, namačkaných bílých baráčků visících na skále, s kostely a katedrálou stále ještě s kříži na modrých kopulích. Po nekonečných schodech pro oslíky ve skále je dole přístav a pár metrů přístupného moře. V tomhle městě se člověk zabaví. I jídla kolem náměstíčka je dost a supermarketů opodál taky. A tady mě čekají parádní 4 dny a 3 noci.
Ten první dnes jsem vzal nazdařbůh směrem ke kopci na obzoru skrz útroby ostrova, vesničkami, údolími, terasovitými políčky, ztrácením ve slepých kaňonech, kolem jeskynních domů u jeskyní… dokonce tu vedou i turistické stezky a značení. Vyškrábal jsem se až do popadané citadely v Kantouni s vysokými hradbami a výhledy na jižní část ostrova. Zpátky přes vinařství po hraně kaldery a v noci se už jen toulám osvíceným městem se zářícím Měsícem.
Druhý den byl na královský trek, z Firy vede cestička po hřebeni kaldery až na severní konec ostrova s tím slavným městečkem Oya. Zdejší záběry nesmí chybět na žádné řecké pohlednici nebo na letácích toho Lídlu, který zde mimochodem má taky nevypálený krám. Ale i ta 13kilometrová cesta je krásná. A dlouhá, zvláště když se vymetají všechny klesající odbočky do skalních útesů s kostelíky a zříceninami.
Večer prolejzám Oyu. Na hlavní fotospoty se stojí fronty i teď, když tu jinak skoro nikdo není. V sezóně to musí být masakr. Pak všichni nalezou na svah a pozoruji západ slunce, který v moři moc zábavný není. To světlo na město těsně před tím je mnohem impozantnější. Srázy pokryté střechami dokreslují dva výstavní větrné mlýny. Dokonalost do hluboké tmy a zpátky sjedu autobusem.
Třetí den jsem se vrhl do náruče turismu. Dělají tu řadu lodních výletů, přičemž ten hlavní na novou sopku Nea Kameni uprostřed kaldery by stál za to. Funguje i teď mimosezónu, tak platím 20 euro v pensionu. Do přístavu se připlaví replika historické lidí. Sejde se nás pár desítek. Sopka je jen změť černé lávy, která zde vytekla v různých obdobích. Nejstarší části už zarůstají, ale většina ostrova je pustá. V horním kráteru to trochu syčí se smradem síry, ale jinak je to už 70 let klidné. Ze zátoky kolem kráterů je akorát tak čas na rychlý vystup na vrcholový kráter.
Loď ještě objede ostrov k horkým pramenům. Není to nejpeckovnější hotspring, v jedné zátoce jen probublává teplejší voda. Jenže je třeba k ní doplavat a skočit teď do studeného moře. Na koupání to tu už fakt není, ale naskáče nás tam dost. Žádný hic není ani u pramenů, snad na konci zálivu by to šlo, ale to se už píská a musí zpátky. Konečně se uráčilo i slunce, tak můžu vše přefotit a pomalu vyplazit 700 schodů do města.
Čtvrtý den odlétám k večeru, tak sjedu autobusem do plážového města Kamari. Byly by i cíle přejet do Perissy a přejít v serpentinách kopec se Starou Thérou, ale to už logisticky nevychází. Procházím podél dlouhých a prázdných pláží. V městečku je pusté taky téměř vše. Po pobřeží k letišti to bude v písku štreka. Ale dokonce se i pár lidí koupe. Mizí osídlení, podél keřů zůstává už jen pár stavení, z jednohož na mě vylétl pes a kousl mě hned do nohy. Naštěstí kůži neprokousl, ale chtěl by pokračovat, vrčíme na sebe, rychle beru šutry do ruky, přibíhají další psi. Pomalu ustupuju, ale jsou mi v patách. Už mám v ruce pořádný prkno s hřebíkem na konci. Tak pojď. Doteď jsem se psů nebál, ale tohle nebylo dobrý. Dalším smečkám na pobřeží jsem se už vyhýbal pořádně. Relax u přístaviště a pláži, letiště a za tmy přistávám zpátky v Aténách.