Thajsko & Laos
(1.)
Před cestou
Celou tuhle štreku lze brát jako pokračování té první. Loni byl nejsevernější bod cesty letiště v Bangkoku. Letos jsme z letiště vyrazili hned na sever, kde jsme zůstali po cleou dobu, kromě lenošení na ostrovech v Indickém oceánu. Jediné co zůstalo stejné s loňskem je sestava a doba cesty - jel jsem na 23 dní a opět s Márou (ten tentokrát se mnou protrpěl cestu na 100 %, loni musel do jobu už po dvou týdnech).
Víra, že půjde vše po drátkách, když jsme už ti zkušení jihoasijští cestovatelé, nám vzala hned první návštěva u aerolinek. S předstihem 4 měsíců už moc levných (a dobrých) letenek od SASu či Lufthansy nebylo. Museli jsme vzít za vděk letenkami od Austria Airlines. Důvěru v Rakušáky příliš nezvedlo ani to, že ten týden jim piloti zrovna stávkovali. Letenka byla dražší o tisíc korun (15740 Kč) a další tisícovku oproti loňsku jsme připlatili za tu čest trávit dlouhé hodiny přestupem na letišti ve Vídni (letištní taxy přes Kodaň 960 Kč, letos 2260 Kč).
Pohodový týden jsme strávili potápěním na ostrovech Phi Phi
Ostatní příprava probíhala už v pohodě. Pro dvouvstupní thajské vízum jsme jeli týden před odletem do Dejvic (za každý vstup se platí 700 Kč - i tohle potvory podražily). Laoské vízum jsme chtěli vyřídit až na hranicích. Průvodce od Lonelyho taky vykonal vděčnou službu, i když v rámci úsporných váhových opatření jsem nakonec okopíroval jen ty stránky s místy, kam jsme měli namířeno. Ušetřil jsem tak své záda o víc než půlkilo na každém kroku. K tomu jsem přidal další nakopírované stránky z nějakého českého průvodce o Thajsku a vytisknuté cestopisy z internetu o místech, kudy se možná proženeme. Léky (včetně Lariamu) zbyly od loňska v množství více než dostatečném. Protože v Asii jsou na každém kroku čistírny, omezili jsme na minimum i množství hadrů. A zcela jsme zrušili veškeré náznaky jídla (vyjma pár müsli tyčinek). Nakonec je Mára stejně vyhazoval při odletu. Jezdit s jídlem do Asie je ještě zbytečnější než to s tím dřevem do lesa. Minispacák opět vykonal na cestě dobrou službu. Stan jsem tentokrát nebral, ale nakonec jsme jednu noc pod celtou strávili. Celkem jsem váhu baťohu sundal na výborných 7 kilo. Z toho skoro dvě kila váží sám batoh, tak už jsem ho chtěl měnit za menší. Ale po zkušenosti z Albánie, kterou jsem prochodil celou v pevných botkách, protože se mi příjezdu na jih nevešly do baťohu, radši táhnu tu moji velkokapacitní králíkárnu.
Troška exotiky se našla ve vybombardované provincii Xieng Khuang
19. 1. 2004: Mělník - Vídeň
Kolem půl čtvrté zazvonila u dveří loňská osádka - Mára a jeho ségra. Naskočil jsem do fabie a za hodinku nás vyklopila na Ruzyni. Po loňské zkušenosti jsme měli zamluvené sedadla už týden dopředu, a tak jsem očumoval svět z výšky osmi kilometrů. Ani tentokrát letadélko nebudilo příliš důvěry. Bylo snad ještě menší než minule, ani nepotřebovalo schůdky. Paluba byla sotva půlmetru nad zemí a vrtule byla uvázaná popraskanými kšandami k ploše. Asi aby se to nerozpadlo ještě před startem. Chvíli to vypadalo, že se to rozpadne aspoň při startu, ale nakonec to nějak letělo. Místo kusu žvance jsme dostali jen tři pralinky. Na sladký sice jsem hodně, ale kusem žvance bychom nepohrdl. Kor když nás čekaly 4 hodiny na vídeňském letišti bez eura v kapse.
Vídeňské letiště předčilo ty nejhorší očekávání. Cesty do Prahy a do Asie mají vyhrazený rozvojový terminál. Takže jsme trávili 4 hodiny mezi cestujícími do Teheránu, Kábulu, Kišiněvu a Bukurešti. Tím padla snaha o trochu spánku. Zlatý hřeb letiště je však čekárna - hnusný nepohodlný židle a absence hodin a informačních tabulích o odletech. Pro tyhle informace jste se museli vláčet pomalu 100 metrů k jediné obrazovce v budově. Ale přežili jsme a mohli se těšit na cestu zpět, kdy tu budeme hodin rovnou šest. Hodinku před půlnocí jsme nasedli do Boeingu 777 společnosti Lauda Air.
20. 1. 2004: Skok do Ayuthayi
Let proběhl relativně OK. Jídla bylo dost, pití už méně a ochotného personálu ještě méně. Na bangkokském letišti panuje silná přezaměstnanost a personálu je tu snad víc než cestujících. To ale nebrání tomu, abysme strávili hodinu ve frontě na vstupní razítko do pasu. Z letiště jsme zamířili pěšky hned na vlakové nádraží, které je jen přes silnicia a za 11 bahtů jsme koupili jízdenky do Ayuthayi.
Myanmar
Pobřeží Myanmaru z letadla
Thajsko
Noční výlet po Ayuthayi
V šest večer jsme tam. Ayuthaya je bývalé hlavní město, které však na konci 18. století bylo zdevastováno Barmánci. Potom král přesunul své sídlo do dnešního Bangkoku (tenkrát se to snad ještě jmenovalo Thonburi). Celé město se všemi historickými památkami leži na ostrově, tvořeném koryty tří řek a vytváří tak jedinečný historický park.
Na nádraží jsme ještě vysomrovali jízdní řády vlaků v angličtině. Celý drážní systém Thajska se skládá ze 4 tratí - severní do Chiang Mai, jižní do Hat Yai, východní do Ratchathani a severovýchodní do Nong Khai na laoských hranicích. To byl přesně náš směr. Chtěli jsme koupit na zítřejší noc jízdenky, ale už bylo skoro vše vyprodané. Tak jsme museli vzít za vděk pomalejším lůžkovým vlakem za 562 bahtů. To byl skoro celý denní budget - tentokrát jsem se rozšoupl a dal si ho na 600 bahtů neboli 15 dolarů (jinak stačí v pohodě pro tenhle kontinent dolarů 8 - 10).
Z nádraží jsme přes řeku (přívoz stál 1 baht) zamířili do místní baťůžkářské čtvrti. Byla už tma a vše bylo obsazeno. Úspěch jsme měli až na 4. pokus kousek od PU guesthousu v přízemním pokoji s kompletním vybavením za 200 B. Večer jsme ještě zamířili do města okouknout pár vykopávek, které byly pěkně nasvíceny, ale bohužel taky obehnány plotem. Ještě jsme skočili na noční trh, decentně povečeřeli a šli chrápat.
Výdaje 161 B
ubytování: 100 B
doprava: 12 B (vlak do Ayuthayi 11; přívoz 1)
jídlo: 49 B (večeře)