Rio de Janeiro 1999
8 - Rozloučení s Riem a dom
23. 2. Maricá - Niteroi - Rio - letiště
Po snídani jsem se šel rozloučit s mořem. Na závěr mě smetla vlna jak barák. Na břehu jsem se dával dohromady snad půl hodiny, ale už jsem si koneckonců zvykl (doma pak záda nebolela skoro dva roky). V hotelu jsem dobalil, zabil pavouka pro štěstí. Odlet je teda až zítra po poledni. Ale jednak nechci riskovat nestihnutí letadla a jednak už nemám realy na hotel. V Niteroi jsem se ještě chvíli poflakoval po městě a klimatizovaném obchoďáku. Tam otravoval místní policajt, vida, že než za kšeftem jsem přišel za chládkem a lavičkou. A nedal pokoj ani když jsem pustil i nějaký ten real. Pak jsem nastoupil na loď do Ria a užil si výhledy na Lednovou zátoku.
Rio de Janeiro
Akvadukt s tramvají
Rio de Janeiro
Stará katedrála z 18. století
U přístavu jsem si koupil kornout pražených arašídů za půl realu a pozoroval, jak se baví místní důchodci. Velmi zajímavá hra - babka čeká až padne na semaforu zelená a hodí žrádlo holubům na křižovatku, kteří se na něj vrhají přímo před vystartuvší auta. Za čtvrt hodiny sedm mrtvých holubů a jedna lehká bouračka, po které babka zmizela. Okoukl jsem další tržiště a místní historickou zástavbu, což nebrání tomu, aby nad ní nevedla dálnice. Zamířil jsem zas k akvaduktu s travajemi a ke Staré katedrále. Na letiště jedu od městského letiště Santos Dumont maxitaxíkem (či minibusem) za soumraku. Konečně bezpečí, klid a už skoro nic nezabrání návratu do vlasti, který se uskuteční za 17 hodin, které tu musím nějak zabít.
24. 2. Letiště v Riu
Hodiny se táhly dost pomalu, protože se mi nepodařilo usnout. Přece jenom sedačky nejsou z nejpohodlnějších. Takže jsem se coural po všech možných i nemožných částech letiště a kupoval cetky a jídlo. Letištní poplatek byl 36 dolarů nebo ekvivalent v realech (suma v realech se přes noc třikrát zvedla a končila na 70, inu depreciace naživo). Po zaplacení a opětovném získání místa u okénka mi nakonec z cesty zbylo 50 dolarů a 0,13 realu (a přes tři tisíce už neexistujícího cruzeiros). Ve 14:40 byl plánovaný odlet, takže jsme se v 16:40 pohnuli z místa. Prý měli poruchu čehosi jako palubního počítače. Německy jsem tomu moc nerozuměl, ale mezi cestujícími to dost zahučelo. Zakroužili jsme nad Riem a opustili Brazílii. Opět jsem neusnul. Aspoň mi udělaly radost turbulence kdesi nad Kapverdami, kdy se museli všichni připoutat, a tedy se probudit. Letušek jsem se už naučil využívat, a tak jsem baštil a pil (Lufthansa nalévala i třeba sedmiletou skotskou).
Rio de Janeiro
Severní část Ria z letadla
Rio de Janeiro
Ostrůvky v Lednové zátoce
25. 2. Všude dobře, doma vyblít: Frankfurt - Praha - Mělník
Do Frankfurtu jsme přiletěli brzy ráno. Z letadla jsem odcházel mezi posledními a letadlo vypadalo jak po zřícení. Totální bordel, všude rozházené noviny, papíry a obaly, rozkopané deky a polštářky. Frankfurtské letiště je poněkud větší. Mezi hlavními terminály jezdí vlak. Mám dost času, tak se jedu projet, abych dofotil pár fotek. Povedlo se i zabloudit. Vystoupil jsem, sjel po schodech, nikde kolem ani človíčka, akorát obrovské prostory a kdesi daleko za sklem pár postaviček. Nešlo to ani zpátky, protože schody jezdily jenom dolů a byly dost dlouhé a sakra rychlé. Po výběhu v protisměru nahoru jsem se samozřejmě ještě rozplácl.
Rio de Janeiro
Letiště v Riu
Rio de Janeiro
Frankfurtské letiště za úsvitu
V onom lidojemu jsem našel místo pro odlet do Prahy. Pokecal jsem a vyslechl pár historek od dalších studentů, které jsem většinou cestou už potkal (dvě holky byly údajně přepadeny na pláži, jeden zmlácen do krve, ale taky se dá seznámit a jezdit po okolí Ria s nově udělanými kámoši v hospodě). Pak jsme místo nástupu přímo do letadla stojánkou (tohle slovo je tak hnusný) nasedli do autobusů. Po dlouhé cestě, kdy už se skoro zdálo, že přejíždíme šumavské hvozdy, se objevil u lesa létající šrot mířící do Prahy. V Praze mě "přivítal" sníh (fuj) a mráz (ještě větší fuj). Rozloučil jsem se s ostatními a zamířil na bus na Mělník, kde čekala zima, sníh, břečka a letní semestr na UJEPu.