• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Velikonoční ostrov (3.)

28. 3. Kráter Rano Kau, Orongo, Vinapu

Zas pár nočních dofouknutí matračky. Než se pořádně nadebužíruju snídaně, abych zas někde nepadal hlady, je po ranním sluníčku. Tentokrát mířím na nejjižnější kout ostrova. Po protáhnutí se kolem letiště míjím další rybářskou zátoku Matavan s velikou Ahu s jednou Moa uprostřed. Pár jich je ještě roztroušeno po louce, kam je takhle většinou posune tsunami. Pobřeží tu pěkně vytvarovala láva. Dá se sejít k jeskyňce Ana Kai Tangata, která byla vymalována červenými kresbami zvířat a ornamentů. Dál se už jen vypíná vulkán Rano Kau na rudočerných útesech. Část vulkánu je dokonce pokryta souvislým lesem.

Pod ním je sídlo a kanceláře národního parku, která zde pěstuje nové stromky, mají pěknou zahradu s náznaky botanické zahrady. Dá se tady také koupit vstupenka (za těch 30000 chilských pesos, nebo o 10 % méně výhodných 60 amerických dolarů). Vede odsud turistická naučná stezka přímo na vrchol kráterů skrz traviny, křoviska i lesíky. Nahoře lze přehlédnout celý vnitřek kráteru. A je to pohled dost nevídaný. Kráter je zaplaven částečně vodou s mnoha travnatými ostrovy a vytváří nádhernou mozaiku v dokonale kruhovitém kráteru. Na druhou stranu je výhled téměř na celý ostrov, nejvíce obzor zabírá Teravaka, pod ní městečko Hanga Roa a ještě blíž letiště. A na celém ostrově jsou desítky malých travnatých kopečků.

Vesnice Orongo na hřebenu kráteru Rano Kau byla spíše ceremoniálním místem, děly se tady obřady kultu Ptačího muže. Na jednu stranu čtvrtkilometrový sráz do oceánu a po pár metrech sráz do kráteru. Kult Ptačího muže spočíval v každoročním závodu o přinesení prvního vejce ptáka Manatara z kilometr vzdáleného skaliska Motu Nui. Vesnice se skládá z několika desítek kamenných kruhových, do sebe srostlých, domů. Jsou tu i vytesané ornamenty, ale jejich zřetelnost už odvál čas a chránící špagáty. Před vstupem je kancelář na dávání razítek a prospektu s pár informačními panely (a záchody). Típlou vstupenku kontroluje dokonce policajtka i v útrobách vesnice.

Zpátky by to chtělo nějakou zkratku, ke které se ale žádné viditelné stopy nehlásí. Prodral jsem se k letištní silničce vedoucí k Vinapu. Ta je jednak trochu mimo turistické cesty a sousední ropná skladiště nepřidává na atraktivnosti, ale přidávají se zase dokonalé podvečerní barvy zelených travin a modrého moře a oblohy. Sochy jsou sice všechny pokáceny a kloboučky rozkutáleny, ale samotná Ahu je nejdokonalejší stavba s dokonale geometricky vytesanými do sebe zapadajícími kvádry, jak z éry inckého Peru. Tato plošina také patří k nejstarším ze všech, a přesto je nejdokonalejší. Evidentně tady stavbařské umění postupem staletí spíše degenerovalo. To by napovídalo historii i z Latinské Ameriky než oproti tradičnímu osidlování z Polynésie (alespoň tak to tvrdí například Thor Heyerdahl se svým slavným vorem Kon-Tiki, proti ale zas mluví nové genetické analýzy).

Jen jsem odsud vyšel, modř na obloze byla nahrazena pořádnou dávkou deště, před kterým jsem zalezl do keřového lesíka. Dál už je ostrov pustý, jen černá skaliska a žádná vegetace. I traviny ztratily náznak zeleně. Naplánovaný okruh ani dnes nestihnu, tak razím po polňačce zpět. Ženské z projíždějícího auta mě zvou k nasednutí a svezení do města, což se šikne výborně. Statistika stopování na ostrově je tak tady vynikající – 1 mávnutí na auto a 2 stopy. Navíc mi ještě otevřely pivko, tak jsme si ťukli a dojeli do centra. Skočil jsem na net a za západu slunce dorazil do kempu, kde jsem aspoň prohodil pár vět s jediným seznámivší se osobou na ostrově, s Kanaďankou Jenny.