V anglině jsem se už trochu rozmluvil. Teda do doby než potkám místňáky. Ve třídě jsou tři nové duše, které ale věkový průměr příliš nesnížily. Je tu další posila pardubického klanu. Jiného Čecha než z Pardubic jsem tu nezahlédl.
Jedu na jedny z nejúžasnějších maltských útesů Delimara. Busem přes Vallettu do Birzebbugy s kostelem a pobřežím s výhledem na zátoku Marsaxlokk (iks je eš), která je plná nejrůznějších zařízení, od rafinérií, největších trajektů až po plynovou elektrárnu na druhé straně zátoky. Údolím vyschlé řeky Has Sabtam se snažím najít nějaký templ, římskou vilu a o fous výš jeskyni Dhar Galam. Templ nenacházím a ztrácím se mezi šutry. Vzdušná čára k jeskyni taky zklamává, protože se mezi vloudila hluboká propast.
Jeskyně je velká krápníková nudle hluboko v údolí, i když přístupno je jen asi 200 metrů. Byly zde objeveny kosterní pozůstatky nejstaršího osídlení a nejstarších živočichů, včetně třeba trpasličích slonů, kteří zde byli uvěznění poté, co se ztratil pevninský most s Afrikou a následně i se Sicílií. Svého času se tu vyvinulo dost zvláštních živočichů, ale vzhledem ke stále se scvrkávajícímu ostrovu nemohl přežít téměř nikdo. Zůstali vlastně jen ptáci, pro které je to ideální pauza při přeletu z Evropy do Afriky. Bohužel pro statisíce z nich je to také místo posledního odpočinku, protože největší zábavou Malťanů je po nich pálit ostošest. Proto také na všech volných políčkách jsou kamenné kolny se střílnami a na polích podstavce, kam "lovci" (=srabi) dávají klícky s ptáčky, aby lákaly na smrt. Střílí se všechno a čím je pták vzácnější, tím má lovec větší radost. Zastřelené sokoli či volavky se počítají v tisících ročně; sovy, orli či pelikáni ve stovkách a jen odhad zastřelených drozdů je kolem čtvrtmiliónu.
Nad jeskyní je přírodovědecké muzeum s kostmi. Hezky viditelný je rozdíl v pojetí muzea za poslední desetiletí. Půlka muzea je starší a jsou tu vitríny s desetitisíci popsaných kousků kostí a pár sestavených koster (včetně toho minislona). V novější půlce muzea je všechno barevné, různá hejblata, spousty popisků a jen pár kousků přírodního materiálu.
Dál do Marsaxlokku po pobřeží kolem několika pevností. Je to nejdůležitější rybářský přístav. Zátoka je posypaná loďkami, na nábřeží se opravují sítě, natírají loďky a prodávájí úlovky (pokud tu nejste pozdě odpoledne). Největší maltský trh je tu v neděli dopoledne. U přístavu je spoustu zahradních restauraček s jídly za pár babek, na které není čas.
Peláším do kopců na Delimare. Pod útesem je ta hnusná elektrárna a na konci poloostrova je nepřístupná pevnost. Ale dostávám se konečně na druhou stranu poloostrova, kde je úžasné pobřeží, útesy rozeklány do nejrůznějších tvarů, některé skály jsou vytvarovány do klasických pokliček, odhalené skály jsou poprášeny tisíci bazénky. Skály se tyčí vysoko a je tu spoustu jeskyní. Do toho bouří moře a zapadající slunce tomu dává atmosféru dokonalého kýče. Kus jdu na úrovni moře, kus po útesech. Každá zátoka má něco. Údajně se zde i koupe, ale asi by mě nepřekvapilo, kdyby mě obrovské vlny uvěznily v jeskyních pod úrovní hladiny (a že jich tu je).
Bohužel už je vysloveně tma a já musím do civilizace. A to je pořádná štreka, navíc cestu přehrazují psi (pomalými krůčky s kamenem v ruce), policajti a bláznivá vozidla. Bus naštěstí jede i v osm večer, jen s hledáním zastávky je to horší, ale další pozdní návrat se podařil (a že dnešek byl využit do mrtě).
Ale na pokoji čekalo překvapení. Už jsem si zvykl na samotu a tu se do pokoje někdo nakvartýroval. Když už skoro chrápu, přišel se i ukázat. Je to Bulhar, údajně mluví anglicky, ale nevím, nevím. Není to student, ale přijel si sem hledat job na stavbách, i když údajně občas vyráží na místní univerzitu. No nic, vyrazil dál kalit se svými soudruhy a já vyrazil chrápat.
Výdaje: 1,20 L
doprava: bus Sliema-V.-Birzebugga 2x 0.2, bus Marsaxlokk-V-Sliema 2x 0.2
jídlo: chipsy 0.2 a ještě něco (už to nerozluštím)
ostatní: - (údajně nic, ale za to muzeum by asi aspoň padíka měli chtít)
Dnes byl trošku voraz. Jelo se do nedaleké Mosty s největším maltským kostelem Nanebevzetí Panny Marie s obrovskou kupolí alá Sazka Aréna. Ta je údajně druhá největší na světě hned po Svatopetrském chrámu ve Vatikánu. Ale tohle jsem slyšel už nejmíň u pěti kostelů po světě a dokonce i hned vedle na Gozu o farním kostelu v Xewkiji. Kostel je postaven teprve v roce 1833 ve tvaru rotundy s neoklasicistním průčelím alá římský panteon. Vnitřek je v barvách bílé a modré. Profláklá kupole je samonosná, postavená bez cementu s průměrem 54 metrů a výškou 60 metrů. Přežila i zásah německé bomby, která proletěla přímo před oltář při mši. Tam ale nevybuchla, což se opěvuje jako zázrak. Podobný zázrak je ale i vznik "české pověsti", že vevnitř bomby byl písek a pozdrav od Škodováků (místní farář ale o tom nikdy neslyšel, a že ten by mohl). Nicméně ty průmyslové sabotáže nám za války šly, škoda že jsme s nimi nepřestali ani v období míru.
Vyrážím do tzv. Tří Vesnic, tam nic moc. Vlastně jen dvě ruiny bývalých větrných mlýnů. Města vypadala docela moderně a třeba v Balsenu na starý kostel namontovali obskurní střechu. Nedaleko je dlouhý, zachovalý ale nijak vysoký akvadukt. V parku s nebývale vysokými stromy a ptačím řevem míjím i železniční nádraží, kudy jezdily vlaky na jediné trati z pobřeží do Rabatu asi do 30. let. Motám se po staré Birkirkaře a hledám marně restauraci. zrovna když se po 10 dnech začínám rozežírat. Do Sliemy se vracím zas přes Valettu (i když to jsem už mohl dojít pěšky) a dávám si špagety s králičí omáčkou (prej ty králičí věci jsou místní záležitostí, 3.6 L). Nic moc, zlatý Zlatý sušenky. Ale došly. (5,10 L)