BORNEO 2018
(1. Mulu National Park)
23.4. Kuala Lumpur – Miri
Na letu z Muscatu vybojuju okýnka a dobrou noc. Kráva letuška mě budí kvůli večeři. Noc. Kráva letuška mě nevzbudila na snídani. To vzbudí až Arabáč notně natírající se tygří mastí, díky čemuž se rozkašle celé letadlo. Řvoucí dítě na sedačce za hlavou patří k folklóru letištních zápisků, ale i tak se toho prospalo dost.
A bylo to prd platný. Jsem mrtvej. Snaha využít posichrovaný dlouhý přestup na návštěvu nedaleké Putrajavy se vytrácí. Najednou se nechci vydat do časových nejistot veřejné dopravy. Že já vůl radši neletěl do Miri hned místo těch rezerv. Terminál C má i džungli s vodopádem, tady by se dalo zašít na dospání. Ale to už jsem vlezl do beznávratového vláčku. Tak na ten můj lowcost terminál KLIA 2, který je spíše obchoďákem. První kroky do přízemí na indické placky plovoucí v kari. To je nejlepší věc v Malajsii - indické jídlo s malajskými čístčími standardy v kuchyni.
Borneo
Dnešní malajská "džungle"
Borneo
Stará "neperspektivní" džungle
Borneo
Národní park Mulu na obzoru
Mnohokrát denně to létá na Borneo do přímořského Miri, odkud je to nejblíže do národního parku Gunung Mulu, který jsem minule vynechal, a na který se pějí chvály. Je uprostřed Bornea, nepřístupný po zemi, tak zbývá buď letadlo, nebo složitě přes Brunej, mnoho přískoků do Kuala Terikan, vodou a dál stezkou Lovců lebek za draho s průvodcem. Takže letadlo. Létá sem jen MAS Wings, dceřinka Malaysia Airlines, jednou denně z Miri a párkrát z Kuchingu od cca 150 ringitů za let (1 ringit = 5 Kč).
Let do Miri stojí ringitů jen pár desítek. Letiště od města je daleko, ale i v jeho okolí je pofidérní hostel a slušný hotel. Mapy se ale různily a jistota postele úplně není, dokavaď ho neuvidím. U letiště to úplně nebylo, ale ty dva kilometry ve večerním vedru se zkrátily samo od sebe nabídnutým stopem na motorce. Tady na ostrově jsou Malajci vůbec víc fajn.
Obchodní hotel je rozestavěn, ještě nedokončen, ale snad úplně první vysloveně řádný tříhvězdičkový vyvoněný hotel za ty roky tady (68 R/pokoj plus nově zavedená malajská taxa 10R za přespání cizáka kdekoliv). 350 kaček za pokoj mi po těch posledních platbách přijde jako vyslovená láce. Minule jsem za to tady ale měl týden. Vedle v obchoďáku naberu večeři, zásoby do džungle a juknu po foťácích za padlý Lumix, který se rozsypal tradičně těsně po dvou letech. Tyhle drahý krámy už fakt nikdy. Ale foťáky se už dnes nevedou, všude jen tisíce telefonů.
24.4. GUNUNG MULU NP
Ráno řeším problémy s autopůjčovnou. Ale to se týká Kanady, to sem nepatří. Ranní procházkou na letiště. Jen ty dálnice s chodci nějak nepočítají, ale taxi má absurdní nástupní sazbu a Uber tu před týdnem skončil. Už to vypadalo na privátní let v ATRku pro 72 lidí, ale nakonec letíme v pěti a získáváme těsnou převahu nad posádkou. Do zdi pečlivě ukazuje celou etudu s pásy a pytlíky. Pod námi jsou nekonečné pláně palmy olejky ohraničené do obdélníků cestami. A foťák se už neotevře ani po důkladných zátřesech. Sakra, osm let na Mulu čekám.
K závěru se objevily i kopce a džungle. Přistáváme na letišťátku pro tři lety denně. Živo tu ale je. Celá obydlená oáza má několik kilometrů asfaltu, na jedné straně vesnice, na druhé areál hotelu Marriot a na třetí je brána do národního parku. Tam směřuji jediný. Kilometr a půl se projdu (jsou taxíky za 5 ringitů), kolem prosekaná džungle, několik obrůstajících dřevěných chýší na muřích nožkách a časem i restaurace a baráky domorodců nabízejících levnější ubytování. Bez střechy nad hlavou tady člověk nezůstane, i když by v útrobách parku bylo plno.
Do centrály parku se vejde přes visutý most nad hnědou řekou Sungai Tutoh. Objednal jsem si první noc dávno dopředu přes net. Sice se tvářili, že jsem to měl zaplatit, k čemuž poslali email, na který jsem měl poslat číslo karty i s kódy. Tak určitě. Plno ale nehrozilo. Dnes jsem jediný přírůstek a v dřevěném rustikálním hostelu s desítkami postelí jsme tři (52 ringitů za postel se snídaní). Širý areál je vyvoněný, plný vyřezávaného dřeva, spousta samostatných klimatizovaných chatek a paláců pro rozvité malajské rodinky. K tomu obchůdek, restaurace s jídlem za 10-15, muzeum a centrála parku s desítkami zaměstnanců. Na webu mulupark.com mají širokou nabídku prohlídek jeskyní. Nuda tu není, ale na rozdíl od jiných národních parků tady ringity lítají.
Borneo
Letiště v Mulu
Borneo
Vesnice Mulu
Borneo
Národní park Mulu
Borneo
Deer Cave
Borneo
Abraham Lincoln
Borneo
Druhý vchod do Deer Cave
Platím pětidenní vstup do parku (30), dnešní prohlídku dvou jeskyní (35) a hlavní třídenní výlet na slavné Pinnackle (423). I když Pinnacle jsou všude na fotkách, moc jistý si touhle akcí nejsem. Ty fotky skalních jehel z džungle jsou totiž to jediné, co na fotkách z třídenního treku je. Ale cestou jsou aspoň dvě jeskyně a dvě noci v džungli.
Nejznámější dvě jeskyně jsou 4 kilometry od centrály, kam vede pohodlný dřevěný chodník. Na rozdíl od Niahu, se do jeskyní musí s průvodcem. Po obědě, vedru a prohlídce muzea se sejde grupa a vyrazíme k jeskyním s průvodcem, co ukáže pár hmyzáků a různé ty stickers, catterpillary, pohyblivé tyčky a větvičky.
První jeskyně Lang je ďoura menší, hluboká, s krásnými krpaníky a s propadlým stropem, kde to různě srčí. Druhá jeskyně Deer je obrovská. Pravda, primát nejdelší ji čerstvě sebrala nějaká v Americe a nejvyšší nějaká ve Vietnamu, tak jí zůstal už jen primát největší přístupná jeskyně se sálem, kam lze umístit největší balon na světě. Vstup je impozantní a obrovský, vytéká jím říčka doplněná tunami netopýřích hoven. V útrobách dvěstěkilometrového komplexu visí přes den tři miliony netopýrů a pod tím hodinu kroužíme. Kromě obligátních krápníkových slonů, trpaslíků a sněhurek tu mají i Abrahama Lincolna. Přecházíme před jeskyni do amfiteátru, kde se čeká na netopýří exodus. Před setměním začínají ty miliony netopýrů vylétat a nabírají směr do 15 kilometrů vzdálené Bruneje. Tam jedině měli dost rozumu a peněz, aby si nevymlátili pralesy pro palmu olejku. Netopýři umí řádně zakličkovat a dělají černé pohybující se mraky a donuty. Dnes nekličkují a jen vylétávají nekonečné vlnící se netopýří mraky a mizí hned pryč. Celé představení trvá skoro hodinu. Aspoň tak, někdy nevylétnou vůbec.
Zpátky jdu tmou sám, chodník je nasvícen lampičkami, k tomu tropická průtrž a džungloidní romantika.
V parku už je vše zavřeno, tak zajdu přes most na nudlovou večeři k soukromníkům. Na hostelu rozhodím promočené věci po věšáku.
V kalhotách jsem zapomněl trochu slunečnicových semínek, které do rána i s pořádným kusem přiléhajícího textilu byly pryč. Svině myši.
let Miri-Mulu 160, vstup do parku 30, jeskyně Lang a Deer 35, oběd-špagety 12, večeře 10, vody v parku 4-6, cola 4; celkem 100 R (500 Kč)
25.4. Pinnacles trek, den první
Budík v mobilu nezklamal, opět jsem zaspal a nevěřícně koukám na ty rozežraný kalhoty. Zhltnu erární malou snídani, nafasuju obědový balíček a v 9:15 je start té velké expedice. Je nás devět, Polák junior, Švýcarský páreček, kde je pán tak divný, že chodí dokonce někdy i pomaleji než já, Kanaďani, Angláni a rozumný průvodce. Ale jenom teď na startu, pak už ho nahradila jen trdla.
Sedáme do loděk a kroutíme meandry v džungli. Zastavujeme v domorodé vesnici ojuknout pár dřevěných chýší a ranní market s prodejem cetek z korálků po pár ringitech. Zato mnohem hůř vypadající rohože jsou za pořádné pálky. Taková metrová rohož ale nebude moc praktický suvenýr na trek. Přejedeme pod hranu vápencových hor, ve kterých jsou provrtány stovky kilometrů jeskyní. K některým se vina stará stezka, ale ty v národních parcích ubývají, jsou rušené a zarůstají. Navíc proč by sem někdo chodil pěšky, když si může zaplatit loďku, že. Aspoň to máme teď v ceně jednoho vrzu.
První je Wind Cave, protáhli jsme se úzkými chodbičkami do pořádných sálů. Ani zde nechybí ve stropě díra na světlo boží a při ústí jeskyně pár vzácných endemitů. Vedle je další dvěstěkilometrová jeskyně Clearwater. Pokročilejší a dražší návštěvy jeskyní místo chodníčků se zábradlím nabídnou kilometry lezení a plazení jeskyní a například propojení těchto dvou na 8 kilometrech a 8 hodinách (jedna 225 R). Tohle si můžu nechat na Slovensko a aspoň nezdechnu vedrem. Ve zdejších jeskyních fakt chládek není.
Borneo
Netopýří exodus
Borneo
Lang Cave
Borneo
Catterpillary
Borneo
Cesta do Campu 5
Borneo
Místy mokrá zdá se
Borneo
Camp 5
Venku se zatím rozpršelo. A festově. A moc. A dlouho. Hrozba tlačení lodi po mělčině padá a možná by loď mohla doplout i těch 9 pěších kilometrů džunglí, která se pomalu zatápí. Cílem je nocležiště v Campu 5, kam musíme dojít nebo teď spíš doplavat. Vyškrábeme se na břeh. První nové jezero je po pár metrech, pár si nás sundává boty, na druhé louži o 50 metrů dál si je zouvám jen já a po 80 metrech je jasný, že v suchu tohle nedojdeme. Rychle je vše jedno. Brodíme se po kolena, občas po pás, na místech bez vody odtrháme z těl pijavice a můžeme dál. Jako kdybychom byly někde v deštném pralese. Jo, my jsme v deštném pralese. A na Borneu. Tak kde jinde by tohle sakra taky mělo být. Nehudrovat a kochat se. Jupí. Hele kytka. A pěkná, a velká. Druhá největší po raflesii. Dokonce někde pomohl i most. Pravda i tak jsme po něm šli po pás ve vodě, ale stejně… Vysoké lanové mosty ve vodě nejsou, ale nevypadají, že by suchost přecházivších chtěli tak úplně vyloučit. A krvežíznivý pijavice fakt nejdou odtrhnout prsty. Ale taky nás většina nemusela jít v krátkých kalhotách. To druhý den už máme všichni dlouhý. To už nebudou pijavice, jen pot děsivého vedra při výstupu. Pijavice ale taky byly jediným zvířátkem k potkání. Snad ani motýl, pták, natož cokoliv většího se nevidělo. Neviděl a neslyšel se vlastně ani průvodce, který nás s odstupem sleduje.
Cesta vodou je nekonečná... konečně cíl. Blbejch 9 kilometrů. Nebylo velké očekávání na ten Camp 5. Ale nemá to ani stěny, jen matrace na dřevěné podlážce v polokójích pro několik grup. Až 60 lidí se sem vejde. Všichni vytahují moskytiéry, které jim půjčili na centrále parku. A sakra. Nemám. Ten zaspalý začátek měl svoji mouchu. Respektive bude mít za následek hodně much. A komárů… Tak ne, nic v noci nelítalo. Zato přes den jsou tady nálety úchylných včel, které milují propocené sušené oděvy a nejvíc botky. Zfetlé pak tady bláznivě poletují. Ale je tu i sprcha. A místo je nádherné, na břehu řeky, kolem vysoké bílé krasové jehly, na protilehlé straně ve vysoké stěně jeskyně, nahoře obrovský měsíc.
Představuje se nám třetí a hlavní průvodce – Simpson. Milej, ale hroznej vůl. Furt mele, jak zítra musíme jít rychle,
jinak se budeme muset vrátit, jak je to dangerous, jak pít, že jen jednou za hodinu. Že on se napije až ve čtvrtině.
A někdy se napije až v polovině cesty… no blb.
Moje večeře ve formě polívky z pytlíku je ještě hnusnější než obyčejně. A nemám ani sušenku:-( Je tu aspoň pitná voda.
A domácí rodinka vyváří průvodcům. Kuchyň je nám k dispozici, kdybych měl v ní co dělat.
Trek, loď a dvě noci ubytování 423, příplatek za jeskyně 30, obědový balíček - smažené rýže 12; 465 R = 2300 Kč
26.4. Pinnacles trek, den druhý
Vstáváme ve smrtelných šest. Východy slunce nad džunglí se hodí vidět. I když u nás dole v pralese mezi horami vidíme prd. A než se vyprdolej Švýcaři, už do nás pere slunce. Švýcar je nějak postiženej, ale furt je rychlejší. Průvodce nás žene jak nadmutý kozy. Jinak nic neřekne. Aspoň ty klasické pojmenovávačky kytek, stromů a co se dá sežrat a vypít, by se od džungloidního průvodce čekaly. Trek má na cílovou vyhlídku pouhopouhých 2,4 kilometru, ale taky 1,2 kilometru výškového s povolenou časovou distancí čtyř hodin. Na konci se loze přes 17 žebříků ve skalním bludišti. A zpátky stejnou cestou. Radši lidi uhnat, než aby nedejbože šli odpoledne džunglí. Takových nebezpečí tady. Možná tu žije i veverka.
Na 100 metrech vylejzáme 50 metrů a je to pomalý, kluzký, mezi kořeny, ale naštěstí bez deště. To už by pak byly slušný zápasy v bahně. Po hodině a kilometru první pauza u Minipinnacles na prvním drobném plácku s miniaturními jehlami. Sedět se na tom teda nedá. Po dalších 400 metrech jsme v půlce cesty, kde se rozumně nechává část vody na cestu zpátky. Teď to bude prý chvíli flat. V praxi to znamená, že stoupání klesá z 55 % na 45 %.
Ve finále jsou žebříky docela jednoduché, nové a ocelové a přidávají metry trochu zdarma. Konečně zajímavá trasa než kolmo na vrstevnice mezi stromy. Soukáme se mezi skalami, pod nohami propasti, a rozedírání hadrů o ostré hrany jehel. Příroda cestu navzdory častému průchodu mačet docela úspěšně pohlcuje, ale nahoře jsme hodinu před plánem v deset. Zřejmě se průvodce cítí hrdinsky, že nás sem nahnal tak rychle. A cože tu vlastně je?
Skromná vyhlídka, před ní drobné údolí a z jeho dna vyrůstají z džungle ty slavné až padesátimetrové jehly. Jenže takhle z výšky to moc monumentálně nevypadá. Ale pěkný to jako v tom zeleným koberci je. Člověk by si to i užil, ale ta grupa prostě nezavře hubu. Ženský imrvére klevetěj. Tady, v kopci, i z kopce. Ještěže jsem se táhnul poslední s takovým odstupem, ale tady mě z nich bolí po půlhodině hlava. Udělali si fotku s jehlami v pozadí a teď už jen vypráví ostatním pytloviny. Naštěstí po hodině odejdou, zůstávám jenom s Kanaďany a najednou slyším zvuk ptáků a pralesa, dešťové mraky zmizely a za jehlami je vidět i vrchol kopce a hned je tu krásněji. Njn, skupinové akce…
Klesáme pomaleji a sami. Druhý nemluvný guide ze včerejška rovnou zdrhl. Klid brzo rozstřelí švitoření na první odpočívce. A nezavřou tu hubu. Jdu rovnou dolů, výjimečně první a v Campu rovnou skáču do řeky. Ta je stejně sušší než já. Studená je krásně a proud silnej. Ajaj. Báj-báj.
Borneo
Trek na Pinnacles
Borneo
Pinnacles
Borneo
Pinnacles
Borneo
Cesta z Campu 5
Borneo
Zpět do vesnice
Borneo
Jeskyně
Přichází z centrály nová grupa. Asi hokejisté, čumí jak puci a ani nepozdraví. Ale zato se jim tu vyváří nudle. Hodně nudlí. Nesnědli to, tak byly poté předhozeny zbytky supům. =nám. O fous nad Campem jsou pěkné peřeje pod visutým mostem. Dalo by se i pokračovat dál do údolí, což jsem mohl podniknout, než to vyvalování se v kempu. Času bylo dost. Aspoň jsem vlezl do peřejí na masáž, ve kterých se ještě před hodinou koupali hokejisti. Hezky to unáší. Vody po kolena. A sakra, najednou mě voda vcucne hluboko pod hladinu, slunce mizí, někam mě to táhne do jámy pod nedalekou skálu. No jo, to bývá vymletý. A smrtelný. Panicky krauluju nahoru, pěknou chvíli to trvalo než mě to pustilo. Já idiot. Utopit se na Borneu v říčce. To by pro dnešek s koupáním stačilo. V kempu zase bojují s náletem včel. Jsou jich tu stovky. Ale neútočí ani při blízkém setkání, jde jim jen o nafetování sosáčků z bot. Grupa si zase vykecává díry do hlav. Já teda taky s těma klidnějšíma Kanaďanama. Jsou z Vancouveru. Tam budu za měsíc. Co mi tam doporučíte? Dlouhé ticho. "Tak park máme hezký." A pak všechno mimo město.
27. 4. Pinnacle trek, den třetí
V noci mě budí sloni venku na terase. Chata se otřásá, hokejisti trajdají s prostatou. Stejně jak zavřu oči, vidím skalní jehly. Rozlámanej vylejzám do hezkého rána, užírám zbytky toho, co bylo kdysi jídlo a vyrážíme už bez průvodce zpátky 9 kilometrů k lodi. Dnes není po zaplavené džungli ani památka a ani loužička. Jen hluboko v korytech tečou líně potůčky co do rozsahu srovnatelné s těmi, co stýkají z našich těl.
U řeky čeká jedna loď. Druhá tu bude brzy. To tady může znamenat 5 minut nebo 5 hodin. Zelenou džunglí se řítíme zpět k centrále parku, kde zalezu na oběd a rozloučíme se se zbytkem manšaftu. Tak co si o tom treku myslet? Předpoklad, že bude jen o pohledu na jehly, nebyl daleko od pravdy. Na tři dny nic moc. Bonus těch jeskyní pozvedl první den a zbývá projížďka lodí a procházka pěšinou v džungli. Ale džungle nikdy panoramatama objektiv nezahltí. Jde jen o to zelené deštivé nekonečno, které si člověk musí po svém vychutnat. I když zástupce fauny a flóry ve formě jedné kytky a mnoha pijavic body navíc taky nepřidaly.
Spaní tentokrát nalézám před parkem - na třetí pokus dostačující pokojík ve vile
s rybníkem u rodinky William (30R za pokoj). Děda před barákem v kaluži rybaří a zbytek famílie kuchtí.
Po odpolední spací siestě se donutím k džungloidnímu okruhu s večerem u netopýřího exodu. V okamžiku odchodu
se spustil slejvák a hodina v pytli. Tak bez okruhu rovnou na amfiteátr na představení. Předvečerní déšť
mu nepomáhá. Hodinu čumíme nikam a dneska nevidno vůbec nic. Netopýr do vlhka prostě nevyrazí.
Tuhle úžasnou věc bylo holt souzeno vidět jen jednou v životě. Aspoň čumím cestou zpět na hmyzátka,
housenky v koulích, obršneky, vousatý catterpillary. Za tmy ještě zajímavější a na zábradlí chodníku jsou lehce k nalezení.
Už jen večeřové chicken s šesti variantami lišící se barvou omáčky a zítra do civilizace.
Ubytování 30, oběd 16, kuřecí večeře 12, vody a lima 3-6, nanuk 2; celkem 81 R = 400 Kč
28. 4. Odlet z Mulu do Kuchingu
Hodím do sebe nudle s colou a jdu na poslední dvě hodiny do parku. Ještě je tam malý botanický okruh a půjčí klíč na Top Tree Tower. Ta je prý dobrá na pozorování ptáků. Ale ráno a ne v jedenáct dopol. Po vystoupání stovky schodů můžu jen čumět do větví lesních velikánů, jak si na nich lebedí vzdušné parazitické kytky.
Letiště je sice od ubytování sotva kilometr a stejně zas mám tu letištní neurózu. Proboha proč? Tady se fakt nemůže stát už vůbec nic. Ale hodinu před odbavováním jsem připraven. Člověk by to fakt po 250 přeletech mohl mít na banánu. Let do Kuchingu je už na dvě hodiny nad džunglí… teda nad plantážemi palmy olejky. A tentokrát nás letí deset. I houstička s pitím byla.