Albánie & Černá Hora 2001
(3. Škodra)
26. 6. 2001 (Černá Hora) Podgorica - Tuzi
Noc proběhla v pohodě. Policajti občas poseděli vedle. Moc jsem toho nenaspal a láduji se posledními zbytky jídla. Když si beru medicínku ve formě brufíku a fluconu do oček, hned po mně místní chtějí kokain. Ráno si dám točený všudypřítomný Amstel. Jinak v ČH prodávají točený všude, zatímco v Albánii snad nikde. Ne, že by mi to ale vadilo. V sedm jede městská za marku do Tuzi (12 km) a pokračuji pěšky černohorským venkovem dotvářený ohořelými auty a bordelem. Ani nemávám, přesto mi zastavuje Albánec ve vraku, na němž lze ještě rozeznat trojcípou hvězdu (Mercedes) a bere mě na hranice. Furt mele o taxi do Škodry za 10 dolarů, tak mu cpu, že je to moc a můj denní budget je 7 dolarů.
Černá Hora
Trnitá cesta do Škodry
Černá Hora
Hlavní Skanderbergovo náměstí v Bráně do Evropy
(Albánie) Shkodër/Škodra
Hranice je očekávaný šok. Na černohorské straně jsou normální baráky a asfalt, za čárou je polní cesta po níž se v mračnech prachu plahočí vraky mercedesů a stojí unimobuňky pro celníky. Škoda, že zrovna nemám u sebe foťák. Přibíhá taxikář do Škodry, evidentně známej mého řidiče, a už vyhrožuje problémy s vízem a penězi. Chce 10 USD, nabízím jich pět, což je stejně dost. Stejně si ještě myslím, že za hranicemi je vlakové nádraží. Průchod celnicí byl v pohodě. VISA případné námitky umlčuje, ale zbývá poslední závora s evidentně úplatným celníkem. Právě projíždějící auto mu nacpalo nějaké bankovky do ruky a on zvedl závoru. Taxikář se mě furt drží a já furt, že nemám peníze. Končím u závory, sundavám batoh a čekám. Času dost. Nakonec do Škodry jedu za 5 doláčů taxikářským mercedesem. Projíždíme kolem jezera a vidím první bunkry, kterých jsou všude kvanta. Údajně jich má být milión. Někdo řiká, že až třimilióny - na každého Albánce jeden. Chvíli se jede i po asfaltu, evidentně ještě z dob Mussoliniho. Ukazuje se, že cesta vlakem by asi nebyla jednoduchá, protože koleje jsou dávno rozebrané.
Přijíždíme do Škodry. Mělo by to být to nejcivilizovanější místo a říká se mu Brána do Evropy. Je to jediná křesťanská oblast, dál už jsou muslimové. Silně to připomíná záběry z cest po Kambodži, akorát místo bicyklů jsou mercedesy. Na náměstí jsou polorozbořené domy od posledního zemětřesení v 70. letech. Na předměstí bych to už nazval rovnou slumy. Zas je to pěkně rozmanitý. Taxi mě vysazuje na náměstí připomínající skládku. Taxikáři otravují a všichni troubí. Na úvod docela divné pocity. Poprvé v albánském městě, sám a hlavou se proháněly ty řeči o Albánii.
Albánie
Albánie
Albánie
Škodra z Rozafatu
Zastavuju se v "cestovce", abych se přeptal na výměnu peněz. Dívčina umí německy a posílá mě ke směnárně, a ať se pak vrátím. Jdu zas blbě a křečovitě držím ledvinu s penězma. Silnice jsou jeden velký bleší trh. Na nohu mi akorát vykonal potřebu kůň, což značí, že tu jsou boháči. Jižněji už člověk potká jen oslíky. Ve Western Union měním 10 dolarů za 1470 albánských leků (1$ = 147 leků, takže 1 lek je korunový čtvrtník). Před rokem to bylo 142 leků, až překvapivě stabilní měna. Jdu zpět a najednou se ozvou tři vystřely. Na pár okamžiků ulice ztichne. Ale hned jde všechno dál. Třeba to byly prdy z výfuku. Ne, určitě to byly prdy z výfuku!
Vrátil jsem se do cestovky a kecám s Tajanou. Přichází šéfík, s nímž se rychle seznamuji. Jdu s nimi do hotelu. Mé obavy o drahotě se nenaplnily. Bydlím přímo v nejluxusnějším (jak relativní pojem zde) hotelu Rozafa na náměstí za 5 dolarů (700 leků). Pokecám anglicky s recepčním a česky s polským pracovníkem. Na pokoji mě chybějící okno nijak nepřekvapilo. Až později jsem objevil fígl zavírání, takže je i okno. Na dvě noci je vystaráno. Příjemná uklízečka mě pouští do dražšího pokoje, kde jsem se osprchoval pod teplou vodou. Poprvé a za cestu taky naposled. Vyjdu na střechu hotelu, kde jsou poslední dvě patra zřícená po zemětřesení a schodiště končí ve vzduchoprázdnu. Objevil jsem, že na dně batohu vytekl tekutý prášek na praní. Sic ještě odpoledne, ale únavou usínám. Venku se neustále troubí. Zkoušel jsem napočítat 5 vteřin bez troubení, ale nepodařilo se. Občas začne řvát meuzzin ze sousední mešity, kterou postavili nedávno, aby se zavděčili tehdejšímu albánskému prezidentovi Berishovi. Večer se ozve příšerný hukot a řev. Auta houkají jak splašený, vlají z nich albánské vlajky a na autech jsou naskládány desítky oslavujících lidí. Evidentně byly vyhlášeny výsledky víkendových voleb. Pravděpodobně to dopadlo dobře, protože vedle vlajek albánských a partajních jsou tu též vlajky americké a EU.