Stopem do Monaka 2000,
aneb sockování v Mnichově
18. září 2000: Železná Ruda - Deggendorf - München
Podzimní sychravé ráno. Představa, že bych se mohl vyvalovat za pár dnů na Riviéře a brouzdat se po Provence byla asi stejně neskutečně vzdálená jako psychologická hranice 120 bodů indexu ČT-DAK Jirky Velebného.
Autobusem jsem dofrčel do Prahy, odkud ráno měl jet vlak na hranice. Ještě předtím jsem ale potřeboval koupit karimatku (velmi dobrý nápad ve velmi blbý čas). V Praze se jaksi neotevře nic před devátou, což vzhledem k tomu, že vlak jel v 9:05, byl docela problém. A tak hned tady se položil první základ pozdějšímu krachu. Nakoupil jsem potřebný krámy a počkal na další vlak na Železnou Rudu. Ten ale už nejel přímo. Dvě hodiny jsem ztvrdnul v Klatovech a na hranice jsem dorazil až kolem třetí. Na konečné mě zkontrolovali celníci a prošel jsem si Bayerische Eisenstein.
Na cestě do Čech stála velká fronta, protože se zrovna konalo zasedání MMF, takže vše prošacovávali důkladně. Chvíli trvalo než jsem přemohl cosi jako ostych a zvedl prstík na stopa. Furt mi to připadá takový divný. Ani ne za moc dlouho mě vzal první týpek v rozhekaný hajtře asi 30 km do Regenu. Vlastně škoda, protože tím padnul nápad vylézt na Velký Javor. Moje němčina zatím nic moc. Naštěstí mě ale svezl až za město. Ještě zastavil před ním jedoucího Čecha, ať se jdu zeptat jestli mě nevezme dál. To mě dost překvapilo. No, zeptal jsem se. A druhá chybička. Já jestli nejede na Mnichov. A on prý že nejdřív do firmy a pak jede do Itálie. Místo toho, abych se mu tam vecpal a mohl si to štrádovat až do Itálie, jsem poděkoval a šel stopovat. Ooops.
O něco později mě vzali důchodci do Deggendorfu. Rozplývali se nad Böhmische Krumlau a vyhodili mě 5 km před dálnicí u benzínky, kde nikdo nestavěl. Radši jsem prošel město směrem k dálnici. Fakt byla daleko. Už se stmívalo, místo na stop stálo za nic a já neměl, kde přespat. Naštěstí už skoro za tmy mě vzala rodinka s miminem v meďáku. Jeli ještě někam pro levný benzín, takže v Mnichově jsem vystoupil až po desáté. Ještě ke všemu jsem byl někde před centrem, asi 20 km od místa, kde jsem potřeboval. To už chcalo jak z konve. Plán na přespání v sousedním parku tím padnul. Místa pod mostem sebrala povodeň a všechno bylo totálně rozplavené a zabahněné. Stál jsem asi dvě hodinky pod stříškou až přestane. Nepřestalo. To už bylo jasné, že tahle noc nebude krátká a očka dnes nezavřou vrátka. V okamžicích, kdy pršelo míň, jsem pomalu šel nočním Mnichovem dál na jih. Na hodinku jsem usnul před vchodem do baráku, než šel dovnitř nájemník. Město to není špatné, bohužel vůbec nevím, co jsem to viděl. Přece jenom se netušilo, že nejzajímavější z cesty budou mnichovské baráky a ulice. Bundesplatz s radnicí je přímo skvělý. I když asi jsou lepší způsoby prohlídky než ve čtyři ráno ve slejváku.
19. září 2000: Mnichovská peneřina
Přesun po městě byl pěšmo. Metro nebylo zrovna z nejlevnějších (kor když máte 5 marek) a systém placení mi taky zůstal utajen. Né, že bych se to teda snažil pochopit. Do dopoledne jsem ušel přes 20 km až na místo, odkud se z městského okruhu odlupovala cesta na Innsbruck a Milán. Vrchol cesty byl doprovázen zjištěním, že místo na stop stojí za prd a že se zase spustil silný déšť a šílený vichr. Byl jsem rád, že jsem to vůbec ustál a že mě nesejmulo žádné poletující haraburdí. Ale tělíčku v promočené bundě to moc nepomohlo. Nepomohlo to ani řidičům, kteří si zrovna takovou zmoklou slepici do svých meďáků a audin asi nevezmou. Tenhle stop jsem zabalil a šel sockovat a hledat teplo. Procházel jsem hodinu Plus, koupil si čokoládu za 50 pfennigů a šel do sousedního obchodu, kde jsem udělal to samé. Ani nápad obsadit telefonní budku a zadýchat si jí, asi nebylo to pravé ořechové. Déšť ani navečer neustal, a to už jsem se smiřoval, že se odsud nedostanu.
Rozhodl jsem se vrátit před Mnichov, zkusit to ještě jednou na auta jedoucí na jih kolem Mnichova. A když to nevyjde, tak se šourat pomalu domů. To už jsem i počítal, kolik dní mi to bude trvat pěšky, když nikdo nikdy nezastaví. Koupil jsem nejlevnější jízdenku na metro a jel s ní 30 kilometrů na konečnou do městečka Garching. Pod zemí to jelo možná kilometr, kousek alá tramvaj a posledních 15 km to frčelo alá vlak. Zas je už tma, ale městečko je hned vedle dálnice, na kterou vede násep. Kousek od dálničního mostu byl ještě jeden most pro traktory. Tam vedly mé kroky. Vytáhnul jsem spacák s karimatkou a usnul na asfaltu jak špalek.