RAFTING V ALPÁCH
Teichl, Steyer, Enns (1.)
1. den - Odjezd
Odjezd měl proběhnout z pražských Roztyl v 19:00. Na místo jsme dorazili asi s hodinovým předstihem plni očekávání vlastní smrti. Zvláštní bylo, že v 19:00 jsme na celým nádraží byli tři. My dva a jakejsi kotlíkář. Kotlíkář kupodivu taky jel na raft, což nás trochu zklidnilo. Asi v 19:15 se přitrousilo dalších 6 raftařů. Docela mě zarazilo, že se všichni znali a vyprávěli si zážitky z jejich raftařského výletu do Norska minulý týden. Bohužel to vypadalo, že jsme se zapletli mezi profíky. Tohle zjištění vyvedlo nejvíc z míry Mirase, který jakoby ztratil půdu pod nohama. Moc to na slibovanou salámovinu nevypadalo.
V 19:30 přifičel Ford Transit s valníkem. Jojo, Ford Transit! Dokážete si představit asi naše překvapení, když jsme zjistili, že to je náš dopravní prostředek. Nutno dodat, že profíci z toho byli taky dost vykulený. Tohle opravdu autobusová čedokárna nebude. Z Transitu vyskočili dva rozjařený týpci (Marek a Petr), kteří se představili jako naši průvodci a kormidelníci. Naložili jsme věci a vyrazili směr Rakousko. Musím přiznat, že od prvního rozjezdu jsem přestal důvěřovat našemu řidiči, který mě o své způsobilosti řídit motorové vozidlo rozhodně nepřesvědčil. No nic.
Během prvních kilometrů jsme byli podrobeni křížovému výslechu týkajícího se naší vodácké zdatnosti. Na otázku zda jede někdo, kdo neumí plavat, se k překvapení všech zvedla ruka jedné dívčiny. Dodneška jsem nepochopil, jestli to byl vtip, ale rozhodně jsem už věděl, s kým nechci jet na raftu. Pro jistotu. Na druhou otázku, jestli jede někdo, kdo ještě nebyl na vodě, se zvedla zase jedna ruka. Tentokrát Miras. Docela mě překvapilo, že tahle skutečnost vyděsila profíky ještě víc, než že jede někdo, kdo neumí plavat. Oba šéfy ale ani jedna z těhle skutečností nevyvedla z míry.
Rafting v Alpách
Klid před bouří (náš kemp u Steyeru)
Rafting v Alpách
Kompletní osazenstvo zájezdu
Co se týče zasedacího pořádku v Transitu, tak i tahle maličkost podstatně ovlivnila průběh celého víkendu, alespoň pocitově. Já a Miras jsme totiž seděli hned za šéfíkama a všechny informace jsme měli z první ruky. To se neukázalo být to pravé. Věty typu "Kéž by přišla nějaká průtrž mračen, aby bylo hodně vody."; "Když pořádně zaprší tak jsou ve Steyeru až 3metrový vysoký válce."; "Je v pohodě, že jede takhle málo lidí, aspoň nebudem muset na ten primitivní Teichl." na klidu nepřidají. Mě a asi i Mirase zarazilo, že existovala možnost, že pojedeme rovnou Steyer a ne Teichl. Teichl měl být totiž trošku jednodušší řeka a my jsme k němu upínali svoje naděje. Taky nesmím opomenout, že jsme se cestou zastavili na jídlo na České Sibiři. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tam náš řidič neloupnul pár kousků a k Transitu se vracel nejistým krokem. Nakonec jsme kupodivu kolem 2:00 dorazili do kempu. Tam jsme si postavili stany a šli spát. Asi nebude překvapením, že kotlíkaři už dávno spali, zatímco já s Mirasem jsem ještě stavěl stan. Prostě tábornická klasika.