Římská Říše
Rozpad Říma
Středověk až 18. století
Napoleonské války a sjednocení
Vstup do 20. století
2. světová válka
Poválečná Itálie
Současnost
Během staletí se na Apeninském poloostrově vystřídala řada kultur. Již před čtyřmi tisíci lety sem přišly italické kmeny. O tisíc let později přišli Etruskové, což byl velmi vyspělý národ, jehož existence je stále zahalena řadou tajemství. Ti postupně ovládli celý poloostrov. Dějiny Itálie jsou ale spojeny hlavně s érou Římského impéria, které postupně ovládlo všechny zdejší kultury (etruskou, italickou, řeckou) a v Punských válkách se ubránilo Kartagincům, stejně tak jako Keltům. Římská říše ovládala svého času celé Středomoří a Blízký východ.
Pronikající germánské kmeny (Ostrogóti, Langobardi) přivodily rozpad Říma. Území se rozdělilo na řadu nestabilních státních útvarů. Byzanc (Východořímská říše) si udržela vliv v oblasti Ravenny, Říma a v jižní Itálii. Řím se stal jádrem církevního státu. Jižní Itálie a Sicílie byla ovládnuta v 11. století Normany a vzniká zde Království obojí Sicílie, těžící z hospodářských a kulturních styků s arabskou a byzantskou oblastí.
V tomto období patřila oblast Itálie k nejvyspělejším v Evropě. Nositeli tohoto pokroku a rozvoje se staly severoitalská města (Benátky, Janov, Florencie, Milán), která ve 14. století fungovala jako samostatné republiky. Obdobím jejich rozkvětu bylo hlavně následující století. V době italských válek (od r.1559) jejich vliv slábne, přesto zůstávají vůdčími nositeli evropské kultury až do konce 18. století. Ve větší části poloostrova získali moc španělští Habsburkové. Po dalších bojích v 18. století získávají velký vliv v severní Itálii rakouští Habsburkové, jih Itálie je stále ve sféře španělských zájmů. Papežský stát si nezávislost a vliv udržel.
Napoleonské války umocnily revoluční vlnu namířenou proti feudálnímu systému. Napoleon vyhlásil Italské království, Řím připojil k Francii, ale po jeho porážce se vrátil na většině území Itálie předrevoluční stav. V jižní Itálii bylo Království obojí Sicílie pod vládou Bourbonů. Po národně-osvobozeneckých bouřích (Garibaldiho tažení) bylo vyhlášeno sjednocené Italské království pod vládou savojské dynastie. Proces sjednocení byl dokončen v 1870 připojením Říma (v roce 1871 vyčleněn Vatikán).
Relativní zaostalost země vedla k politické nestabilitě, což se sebou nese téměř vždy nacionalistické nálady. Ty se dožadovaly uznání Itálie jako světové velmoci. V 80. letech 19. století zahajuje Itálie koloniální výboje v severní Africe (Eritrea, Somálsko), roku 1890 získává protektorát nad Habeší (Etiopie). Politicky se Itálie orientuje na Německo a Rakousko-Uhersko, s nimiž v roce 1882 založila Trojspolek, který byl namířen proti Francii. Počátkem 20. století se dostává po dlouhé době Itálii prosperity a rozvoje. Do první světové války vstoupila po boku Německa a Rakousko-Uherska, 24.5.1915 otočila, usmířila se s Francií a vojensky se zapojila do války na straně Dohody.
Poválečné vyrovnání neuspokojilo italské územní požadavky. To vedlo k vzrůstu radikálního fašistického hnutí pod vedením Benita Mussoliniho. 28. října 1922 obsazují jeho squadristé Řím. Mussolini je jmenován ministerským předsedou a po roce 1925 nastoluje totalitní režim. Roku 1936 vzniká osa Berlín-Řím, která se připravuje na válku. Válka však přivedla Itálii velmi brzy na pokraj krachu, rozpadlo se hospodářství a těžké porážky v severní Africe umožnily vylodění Spojenců v jižní Itálii. Domácí opozice se vzbouřila a 25.7.1943 Mussoliniho zatkla a uvěznila. Krátce poté Itálie kapituluje (3.9.1943). V té době byla však většina Itálie obsazena německou armádou, která osvobodila Mussoliniho a nastolila na severu země Italskou sociální republiku. Na jihu byl zbytek Itálie pod patronátem spojeneckých vojsk.
Poválečná Italská republika byla vyhlášena 18.6.1946. Itálie se zapojuje do Marshallova plánu a v roce 1949 se stává členem NATO. V padesátých a počátkem 60. let se střídají u moci vlády pravicové a pravocentristické. Díky zahraničním investicím zažívá Itálie velký hospodářský vzestup. Roku 1963 se poprvé dostávají do vlády socialisté a začíná období tzv. levého centrismu. To brzy vedlo ke krizím.
V zahraniční politice se Itálie snažila udržet vliv ve Středomoří i za cenu podpory palestinskému hnutí, což vede k tzv. importovanému terorismu. Proto se v polovině 80. let začala více orientovat na země Latinské Ameriky. Zvládla kritické hospodářské ukazatele i vysokou inflaci své liry a stala se členem EMU. V poválečné historii byla politika provázena silnou politickou nestabilitou a Itálie měla v průměru jednu vládu na jeden rok, proto přešla v současnosti na většinový systém, který měl dopomoci k větší stabilitě. Dnes se počítá mezi sedm nejvyspělejších zemí světa (skupina G7).