Albánie & Černá Hora 2001
(5. Tirana a Vlora)
28. 6. ...Tirana - Vlora
Cesta přes Lezhe do Tirany je jakýmsi Mercedesem pro 13 lidí, což bylo pro nás 18 akorát. Silnice byla příšerná. V podstatě to byl jeden velký rigol a řidič to hasil stovkou a vzadu jsme naskakovali jak čamrdy. Kousek byl i nově vyasfaltován a s dopravními značkami od EU. Dokonce byl i náznak výstavby dálnice, i když kruhový objezd uprostřed byl asi proti. Všudypřítomné bunkry jsou všude a jakkoliv. Střílny mají klidně proti sobě nebo proti skále snad pro případnou invazi makedonských kamzíků. Se základy si taky práci nedali, a tak v jednom zákrutu řeky jich bylo pěkně vzhůru nohama naskládáno hned pět.
Albánie
Tirana - Ethem Bejova mešita (fotky z cesty 2006)
Albánie
Národní historické muzeum se socrealistikou mozaikou
Albánie
Další kulturní barák na Skanderbegově náměstí
Albánie
Tiranský autobusák
V Tiraně míjím internetovou kavárnu (250 lek/hod). V cestopisech o Albánii píší, že Tirana stojí vcelku za prd. Po hodince vypínají proud, což je tady denní chléb. Zamířím na ústřední náměstí Skanderberga, kde je jeho jezdecká socha (Skanderberg je albánský národní hrdina, který odolával tureckým vojskům). Placu vévodí mozaika na jejich sjezdovém paláci či Národním muzeu. Juknu do mešity a na minaret, odkud je skvělý výhled na Tiranu. Koupím jídlo na cestu a už dřepím v dolmuši do Vlory za 500 leků (140 km). Cestě by se dalo už dokonce říci silnice a je hrozný vedro.
Po příjezdu do Vlory krachuje tip na kostel, kde měli mít zahraniční studenti dvě noci přespání zadara. V kostele je prodejna nábytku. Naproti je hotel od 500 leků za pokoj. Ale pro cizáka je cena 1400. Takže 500, i když neochotu bylo třeba vykoupit žvárem. Zas krcálek a na chodbě nenacházím ani sprchu. Moře jsem už neviděl 5 dní. Večer se snažím dojít na pobřeží. Je už tma, a když vidím "cestu", radši to rychle vzdávám. Do pokoje se cpou komáři a pak ještě nějaký správce a chtěl zaplatit. Doufám, že ráno nebudou chtít prachy ještě jednou.
Albánie
Silnice Vlory
Albánie
Hlavní plac ve Vloře
29. 6. Vlora - Himarë
Vstávám před osmou a rychle se vytrácím z hotelu. Hledám směnárnu, s otevíračkou si tu práci nedávají. Zato bary jsou už plný. Na to, že je většina lidí nezaměstnaná, na tom nejsou nejhůř. Většinou žijí z toho, co jim pošlou příbuzní ze zahraničí. Hledám autobus do Himarë či Sarandë. Na mapě je totiž vyznačena jako hlavní silnice podél pobřeží právě přes Himarë. V jejím okolí si chci najít kousek opuštěné pláže. Ptám se kdekoho, ale nikdo neví. Zkouším i taxíka, ale řidiči tam ani nechtějí, prý cesta "is very difficult". Hmmm. Zkouším stopa, ale nikdo nezastavuje. Jen jeden a chce 20 dolarů. Pak když jsem pak viděl tu cestu, tak za dobu stopování mohlo jet do Himarë maximálně jedno auto. Město je totiž v podstatě odříznuté od světa. Ráno jím projíždí jeden autobus a někdy odpoledne ještě jeden. U odjezdům autobusů mě každý posílá jinam. Věřím nejvíc dolmušákům, a po dvou hodinách nacházím bus do Himarë. Je za 2 stovky a lístek s místenkou se dal koupit u stánku se zmrzlinou.
Sice říkali, že jede v 11, ale měl jet ve 12, takže ve 13 odjíždíme. Lidi na něj čekali i tři hodiny. Co blbnou? Vždyť je to jen 75 kilometrů. Cestující se začínají hádat o sedačky. Jedni důchodci se rozbrečeli, že sedí o řadu blíž a šli žalovat řidiči. Vedle mě sedí starší Albánec z Berlína, tak v němčině leccos zajímavého o Albánii poodhalil. Cesta má vést přes vysoký průsmyk, kam se šplháme stezkou sotva pro auto a bus má co dělat, aby se na těch udusaných kamenech udržel.