MALTA 2005
(2. Sliema, Valetta)
15. 10. (sobota) Sliema, Gzira, Ta Xbex, Msida, Pieta, Floriana, Valetta
První pohled na Maltu byl optimističtější než na Kypr - zeleň a kopce, žádná jedna velká žlučovitá šeď. To bylo ale Gozo, ostrov Malta už vypadal hůř, protože první pohled upoutaly jen obrovské lomy pískovce a střechy baráků.
Měním fifníky a stávám se nominálním chuďasem, páč za jednu místní libru musím vysolit přes sedmdesát korun (2 a půl eura). U východu na mě čeká černoch s napsanou cedulkou se jménem (jó, tohle by se občas při příletech do neznáma hodilo). Kraksoidním mercedes pěkně anglicky po levé straně se vydáváme do ztichlých útrob Malty před dveře hostelu.
Hostel Hibernie byl asi šestipatrový barák uprostřed města Sliema. K moři tři bloky, ale před hotelem byla velká ďuzna, která byla pravidelně od osmi ráno dále vyďuzávána bagry. Ve čtvrtém patře mě čekal apartmán o dvou velkých pokojích, zařízená kuchyň s lednicí i mikrovlnkou (né, že bych kuchyň nějak extra využil), koupelna, balkón a krapet ošuntělý nábytek. Nikdo tu nebyl, tak jsem to mohl hned zalomit.
Malta
Msida
Malta
Ulice Valletty
Malta
Útroby vallettské Spolukatedrály
Probral jsem se asi v jednu a pěšky vyrážím do Valletty na druhé straně zátoky. Šlo by to přeplout za deset minut a půl libry, ale dávám si procházku skrz šest měst po pobřeží. Zatímco Sliema má na pobřeží turistický patos s promenádami a hotely v první linii, v dalších městech to již střídá domorodost (to znamená ošuntělost). Všechny ulice se od moře strmě zvedají do kopců a moře je plné plavidel. Místní rybářské loďky pomalované všemi barvami se špičkou a očima se staly jedním z hlavních maltských symbolů. Dalším symbolem jsou barevné dřevěné vyřezávané dveře s kovovými klepadly a balkóny nejrůznějších tvarů.
Část cesty bloudím v parcích a ve změti bývalých hradeb. Nějak jsem to stejně nevychytal, cesta je to pekelně dlouhá, ze sandálů mám puchejře, krev mi teče z nosu i řízlýho prstu a bolí mě palice s břichem. Ale k Vallettě na špici poloostrova dorážím. Ještě před hradbami je město Floriana, kde sídlí níže postavené úřady a firmy. Před samotnou Vallettou jsou ohromné placy počínaje historickou Arénou Nezávislosti s obrovskými polopodzemními parkovišti a konče autobusovým terminálem u obrovské fontány Tritonů.
Dál už je série hradeb a Valletta. Za hnusnou novou vstupní branou je informační středisko, kde mají mapky a informace ke každé maltské díře a plánky místních busů. Střed města protíná ulice Republiky, kde se odehrává vše hlavní. Něco jsem prošel do setmění, ale Vallettu jsem nechal až na jindy. Skáču do dalšího maltského skvostu, jímž jsou maltské žluté historické autobusy. Stále jezdí tak, jak je tu Angláni zanechali a není výjimkou jízda v 50 let starém monstru. Dveře to nemá a kasíruje se uvnitř. Za dvacet centů (to je cena všech spojů z Valetty) vystupuji někde na pobřeží, kde tuším, že by mohlo být blízko k hotelu. Nebylo, ale to je jedno. V pokoji už jen Řízkovy koláčky, ukuchtit můj první kulinářský skvost (čaj) a můžu padnout.