CESTOVÁNÍ

Islandská velikonoční víkendovka (29.3. - 2. 4. 2018), třetí díl - ledovce a vodopády

Neděle 1.4. Ledovec Vatnajokull

V noci mrzlo dost a útesy jsou pokryté ledopády, které v ranním slunci rychle tají. Někdo se jde toulat po plážích, někdo jde dělat ranní žvanec a vracíme se pomalu zpátky užívat si prosluněný Island. Po nedůvěryhodných šotolinových cestách a polorozpadlých mostcích se dostáváme k zamrzlému jezeru se zamrzlými krami z klouzajícího ledovce Heinabergsjokull, což je perfektní místo na túru kol. Více času a více světla je též fajn na pár kilometrů opět kolem laguny Jökullsárlén.

Nachodilo se toho dost, ale konec není. Dávám druhou šanci vraku Dakoty DC3. Po desáté večer už je parkoviště prázdné a na dvakrát hodinu chůze k vraku po černočerné rovině by bylo škoda plýtvat drahocenným denním světlem. Teď je to jedno, zabloudit se nedá, furt rovně a vrak letadla je jen pro nás. K dokonalosti by to chtělo polární září, což by s tím Douglasem DC byla super fotka. No nic, na googlu jsou taky. A den nekončí, po půlnoci si totiž o samotě a v klidu užijete i ten Skogafosský vodopád. Pokud teda umlčíte štěbetajícího Petra, který si s povoleným jedním slovem na 100 kilometrů připadá nedoceněně. Beroun.

Banda měla v plánu ráno delší přesun ke sloní skále v moři Hvítserkur (110 km). Dále vyvřelina ve tvaru valu Borgarvirki, kaňon Kolugljúfur a případně až na opuštěné severozápadní fjordy k dlouhému útesu Látrabjarg (215 km), kde by o měsíc později hnízdili papuchalkové – roztomilí islandští „papoušci“). Po 140 km jsou termální jezírka Landbrotalaug pod sopkou Eldborg na spaní a ranní decentní odehnání. Na ranní rozjímaní to stejně moc neměli, protože přes noc jim napadlo 20 čísel sněhu. Ale zas aspoň měli i špetku polární záře.

Pondělí 2.4.

Další vodopádová stěna má v čele Seljalandsfoss. Ten má parkoviště placené, tak se začne u vodopádu o celých 500 metrů vedle, kde je parkoviště prázdné. Takovou dálku Korejci chodit určitě nebudou. A přitom ten vodopád v tunelové škrblině je stejně zajímavější. Pokus o smazání restíku v horké řece smázla sněhová vichřice a cedule se zákazem vstupu od 1. dubna, takže ani dnes to závěrečné koupání nevyjde a motáme se někde v horoucích pekelných stráních. Odpoledne dojet na letiště a zaokrouhlit najeté kilometry na 1800, což je sice dost na necelých pět dní a na to, že celý okruh po ring road z letiště vychází na 1360 kilometrů, ale každý kilometr stál za to.

Do Vratislavi přilétáme po půlnoci, takže doma jsme krásně v pět ráno a někteří se ani nemusí obtěžovat spánkem před novým pracovním týdnem. Island je i na konci března perfektní, světla už je dost, večery s bandou příjemná změna a přes den Petr ani jednou neremcnul (což teda ani nemohl, protože by byl mimo limit).