Rio de Janeiro 1999
5 - Estadio Maracana
15. 2. Maracanä - Santos Dumont - "přepadení" - karneval
Na pondělí připadla návštěva dalšího téměř posvátného místa - nejznámější a největší fotbalový stadión na světě - Maracaná. Je už trošku z ruky, takže se jelo metrem (jízdenka stojí 1,20 realu). Metro má dvě trasy. Trasa A je civilizovanější a vede z Tijuca přes Centro na Copacabanu, zato druhá vede do "periférií Ria na severu. Stanice Maracaná je na té druhé. A vida, stanice Maracaná je zavřená, takže mě to vyplivlo o stanici dál, kde se už rozprostíralo to pravé Rio. Rychle jsem to vyblejskl, aby mě nikdo
Odsud jsem šel po místních silničkách (osm pruhů na každou stranu, nicméně se vedle sebe vejde i dvakrát tolik aut, čehož místní velmi často (= furt) využívají). Okolí tady vypadalo zajímavě. Dostal jsem se až před stadión, který zvenku nevypadá zrovna vábně - asi jako pražský Strahov. Objevili se tu i turisti, i když evidentně nevolili cestu metrem a pěšo přes místní čtvrtě. Juknutí bez zápasu koštovalo 3 realy. Nahoru se jezdí výtahem a stadión až pro dvěstě tisíc diváků je jako na dlani. Stadion je očividně na lepší úrovni než mé nejnavštěvovanější fotbalové stánky v Edenu a na Polabí (SK EMĚ Mělník). Momentální atmosféru dělá užvaněný brazilský průvodce a asi dvacet Japonců.
Rio de Janeiro
Čtvrť Rocha
Rio de Janeiro
Největší fotbalový stadión světa Maracaná
Průvodce a vypravěč je asi vysloužilý brazilský fotbalista a zaníceně vypráví, jak tady projeli finále mistrovství světa s Uruguayí. Vyřídilka mu jede. Bohužel nemůžu říct, že bych mu nějak rozuměl. Ale na to jsem si už zvykl. Dřepěl jsem tu dost dlouho a vychutnával klid a kul plány na zítřejší odjezd z Ria po pobřeží na sever. Původně jsem chtěl až na Cabo Frió, což je takové čtvrtmiliónové letovisko 150 kilometrů na východ. Prošel jsem si stadión, nahlídl do jeho útrob a síni slávy. Škoda jen, že se po dobu mého pobytu nehrál žádný zápas, to by byla pěkná lahůdka. I když bych pak asi definitivně zanevřel na český fotbal - opravdu boj o ligu mistrů na jaře 2001 mezi Slávii a Příbramí za komorního ticha necelých dvou tisícovek diváků zrovna nenadchne. Bohužel kolem karnevalu je tady všechno ostatní mrtvé a fotbalisti vyspávají dva týdny opici. Tak jsem se ještě zvěčnil v návštěvní knize a tradá do centra k nádraží.
O týden později se zrovna hrálo derby mezi týmy Flamengo a Vasco de Gama se 150 tisíci diváky. Štoural by možná připomněl, že po zápasu kdosi začal střílet do davu před stadiónem - 3 mrtví a pár desítek zraněných.
U stadiónu je koupaliště - docela dobré místo, jak se zbavit soli z těla. Jedu metrem zpátky a jdu k přístavu a hledám únikové cesty z Ria. Zajdu na sousední letiště Santos Dumont vyměnit dolary, protože realy začaly docházet a zítra chci vypadnout poránu. Bohužel směnárna tady není a posílají mě do centra. Tak teda jdu. Stejně se to tam zase začíná rozjíždět.
Ještě kouknu do mapy. Hmm, docela velká ulice a ještě pojmenovaná po americkém prezidentovi. Nevím proč, ale říkal jsem si, že bude bezpečnější. No, asi né. Klid tady byl až mrtvolný, protože nikde nikdo. Šel jsem podél domů (chybička se vloudí). Objevili se dva mladíci, kterých jsem si ani nevšiml. Zastoupili mi cestu, cosi zahuhlali a vybalili pistoli, kterou měli zabalenou v ruce v hadru. A protože jsem Miras, nenapadlo mě nic jinýho, než že mi ji chtějí prodat. Ještě jsem halvou prohnal myšlenky, že v té nebezpečné Brazílii by se pistole mohla hodit, ale pak bych jí blbě převezl letadlem. Tak se slovy "no, gracia, no comprendo" jsem se mezi nima protáhnul a zamířil do středu ulice, kam už bylo vidět i z okolní živější ulice. Nějak je to asi překvapilo. S nadávkami zmizeli v postranní uličce. Po minutě mi nějak došlo, že přeci jenom asi místní chasníci nebudou nabízet na potkání turistům pistoli ke koupi. Že by snad na těch řečech o kriminalitě něco bylo? Hlavně že ještě doma jsem si vzal radši děrový boty, aby mě kvůli nim náhodou někde nekuchli.
V centru dál hučel karneval. Tisíce namaskovaných a namazaných postaviček korzovalo po bulvárech. Pár jich mě chtělo i olizovat, což by ani tolik nevadilo, jako spíš to, že měli pod nosem knír. Zase procházely nejrůznější průvody. Jejich kroky směřovaly na Copacabanu a další pláže, kde v nejrůznějších klubech a sálech začíná druhá kapitola karnevalu, která je ještě odvážnější a vůbec je tam prostě to, co ke karnevalu v Riu patří. To jsem bohužel tenkrát nevěděl, takže téhle druhé várky jsem se nezúčastnil. Snad někdy příště. Já jsem zatím navštívil ještě vlakové nádraží, abych poznal, že vlakem odsud nepojedu, protože jsem se v tom absolutně nevyznal. I když na delší trasu by to asi i šlo. Ale já musel být bezpodmínečně do týdne zpět, takže radši nic extra nebudu pokoušet. Koneckonců vlak není využíván ani Brazilci a po kolejích jezdí hlavně vlaky nákladní. Hlavně jsme měl kouknout na Rodovário, což je hlavní terminál pro odjezdy autobusů do všech končin v okolí. Autobusy jsou hlavní a dost levný dopravní prostředek. Holt éra cestování bez Lonely planetů má i své minusy. Snažil jsem se v centru najít směnárnu. Opět marně, protože v pondělí je kvůli karnevalu všechno zavřený. Vrátil jsem se do hostelu a zaplatil 30 realů. Naposledy jsem s Manuelem pokecal a prošel okolí. Já ho zítra opouštím a jedu pryč. Jemu přijíždí ten kámoš, takže ještě chvíli v Riu zůstávají.