Bon anne Paris 2000
31. 12. 1999 - Bon anne
Paříž
Ruské kolo
Na Place de la République jsme nějak dorazili a na naše vytyčené místo na Elysejských polích bylo jenom kousek. Celá ulice byla lemována jakýmisi ruskými koly, směřující až k Louvru, kde stála matka ruských kol (jako že bylo hodně velký). Naše výhodné místo se nacházelo na rantlu u jednoho z vchodů do pařížského metra, čímž jsme získali pultík, bar a pódium.
Po chvilce, to už přišlo asi tak milion lidí, jsme vytáhli naše zásoby. Seznámili jsme se s pár Francouzema a pokecali s kdekým (no spíš, já jsem pokecal). Celé silvestrovské představení v Paříži je více než bujaré, ale k úrazu spíš přijdete v Praze na Václaváku.
S ubývajícími hodinami jsem na Mirasovi a na sobě pozoroval, že začínáme mít dost. Chvílema jsme zpívali "Marsejézu" a Miras si opakovaně zakřičel Vive la France a Vive de Gaulle. Kdo neviděl neuvěří. Miras totiž patří mezi zaryté odpůrce všeho francouzského a při vyslovení jména bývalého francouzského prezidenta mu začne bublinkovat krev. No, ale alkohol a neopakovatelná atmosféra udělala své. Osobně jsem taky dost nakoupil a občas jsem měl problém seskočit z rantlu, na kterém jsem seděl.
Paříž
Champus Elysee
1. 1. 2000 - Přežili jsme!
Pak přišla půlnoc. No, málem nepřišla. Hlavní odpočítávadlo na Eiffelovce se totiž nečekaně vyplo. Ale nevadí. Odpočítali jsme sami. Přesně o půlnoci Parádní ohňostroj doprovázela vřava tří milionů lidí přejících si navzájem šťastný Nový rok (Bon Anné). Francouzštinou nedotknutý Miras přál každýmu okolo a mluvil francouzsky jako když bičem mrská. Já jsem na tom byl hodně podobně. Připletli jsme se k nějakým Francouzům a zatančili jsme s nima parádní "novoroční tanec". Vypadalo to tak, že jsme se drželi kolem ramen a v extázi skákali jako blázni.
Po novoročním tanci jsme vyběhli k Vítěznému oblouku, kde tisíce lidí vytvořilo kolečko a házeli flašky s petardami na jedno místo uprostřed kruhu. Kdo se jimi pokusil proběhnout, sklidil obrovské ovace. Miras se nejen pokusil proběhnout, ale v kruhu začal tancovat nefalšovaný kazačok za rytmického potlesku kolemstojících. Po chvilce slávy jsme běželi k Eiffelovce. My jsme tam fakt jenom běhali, a to jsme fakt trosky. Cestou jsme pěli ještě vše, co nás napadlo (zejména mělnický hokejový song). Když jsme spustili československou hymnu, přidalo se k nám i hlouček pochodující za námi. Teda přidali se hlavně na slovenskou část. Ale napodruhé a napotřetí už jsme si dali všichni komplet.
U Eiffelovky jsme narazil na proud lidí, který se nemohli prodrat na Elyssé. Nu což. Každý jsme vylezl na sloup pouličního osvětlení a začali jsme řídit "dopravu". Ty půjdeš tady a ty zase tam. To nás bavilo hodně dlouho. Nád námi se tyčila věž obsypaná blejskajícími žárovkami, která dovytvářela jedinečnou atmošku reje.
Paříž
Moulin Rouge
Dál jsme se potloukali ulicemi. No a po cestě se stala věc, kterou si dodnes vyčítám. Při nějakém prostoji v davu jsem se seznámil s jednou neuvěřitelně krásnou Francouzkou, která mě začala nejdříve balit a poté líbat a... A já jsem jí dal sbohem. Já jsem ale vůl!!! Pomalu rozednívající Paříží jsme se došourali k hotelu. I dnes bylo jedinečné teplo, čehož mnozí bez obav využili tak, že se naskládali ke zdem baráků a spokojeně chrápali na ulici. Po skoro dopoledním příchodu do hotelu jsme usnuli jak špalci.
Myslím, že jsem vyrazil domů 1. ledna, ale nejsem si tím jistej. Nebylo to až druhého? No, to je jedno. (PS by Miras) Dom jsme opravdu neodjeli prvního. Nejsme sebevrazi. Ale je fakt, že co jsme dělali toho prvního si nepamatuji ani já. Předpokládám, že nic. Pavděpodobně tam bylo probuzení. A to jakože živí. Obhlídli jsme, co jsme všechno vyžahli a ještě jednou si zkontrolovali, jestli jsme živí. Vše bylo v pohodě, asi jsme to stačili všechno vyběhat. Po opičkách ani vidu ani slechu. Večer jsme ještě vytáhli do města, kde bylo pořádně mrtvo. Prošli jsme ještě jednou místa činu a dali si do nosu (jako jídlo, né).
2. 1. 2000 - Odjezd
Ráno jsme strávili přes hodinku čekáním, až přijde někdo od našeho podzemního parkoviště. Naštěstí jsme tu nebyli sami, tak se i Miras poučil v dalších užitečných francouzských výrazech.
Zpátky Miras zase vybral nějakou pekelnou cestu. Samozřejmě se jelo jinou než sem, protože Miras má zásadu nejet po jedné cestě dvakrát. Tentokrát jsme zamířili ještě severněji a užili si tak Belgii o něco víc. V Lucembursku jsme natankovali a profičeli Německo až do zasněžených Čech. Já jsem si udělal rekord v jízdě bez přestávky (12 hodin). Ale ten jsem překonal o dva týdny později při návratu z francouzských Alp (14 hodin). A proč to sem vůbec dávám? Já ani nevím. Ale byla to prostě paráda, paráda, paráda. Příště se chystáme do Amsterdamu, ale nějak to zatím nevyšlo. Já toho naslibuju...