RAFTING V ALPÁCH
Teichl, Steyer, Enns (3.)
2. den - Steyer
No, ale nakonec jsem tu loď odrazil a se štěstím na ní i naskočil. Ovšem než jsem stačil zasunout nohy do úchytů, tak jsme už seděli na prvním kameni. No, ale časem se to srovnalo a už jsme jeli. Teda až do prvního jezu. Ten jez se sjížděl poněkud jinak než jsme zvyklý z Vltavy, kde se jezy doslova a dopísmene sjíždí. Tady se ale jezy skáčou. Navíc jsme na ten jez špatně najeli, zavadili o nějakou traverzu a už jsme tam byli. Jedna věc je, když padáte do Vltavy a jedna věc, když padáte do rozdováděnýho Steyeru, který má 2°C. Možná si řeknete, že jsme měli neopren, ale ani to vám nemusí stačit. Před startem nám bylo řečeno, že se po pádu do vody dostaví tepelný šok a přestaneme na chvilku dýchat, ale že se v podstatě není čeho bát. Akorát musíme z vody vylézt do 3 minut jinak nazdar bazar. Všechno se potvrdilo a ten tepelný šok jsme si krásně ozkoušeli. Problém byl v tom, že jedna členka posádky si ten dech navíc o jez vyrazila a začala se báječně dusit. Nakonec se to vyřešilo tak, že jí Petr fláknul pádlem do zad, aby naskočila a pomohl jí na břeh. Když jsem tu scénu pozoroval v pohodlí zachycen na převráceném raftu bylo mi všelijak. Tenhle dojem navíc umocnil ještě Miras, který se horko težko dostal k raftu (on totiž plave v divoký vodě jedině prsa:o) a oči měl vytřeštěný tak, jako když na něj šáhla smrt. (Tak tohle určitě zcenzuruje.)
Rafting v Alpách
Tak jedéém
Rafting v Alpách
První minutu jsme přežili
Další cesta byla pekelná, ale už jsme se necvakli a nějak to dojeli. Bylo s podivem, že jsme pokaždé naprosto čistě projeli ten šílený Autobus, ze kterého jde fakt strach. Jen v jedné soutěsce jsme ztratili kormidelníka, což by ale vzhledem k jeho umění nebyla pro osud lodě nějaká významná ztráta. Nad tou soutěskou byla lávka, ze které se z několika metrů můžete vrhnout do peřejí, ty vás sežerou a asi po dvaceti metrech možná vyvrhnou nad hladinu. Pak je ještě pár vteřin čas k dostání se ke břehu, než se dostanete do zatáčky a na cestu za světlem v tunelu. Miras byl nějak naštvanej, že je ještě naživu, a tak si párkrát skočil. Po dojezdu do kempu jsme si kapánek odpočinuli a vyrazili na další jízdu po Steyeru. No řeknu vám, že se mi tam už ani moc nechtělo. Tentokrát nám ale ubyla ona vyděšená členka posádky, která to vzdala. Rozhodně jsem jí chápal. Taky bych se na to po tý první jízdě nejradši vykašlal. Myslím, že tohle mi Miras odkýve. (To teda neodkývu.)
Druhá jízda po Steyeru probíhala ve stejným štýlu až na to, že jsme tentokrát jez sjeli celkem bez problémů. Ale nebojte se, stejně jsme se zase cvakli. A teď to bylo ještě mnohem dramatičtější. Na Steyeru jsou dvě sakra nebezpečný místa - Autobus a Velkej magnet.
Tentokrát jsme si vybrali Velkej magnet čili Magneťák. To místo vypadá asi takhle. Po pravý ruce je obrovský balvan, na který se valí všechna voda. Projíždí se to tak, že se tam přiženete z levotočivý zatáčky v plný rychlosti a jedete přímo na ten kámen. Když tu zatáčku správně vyjedete, tak vás to těsně před ním stočí a vy ho jenom škrtnete.
Nebude žádným překvapením, že jsme tu zatáčku špatně vyjeli, a když jsme ten kámen měli míjet, tak nás to na něj hodilo. Musím přiznat, že to šlo asi zachránit kdybych včas přitáhnul vodu (chytám ty správný vodácký výrazy), ale to se mi nějak nepodařilo a už jsme se koupali. Většina z nás z toho vyvázla docela v pohodě, až na Mirase, který se dostal do takzvané prekérky (tohle slovo jsem tam fakt nenáviděl). Zůstal totiž zachycenej v nožních úchytech pod raftem a než se z toho dostal, tak už byl daleko za námi a navíc ještě bez pádla. Poněkud překvapivě začal nahánět to pádlo, což se mu sice podařilo, ale zase se dostal kousek dál od raftu. Dramatičnost celý situace spočívala v tom, že ho unášela voda a nějak se mu nedařilo dostat se k raftu. Tak tady se musim postavit do role jeho zachránce. On totiž když ten raft míjel tak si ho nikdo nevšimnul, protože všichni měli co dělat sami se sebou. Jenom já, starej dobrák, jsem křiknul na Honzu nebo někoho, aby ho zkusil chytnout. To sice nevyšlo, ale Miras se kupodivu nakonec vyškrábal na břeh o kus dál. No prostě klasická prekérka. (Miras přikázal, že to má bejt akční, tak je to akční.)
Po zbytek sjíždění se už nic dramatickýého neudálo až na to, že nás někde v půlce chytlo krupobití. Do kempu jsme dorazili úplně vymrzlí a utahaní. Cestou ke stanu jsme se ještě ohřáli koupelí v horském jezeře. No, zní to asi divně, ale oproti Steyeru to byla vařicí voda. Pomalu největší zážitek z celýho výletu. No nic. Večer se ještě ládovala do těla všech slivovice. Asi aby to mělo pořádný říz. Říz teda měla hlavně cesta s řidičem domů.