Albánie & Černá Hora 2001
(6. Albánská riviéra)
Projíždíme nádhernými údolími albánským venkovem a kolem je národní park. Ta opuštěnost a panenská příroda si urvala zpět velkou část toho, co na ní kdysi získal člověk. Před rokem 1997 to prý bylo v pohodě. Na polích se pěstovalo kdeco, práce byla, ale po zhroucení režimu i teď po 4 letech to stojí za starou belu. Po hodince a půl se ptám, kdy budeme v Himarë. Za pět hodin. Cooo? To je nesmysl, vždyť je to 60 kilometrů. A není. Plahočilo se stále výš tak desítkou. Na vrcholu se u místní knajpy udělala zastávka. Nabídnutá cigareta Albánci se proměnila v pozvání na oběd. I když tady stál stejně jen 40 korun. Místní specialitou je cosi jako rizeto s tvarohem či jogurtem. I když do něj se mi moc nechtělo, aby se nenarušila bifidogenní mikroflóra. Ale bylo to dobrý, koneckonců teplý jídlo jsem neměl 3 dny.
A jede se dál do kopců. Neuvěřitelná cesta. Kam se hrabou alpské průsmyky. Hluboko pod námi je moře s prázdnými plážemi odkud před pár lety utíkali Albánci na gumových člunech do Itálie. Skvělý výhled a je vidět i Korfu. Sjezd dolů je ještě zajímavější. Asfalt samozřejmě nikde a po hodince jsme na tom samém místě, jen o pár desítek metrů níž. Míjíme pár vesnic, z nichž nejlepší a nejprofláknutější je Dhermi, a před šestou jsme v Himarë. Fakt pět hodin, to je průměrná rychlost 15 km za hodinu!
Himarë má jednu ulici podél moře. Kupuji 3 litry vody a kilo keksů (50 Kč) a jdu si najít pláž. Vzhledem ke skalám to může být celkem problém. A taky jo. Loučím se s Albáncem a jeho přáteli a jdu na jih do kopce. Zastavuje mi náklaďák a pokecáme. Kdybych chtěl, hodil by mě do Sarandë. Škoda, že jsem ho nepotkal za 4 dny. Odbočuji na liduprázdné návrší. Je tady několik vyvěrajících pramenů a dvě stavení. Místní mi ukazuje, že tou cestou jsou jenom skaliska. Přesto jdu dál, už to vypadá bledě (nakonec pode mnou byl malý písečný záliv, ale to jsem zjistil pozdě). Objevuji, že jsem minul fantastický záliv, jak z nejklasičtějších prospektů. Kolem jsou skály a bude fuška se tam dostat. Natáhl jsem si sval na noze a po každém kroku mě to docela bolí. Místní mi ukazuje cestu a ještě se stihnu pozdravit s pasáky ovcí.
Albánie
Albánská idylka
Albánie
Cesta k mému zálivu za šera
Od pláže mě dělí jen 50 metrů. Bohužel výškových. A to mám ještě batoh a dvě tašky. Zkouším to bez přítěže a sletím z šesti metrů na hubu a rozrážím si koleno o kamennitou pláž. No co, stejně to bylo to pochroumaný. Nahoru je to ještě horší, protože spodek skály byl vymlet do výšky dvou metrů. Docela problém. Hodinu jsem vršil mohylu, abych se dostal pro věci, které zůstaly nahoře.
Zato záliv vypadá fantasticky. Jmenuje se Gjiri i Filikurit. Kolem jsou útesy, pláž je zčásti písečná, kus oblázky, na konci pořádné kameny a skaliska s jeskyněmi. Snad jenom chybí vodopád, palmy a sličné domorodkyně. Hledám místo na stan, ale hrozba přílivu a vln mě zrovna neuklidňuje, protože by se odsud zdrhalo velmi blbě. Ale objevuji i schůdnější cestu. Za soumraku se koupu a voda je skvělá. V dálce projíždí trajekty z Řecka do Itálie.
Nespím moc klidně. Jednak nevím, zda sem nemíří domorodci, protože ani Tajana nepovažovala stanování na pláži za bezpečné. A taky vlny dosáhly proklatě blízko od stanu. Být spláchnut ve stanu vlnou do moře není ideální představa. V noci jsem ještě musel odrazit útok ploštic, které mi ve spánku nalezly do stanu a do spacáku. Do uší si cpu kus toaleťáku, aby mi nenalezly do uší. To je tak, když vám v dětství nakecají historky o škvorech.
30. 6. Záliv
Záliv byl fakt prázdný a můžu si dělat, co chci, cachtat, opalovat... I když ve dvou by to bylo zábavnější. Akorát o víkendu kolem jel na šlapadle páreček a projeli potápěči. Zato pokus se odsud dostat druhou cestou nevyšel a jen jsem si natahal do bot bodláky a rozdrásal do krve nohy a ruce. Začal se projevovat nedostatek vody, protože slunce pražilo celý den. Krystaly v hodinkách praskly. Horko, horko. Naštěstí tady prosakovala spodní voda, která tekla přímo do moře. Byla nádherně studená, což vysvětlovalo studenější moře. Vybudoval jsem oblázkovou studánku a bylo po problémech. V noci osvětloval záliv nádherný měsíc mířící k úplňku.
Albánie
Můj záliv, kde jsem strávil 4 dny
Albánie
Záliv zeshora
1. 7. 2001 Záliv
Furt to samý. Válím se, piju ze studánky, žeru keksy a čtu si v jeskyni, zatímco vlnky šplouchají o nožky. Pak se z kopce spouští babka s dědkem. Postavení žen není nejsilnější, protože babka vysekává ve skále krumpáčem schody, zatímco muž jí ukazuje, kde má kopat. Po půlhodince se dostanou dolů a jdou někam dál, takže o nich stejně nevím. Ale hlavně mi vysekali cestu pryč. Večer ještě přijdou nějací mladíci chytat ryby. Ze skály hodí do vody dynamit a pak skočí sesbírat úlovek. Chvíli s nimi pokecám, za cigáro mi dávají dvě rybky. Tomu se říká danajský dar bez ohně a zakopávám je do písku. Noc už byla v pohodě, akorát koleno furt bolí.
2. 7. 2001 Záliv - Himäre
Ráno se budím brzo. Bus do Sarandy by měl jet v deset. Vyšplhám se na kopec a mířím do Himarë. Potkávám chlápka s tradiční otázkou odkud jsem. Zná náš fotbal, Nedvěda a Poborského padáček z Eura. Nabízí kdyžtak bydlení. Cestou na mě útočí pes. Slzák mám připraven v ruce. Naštěstí se čokl neodhodlal ke kousnutí. Stejně by mě zajímalo, jak by zareagoval na ten plyn.
V Himarë čekám na bus. 40 minut před desátou se prožene po nábřeží. Běžím za ním jak blázen, ale naprosto nereaguje. Marně čekám dál. Kecám s klukem anglicky a říká, že už dneska nic nepojede. Domluví mě u babky bezplatný nocleh, tak jdu s ní. Cestou potkáváme policajta. Jak jsem vytušil, měl by dnes jet do Sarandy a hodit mě tam. Polda ukáže, abych počkal. Sám jde po barech, v každém si dřepne a popije. Za hodinku tudy frčí ještě jeden autobus. Řidič jen ukáže, že má plno a jede dál. Takže už zbývá jen ten policajt, vždycky projde kolem, něco ukáže a já čekám. Cpu do sebe croissanty a vodu. Po 4 hodinách mi začíná být jasné, že na mě poliš prdí. Pokecám s místní omladinou, která mě pozve na pivo. Jdeme na policejní stanici. Výsledek akce omladina okomentuje slovy "stupid".
Albánie
Albánská idylka - bunkry, divoký pes a bordel
Albánie
Haralamb a jeho chlouba
Už přemýšlím o přespání na pláži, neboť záliv je daleko a ten dům s fotbalistou taky. Ale je to prý very dangerous. Kecám ještě rusky se dvěma děduly. Jeden vyučoval kdysi na univerzitě v Leningradě. Ten druhý, větší pohodář, mi pak nabídl přenocování kousek odsud. Byl překvapivě nezaměstnaný, i když jenom půl roku, takže chlastal. Klepot rukou mluvil za vše. Bydlel se ségrou. Ostatní příbuzní zdrhli do Řecka. Byl strašně hrdý na svou televizi a pořád říkal "ja intelichent, ty intelichent". Uměl i dvě slova česky "čest práci". Snad byl kdysi v Košicích na družbě. Taky potvrdil předpoklady, že asfalt je z dob Mussoliniho. Skouknul jsem řecké zprávy, zrovna sebrali Miloševiče, a snědl jeho večeři. Pak už na Haralambovi bylo vidět, že má dost. Byl skoro nepříjemnej, takže jsem šel radši spát a pro jistotu k sobě přivázal všechny moje věci.