• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Astana - 1. díl

21. 10. Praha – Budapest

Odlet z Budapešti máme o nedělní poledne a noční spoj radši měním za denní žluťák a spánek v doupěti pěšťského centra. Žlubus je vlastně tou nejkomfortnější dopravou na cestě, čaj i filmy... to v dnešních euroaerolinkách už člověk nenajde a s přičtením rentgenových svlíkáček to nevyjde časově o moc hůř. Po druhé odpoledne opouštíme české hranice právě včas, protože akorát naskakují výsledky parlamentních voleb. Nazarbajevů Kazachstán už nebude státem s nejobskurnějšími vládci na téhle cestě.

V setmělé Budapešti musíme nejdřív pro klíče od bytu do nějakých kanceláří. Kutloch o zastávku dál byl jen porůznu přepažený byt v činžáku, ale čisto a klid a na jednu noc za ty 4 stovky stačil. Jsme na jednom konci centra, tak tramvají přejíždíme na opačnou stranu za Dunaj a hradní budínský kopeček. Nasání prvních kroků Budapešti… takže lezeme do supermarketu pro žvanec.

Hradní kopec podél Dunaje je plný staveb, muzeí a s krásným chrámem sv. Matyáše s neogotickou ukázkově kýčovitou rybářskou baštou přímo nad městem. To je také jediné místo, kde v tuhle dobu jsou lidé. Park pod tím je provoněný vůní marjány, osvětlené mosty přes Dunaj a skrz centrum ploché Pešti se došourat pár zbylých kilometrů po půlnoci na pokoj. Ze skvělých maďarských jídel byl na výběr kebab nebo pizza, zato o langoš člověk nezakopl. A než strčíte kartu do bankomatu, chce si trochu propočítat ten kurz, protože výběr 1 tisíce forintů zrovna na hodování či aspoň lístek na metro zrovna nestačí. (MHD 350 nepřestupní, 530 přestupní, megakebab 900, cola 100-200)

22. 10. Budapešť – Astana

Letiště tu mají stejně dostupné jako v Praze, takže metrem na konečnou Kobanya-Kispest a pak busem 200E. V tranzitu se dlouho čeká než se uráčí napsat gate, a když ji označí, do uzavření chybí 10 minut. To pak zjistíte, že vás čeká za rohem další celnice a pasovka. Takže když si zrovna někdo trůní na záchodě, může cestu velmi rychle pros… Letadlo Wizzíru je nové, což znamená, že do něj nacpali ještě menší a užší nesklopné sedačky, což fakt není na pětihodinový let. Tlustý zrzavý letušák si léčí kompexy z dětství a všechny buzeruje. Před odletem ještě projde letadlo a všem rozkazuje si odepnout pásy, protože ještě nesvítí světelný transparent vyzývající k připnutí. Když dobuzeruje celé letadlo až ke konci, vyzvou k zapnutí pásu a jde to kontrolovat znova, zda si je teprve teď všichni zapli.

V Astaně po posunu hodinek o 4 čárky máme devět večer. Přistáli jsme sice v Astaně, ale o rok později se město již jmenuje Nur Sultan po dlouholetém prezidentovi země, který právě odstoupil. Ale jmen si už střihli povícero - Akmola, Celinograd nebo Akmolinsk(Bílý Hrob). Hlavní město sem do liduprázdných stepí ve středu země přesunuli z příhraniční Alma-Aty roku 1997 a budovali ho nově podle jednoho urbanistického plánu. Počet obyvatel se ztrojnásobil a dnes přesahuje 1 milión (Kazachstán jich má celkem 19 mil.). Letiště Nursultana Nazarbajeva je nové a sterilní a není tady skoro nic kromě turistického infostánku se 3 papíry, bankomatu a směnárny vydávající místní měnu Tenge v poměru 1€ = 395 tenge, čili 1000 tenge jest 65 Kč.

Autopůjčovny by se možná našly v druhém a nepochopitelně nepropojeném terminálu, ale teď chceme do hotelu nedaleko nádraží ve staré části města. Přímo se tam prodírají kloubové autobusy 10 a 12 (90 tenge) kolem všech nových staveb, osvětlených mrakodrapů a paláců. Za řekou je stará část města, původní Akmola s paneláky, ale i ty byly za sovětských časů občas pěkně architektonicky zdobeny. I hotel pamatuje sovětské časy. Z těch dob se tu zapomněly i báby na recepci. A to se to tvářilo na bookingu moderně. Ani rezervační papír v azbuce nepomohl. Nakonec jsme se dočkali správného pokoje s koupelnou za 9000 tenge (590Kč) na noc se snídaní.

23. 10. Astana

Ranní skromná snídaně, jejíž vrcholná obměna v následujících dnech spočívala v čaji s lemonem či bez něj. Vyrážíme na 15kilometrovou cestu skrz město, nejdříve starou část se sovětskými bulváry s trochou šedě. Z památek tu vlastně je jen starý prezidentský palác s muzeem Nursultana Nazarbajeva, kam naházel své dary, které za tři desetiletí své vlády od sovětských dob nasbíral. To si prohlédnete, když sem nepřijdete v pondělí. To je dnes.

Za řekou Išim jsou rozsáhlé parky a za nimi vykukují moderní stavby. Už dávno zmizela první velkolepá stavba Astany – zlaté vejce ve stometrové bílé pochodni věže Bayterek. Kdysi vládla městu, ale dnes už je ze všech stran obklopena mrakodrapy. Zima se blíží a rozsáhlé hektary parků už mají jen suché větve. Zavřen je třeba i modelový etnokompex Atamaken. Nadějněji vypadá vodní svět, ale koupaliště je malé a drahé. Vedle mají nejsuchozemštější žraloky na světě ve stometrovém průchozím akváriu s dalšími mořskými tvory (vstup 3000 tenge). Terária s pavouky mermomocí nemusím a Junglí svět vypadá na kýčárnu pro haranty z Dinoparku.

Dnes je aspoň pěkný počas a vlezeme i na obří 65metrové ruské kolo, která zaplavila centra snad už všech velkoměst (900 tenge). Než nejmodernější stavby, zalíbí se spíše Triumf Astany v retrostylu stalinských dortíků. Za dálnicí nedávno vyšvihli i nejmodernější obchoďák, který se stal novým symbolem města. Že jde dnes o obchoďák je vlastně příznačné… nějaký mešity, paláce, muzea… pche, obchoďák! Tenhle Khan Šatyr připomínající stan uzavírá dvoukilometrový Nuržolův bulvár od prezidentského paláce. Dovnitř stanu se kromě krámů a gáblíkáren nacpala i pouť, horská dráha a bazény s plážemi v nejvyšším patře. Speciální povrch stanu tu dokáže udržet perfektní teplotu po celý rok.

Celý projekt města je od počátku namalován japonským architektem. Odsud začíná ten bulvár, jehož průhled dost limituje růžový blok KazMunajGas s obřím průchodem. Před to vyfrknout na chodník velká písmena „I srdíčko ASTANA“ a máme hned nejfotografovanější místo celého města na pózování. Jen to nedělejte v boratovských plavkách, policejní stanice je na dohled. Za panelákem už pohled přitahuje elegantní rozhledna Baytarek věže (800 tenge), kde jsou ve zlatém vajíčku tři patra výhledů, klidu, internetu a čekání na západ slunce nad pláněmi Astany. Kolem se staví třicetipatrová sídliště do nekonečna. Už teď je tu milion lidí, tak nevím, kolik ze své 17milionové populace sem jich chce Kazachstán ještě přesídlit. Dorazíme až k novému prezidentskému paláci, který vypadá impozantněji radši zdálky. Zblízka je to takové hnusné. Původní cíl byl asi do stylu klasiky Bílého domy a Capitolů, ale výsledek zůstal spíše v duchu fialovosakismu. To kolem jsou baráky mnohem hezčí, ať už je to čirý neoklasicismus, nebo nové oblé skleněnoželezné pláty Nazarbajevovy knihovny či Koncertní síně.

Tmou projdeme bulvárem zpátky pod nasvícenými mrakodrapy až k mešitě Nur Astana. Tam už zalezu sám, že prej Mára do chrámu těch, co nám sekají hlavy, nejde. V přízemní našeho hotelu je domácí bufetová restaurace, kde se člověk nažere spolehlivě po celý den za pětistovku (33 Kč) a ještě rozšafně přihodí čajík za 1 Kč. Supermarkety a sámošky doplní sušenky a alkohol, tak za dveřmi můžu rozhodit deku na podlahový debužírunk, protože wifivlny do pokoje nedojdou.

24. 10. Astana

Než se po snídani vykopeme z hotelu, můžeme rovnou na oběd. Na nádraží se naráží jen na vzácný suvenýrový stánek a partu Slováků. Hodila by se alespoň jízda asi 30 kilometrů za město do bývalého ženského gulagu Otemic u vesnice Akmolinsk/Malinovka. Dnes je to památník, ale je to věc dost malá na to, aby se tam člověk v téhle zimě vláčel řídkými busy. I když vyjet za město by bylo fajn a ještě doufáme v tu půjčovnu. Že jsme to neudělali z domova, ale rezervační systémy nabízely jen jednu a pěkně drahou. Tady něco snad bude. Na turistické centrum či rovnou na autopůjčovnu jsme nenarazili. A nic nevěděli a neporadili ani na recepcích solidních hotelů a jen se nám snažili nacpat taxikáře. Žádná ze světové čtyřky autopůjčoven sem taky ještě nedorazila a internet nebyl o mnoho sdílnější. A to málo mělo otřesné recenzeme. Jedna měla i anglickou stránku odkazující na spolupráci s Hertzem, tak k ní zkusíme dojet busem.

Vystrčit nos ven už moc fajn není. Dorazila ze Sibiře šílená zima, Mára se klepe jak ratlík a remcá ještě o něco více, než obvykle. Adresa nás zavádí přes zabahněný nedodělaný park kamsi do vilové čtvrti a pod adresou není vůbec nic. Takže auto nebude, což vzhledem k dorazuvší sibérii asi stejně neslibuje barevné podzimní scenérie Kazašského Švýcarska v NP Burabay.

Procházíme pobřežní promenády a parky až k pyramidě Paláce Míru dmoucí se na umělém vrcholu jako středobod všehomíra. I když i všehomíro už je beznadějně obestavováno vysokými paneláky. Uvnitř je drobná výstavka, operní sál a konferenční sály na pravidelné setkávání hlav církví. Konferenční sál ve špičce pyramidy dělá pěkný optický klam, že si člověk myslel po hodině zde, jak ho venku čeká slunečné modro. Vystrčený nos nás přesvědčil o opaku a než jsme se dostali přes dvacetiproudovou dálnici na protější moderní stavby, oblohou se začala valit sněhová stěna, která za pár minut pokryla celý svět do bíla. To auto už moc nemrzí. Na druhé straně je mimo jiné Národní muzeum, kde nás akorát vyprovodí s informací o zavíračce.

25. 10. Astana

Nakonec budou celé 4 dny v Astaně. I dnes je zima. Bez těch nových pojmů jako pocitová teplota by měl člověk život jednodušší a věřil těm minus třem. Ale teď je pod tím napsáno pocitová teplota minus 25, a to už úplně k procházkám v babněletním městě nevybízí.

Začneme tam, kde nás včera vyhodili. Busem rovnou před brány Národního muzea, které už za 10 let docela zaplnilo prázdné haly. Některé místnosti mají udělány skvěle a je tady v podstatě všechno, od medajlí Nursultanovi, projektu budoucí Astany po pračlověka a hroby prvních národů, které se tu po stepích proháněli. Zvenku bílosmaragdová budova se zdobenou fasádou vypadá pěkně, jako vše na téhle straně řeky, protože to není starší pěti let. Když je to déle, vyvoněnost rychle upadá, rozpadají se chodníky, obklady a mramory, které už nikdo neopraví. Radši se postaví nový barák o kilometr dál. Na óbrplace ojukneme ještě Palác Nezávislosti (aktuálně uzavřen), Morový retrosloup Kazak Eli, kulatou Knihovnu a obrovskou bílou mešitu Hazrat Sultan, kde jim trošku prošlápneme koberečky s hlavou v záklonu na klenby s křišťálovými lustry.

Před dalším umrzáním a čerstvou sněhovou pokrývkou zdrháme do oceánária. Na rybičky ve dvacítce akvárií je spousta času. I když to největší akvárium zrovna terno není, jsou vidět stropy a technické zázemí. Místo kytek jen betonové skály a spousta kroužících ryb a žraloků nad hlavou. Zavíračka do pozdního večera se hodí, protože kromě večeře skromný dnešní program už skončil. I když Mára si ho ještě okořenil. Na zastávce se nehodlal mačkat do totálně přecpaných autobusů, jako by mu škola víkendových spojů z Mělníka nestačila. Tak se čekalo dalších dvacet minut na další úplně stejně přecpaný bus.

26. 10. Astana

Poslední den. Hotel důsledně dodržuje pokojovou taxu na 24 hodin a mohli bychom tu být až do večera. Evidentně taky platí kratší sazby než 24 hodin. I když by to mohli někteří takoví hosté dotáhnout aspoň do postelí a ne použít jako podložku pro své vášně dveře našeho pokoje, když jsem opřen o druhou stranu v rámci chytání wifiny. Sice jsem původně říkal, že se pak přesuneme někam do luxusnějšího hotelu v centru, pokud se náhodou nepovede strávit noci mimo Astanu, ale dopadlo to jako vždycky. Ale jinak tu byl klid, bereme bágly, protože sem na sever města se už vracet nechceme a sjedeme do centra Starého Města projít ještě muzeum prvního prezidenta. Zaměstnává to slušnou dávku zaměstnanců. Začíná se příběhem horníka Nursultana a přidávají všechny propriety jeho života. Naši zemičku tady reprezentoval soudruh Filip s nějakou pozlacenou miniaturou. Aby si snad náhodou někde nepletli Slovensko a Slovinsko, oba jejich prezidenti přivezli jako dar prakticky stejné valašky. To saudskoarabské delegace jako dary dávají rovnou samopaly.

V duchu fialovosakismu je i nedaleké Vojenské muzeum. Vevnitř jsou sály zbraní od prvních pazourků po nejnovější rakety. Pod balkóny zrovna nastoupila vojenská hudba k přísaze. Barák má rozhodně slušnou akustiku. To se bál člověk do átria vytrčit nos. Ve válečných místnostech plných diorámat a příběhů z Vlastenecké války bylo dost času na jeho zabíjení.

Bohužel botanickou ani zoo ještě na třídě k letišti nedostavěli. Ale stihli jsme Nazarbajevovu Univerzitu, největší středoasijský obchoďák Silkway a Expo zaměřeného na energie budoucnosti, které se konalo letošní léto. Skončilo už na začátku října, ale pár zajímavých staveb z něj tu mělo zůstat v čele s koulí s dírou v níž je větrná elektrárna. Ale k nim se dostat přes oplocený a bouraný areál dostat nedalo. Kolem jsou pak už jen nekonečné aleje prázdných paneláků, tak zalezeme zabít čas do foodcourtu obchoďáku. To je teď to pravé nakoukání do kůltůry slavnoje kazaskoja naroda. Židobraní tu už holt nedělají. Už jen letiště a trochu spánku na nočním letu do půlnoční Evropy.