Zatmění Slunce 1999,
aneb stopem do Linze
2. den: Rybník - Freistadt - Linz
Po téhle drsnější noci ale ráno už svítilo slunéčko. Něco jsme usušili, ale celkem to bylo na prd. Na hraniční přechod jsme došli za necelou hodinku. Během cesty jsme stačili opět zmoknout. Na přechodu byl docela frmol, hlavně tu ale byla asi desítka dalších stopařů. Od cesty nás nakonec skoro zachránili rakouští celníci. Chovaj se vždycky jako blbci, ale dneska to trošku přehnali. Chtěli vidět prachy (nejmíň tisíc šilinků na den), prohrábli batoh a chtěli adresu, kde budeme bydlet. Ale možná, že ten kemp na Donau Strasse i existuje, stejně tak možná byla i Žížova ukázaná kreditka narvaná šilinkama k prasknutí. I když nápis "only for Czech Republic" na ní tomu příliš nenasvědčoval. Nakonec nás tedy po dlouhém brblání milostivě pustili.
Za přechodem už stála pěkná řádka stopařů. Všichni směr Linec a dál. A čekali tu všichni už dost dlouho. Znovu se rozpršelo a do večera už to takhle zůstalo. Po asi hodince beznadějného stopování jsme šli pěšky. V nejhorším se tam došouráme. I když padesát kilometrů asi těžko.
V nepršících chvílích jsme kráčeli na jih. Občas jsme ožrali nějakou kukuřici a asi po pěti kilometrech nám zastavilo auto. Byl to místní a jel jen do další vesnice, ale aspoň to. Podobně jsme dojeli dalším stopem do Reinbachu, což byla první relativně větší vesnice. Přeháňky jsme trávili vždycky na zastávce, ale už to bylo stejně jedno. Zmoklý jsme byli jak stádo slepic v Amazonce. Už byl pomalu večer a my měli za sebou patnáct kilometrů a dva stopy.
Z Reinbachu jsme kráčeli dál, když tu nám zastavila na kopečku holka s pick-upem. Bydlela ve Freistadtu a tam nás taky hodila. A prej až udeří hodina, mohla by být i dunajská dolina. Jede za kámoškou do Linze, tak když počkáme, tak nás tam hodí. Nechali jsme u ní batohy (i s pasy, možná jsou i lepší nápady) a prošli si Freistadt, což je pěkné historické městečko. Určitě stojí za zastávku, když už tamtudy projíždíte.
Za šera jsme dojeli do Linze. Ještě se zeptala kámošky, kde se tady dá přespat na divoko a odvezla nás k parku na severní straně Dunaje. Nejsou tu žádné baráky, jen stromy, tráva a cyklotrasa. I další stanaři by se tu našli.
3. den: Zatmění (Linz - Praha - Mělník)
Ráno nás probudila kotvící loď asi padesát metrů od nás. Taková kotva hozená do vody udělá docela rámus. Sebrali jsme sakypaky, seškrábali odporný hnědý slimáky ze stanu a šli na jih. Teď byl dobrý každý kilometr, protože jsme byli akorát na okrají úplného zatmění.
Cestu jsme ale prokaučovali hned na začátku. Měli jsme se vrátit a přejít hlavní most do Linze. My šli podél Dunaje, kde měl být další most. Most by tedy byl, ale nebyla k němu cesta. Dunaj byl napravo i nalevo. Než jsme se dostali na nájezd na most, našli jsme další kilometry. Zábavný byl i most, kde rozhodně nepočítali s tím, že by se tu mohl objevit chodec. Podél místních čtyřproudek jsme zabloudili do obrovského a opuštěného staveniště. V blátu mezi buldozery jsme se nakonec prodrali na okraj Lince.
Dál už to bylo v pohodě. Našli jsme hlavní silnici a v jedenáct došli k dálničnímu nájezdu na Salzburg. Do zatmění ještě zbýval nějaký ten čas. Načárali jsme ceduli Salzburg, ale už to bylo marné. Hodinu před minutou EM už nic nejezdilo a jako by všechno chcíplo. Vedle byl park, tak jsme tam obsadili lavičku a čekali a sušili a jedli a pili.
Pohled na lavičku se sušícími hadry a dvěma týpky musel být okouzlující. Ještě, že vedle byl Plus, kde jsem do sebe nacpal pár čokolád za fünfzig Pfennig. Dorazili i stopaři, se kterými jsme včera soupeřili o metry. Tihle ale moc štestí neměli. Došli pěšky do Freistadtu a odtud jeli ráno vlakem (třicetikilometrový kousek za 200 korun). V parku se zatím shromáždilo dost národa ze sousedních paneláků.
A jak dopadlo to nejdůležitější? Asi stejně jako celá cesta. Stálo to za... Začátek dne byl nadějný. Sluníčko svítilo, ale postupně se začaly přihánět mraky. V okamžiku, kdy se začalo slunce schovávat, byla už obloha pokrytá mraky. Tak jsme museli doufat v trhliny, které se mezi mraky objevovaly.
Když to přišlo, vše se ponořilo do takové barevné tmy. Vše, od ptáků po doteď vyjící psy, ztichlo. Přes černý slunečný kotouč se sice přehnaly lehčí mráčky, ale nakonec to bylo vidět. Byl to prímový dvouminutový okamžik, i když za slunečného dne to mohlo být ještě prímovější.
Dál na jih jsme šli už jen asi dvěstě metrů, kde byl nájezd na dálnici druhým směrem. Jezdilo minimum aut. Že by jel někdo naším směrem, na to nebyla asi moc velká šance. Ještě jsem ale nestačil dopsat ceduli "Freistadt - Prague" a už nám zastavilo německé auto s americkým řidičem, který jel do Prahy!
Ještě se k nám stačit přisomroval doběhnuvší Polák. Bylo docela deprimující, projet za jednu hodinu to, co jsme předtím zdolávali skoro dva dny.
Řidiče napadlo, že bysme mohli vézt nějaký drogy. Tak jsme přešli hranice pěšky a on počká na druhé straně. Byl to od něj docela rozumný nápad. Byli jsme za čárou o půlhodinu dřív.
Zanedlouho jsme už vystupovali na Václaváku. Rozloučili jsme se s Američanem i Polákem a vsadili svůj život do rukou mělnických autobusů. Přežili jsme i tohle. Na Mělníku jsme to zapili a Žíža další den dostopoval do východních Čech.