• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Thajsko & Laos
(3. Vientianne)

22. 1. 2004: Laoská hlavní vesnice Vientianne

(Dnes je to zas nějak dloooouhý.) Když se uráčila moje očka otevřít, byl vlak už prázdný. Nepatrnou paniku nezahnal ani pohled na hodinky, kdy už jsme měli být dvě hodiny v cíli. Ale zatím jsme byli jen v Udon Thani a k hranicím zbývalo ještě 70 kilometrů. Zbytek cesty toho moc ke koukání nebylo, všechno bylo vyprahlé na troud.

Nong Khai nás přivítalo až před polednem pohodovým nádražíčkem. Škoda, že jsme včera nesehnali místo v dieselovým vlaku, který jezdí stejnou trať o 4 hodiny rychleji. Ušetřili bychom skoro půl dne. Na hranici je to kousek, ale i tak se na nás vrhli tuktukáři. Moji radost nad smlouváním uzemnil Mára tím, že vzal hned prvního parchanta za 20 bahtů na osobu. Svině to byla velká, nejdřív zajel někam s místňákem, a pak do agentury, kde nám chtěli vyřídit vízum. Tak jsme se tam s ním porafali a zbavili se jich až tím, že vízum už máme. (V klidu to z nádraží můžete dojít na hranice pěšo, bude to asi kilometr - z nádraží rovně, na křižovatce doleva a pak doprava.)

Na thajské straně jsme vyplnili pár formulářů a za deset bahtů nasedli na bus, který jezdí přes most thajsko-laoského přátelství. Na laoské straně jsme zas zabili pár stromů na formuláře, k tomu jsme navíc přidali 30 dolarů a za 10 minut jsme měli vízum v kapse. Vyměnili jsme po 50 dolarech při kurzu 10350 kipů. Vzhledem k tomu, že největší bankovka je 5000 kipů, to byl docela solidní balíček. Hned se člověk cítí mnohem bohatší než jinde, kde celý jeho cestovní budget mu vymění za jednu bankovku. Nicméně pocit ´boháče zmizel s tím, že jsem pak balíček na pokoji znovu přepočítal. Buď jsem to zvoral hned při přepočtu na hranicích, nebo utrpěl ztráty během další cesty. Každopádně jsem přišel o sto tisíc. No ale, komu se podaří přijít o tolik prachů (zvlášť když neinvestuje na české burze).

Na konci celnice jsme ještě zaplatili jakýsi neidentifikovatelný poplatek (2500 kipů, ale pětistovky se tu nevrací) a sehnali jumbo do hlavního města Vientianne za 40 bahtů. Jeli jsme dobrých 40 kilometrů, okolí ani silnice nenasvědčovala tomu, že bychom měli být v jedné z nejchudších zemí světa. Po vyklopení na shromaždišti taxiků jsme vyrazili směr centrum. Zde se vloudila jedna chybka do předcestovního snížování váhy batohu - při kopírování průvodce se zapomněla jedna stránka z Laosu, a to zrovna ta s mapkou Vientianne. A to byla chybka docela závažná. Tak jsem to radši před Márou utajil (neb by bylo zas keců) a šel tak nějak jako že někam. Po čase jsme se chytili bělochů, které jsme pronásledovali až do farangské čtvrti (farang - místní označení pro cizince). Po pár oklikách jsme zapadli do guesthousu Muaxiy v ulici Thanon Nokeo Khumman. Za 4 dolary jsme dostali dvě polorozpadlé postele s koupelnou na chodbě. Ale celkem pohoda, i teplá voda se po objevení fígle podařila vytočit.

P.S. od Máry: Zajímavé, že se tu Míra radši nezmiňuje o tom, že si celou dobu myslel, že původně navrhovaný guesthouse už asi neexistuje, protože přece jsme v té správné ulici. Nakonec vyšlo najevo, že podle jeho úžasných orientačních schopností jsme byli v naprosto jiné ulici a guesthouse tam samozřejmě byl.
P.S.S. ode mě: To je remcal, co? A to jsem měl takhle celých 23 dní.

Hned jsme vyrazili na obhlídku města, protože zítra jsme chtěli zas pokračovat dál. Moc k vidění toho tady není a je to docela roztahané. Půjčili jsme si kola (za půl dolaru na den), ale doba, kdy se podobným způsobem přepravovali lidé v Asii, je už ale pryč. Teď jezdí všichni na mopedech a na kole jsme viděli už jen pár turistů a tu největší lůzu. V Laosu se jezdí pro změnu vpravo. Přes Prezidentský palác (klasická koloniální stavba) jsme po místním bulváru dorazili k místní napodobenině Vítězného oblouku Patuxai. Další to pozůstatek po Francouzích, ale vyhnali je dřív než to mohli dostavět. Ale i tak se můžete za 1000 kipů vyškrábat nahoru, kde vedle suvenýrové tržnice najdete docela solidní výhled.

Na cestu ke Zlaté stupě (Pha That Luang) jsem se posilnil spritem. Stánkař vyndal skleněnou láhev, tak jsem se zaradoval, jak naplním hygienické doporučení o nedoporučení místního ledu v nápojích. Hned nato stánkař vylil obsah lahve do igelitového pytlíku plného ledu. K tomu mi přihodil brčko a řekl si o 2 tácy (z toho by naše ustrašené slečny z OHS je asi trefil šlak). Ale dobrý to bylo, jen představa jak tohle dělají i s pivem... No nic. Stupa byla zvenku skvělá a zevnitř možná taky. Ale protože jsme přijeli čtvrthodinu před zavíračkou, po místních pracovnících nebylo ani vidu. Výdobytky komunismu holt neznají hranice. Tak jsme aspoň obhlídli okolní chrámy a slumy.

Tím byly pamětihodnosti vyčerpány a my vyrazili na autobusák zjistit, jestli náhodou nejede něco zítra do Phonsavanu. To je místo s mýtickou Planinou hrnců, kterou prý vytvořila neznámá civilizace. Hrnce (nebo co to vlastně je - nikdo neví) měří až několik metrů, váží až 6 tun a jsou z kamene, který se nikde v dosahu nevyskytuje. Dle rok starého cestopisu tam však nevede cesta jednoduchá - nejkratší cesta je v rukou ozbrojených hmongských geril, letadlem laoských aerolinií to není o moc bezpečnější a jediná cesta po souši byla přes Luang Prabang a další severní města a trvala tak 3 dny. Takže pokud nebude přímý spoj z Vientianne, tak to zkusíme letecky. Popis letu s laoskýma aerolinkama nás v tom pak už jen utvrdil. No nenalákalo by Vás to (cituji): Piloti musí vše navigovat vizuálně. Letiště nejsou osvětleny a přistávací plocha je jen z hlíny. Když se objeví těžký mrak, pilot krouží před ním a hledá skulinu, kudy by proletěl. Hledá jí dokavaď nedojde benzín(!) a pak se snaží vrátit zpět nebo hledá náhradní místo pro přistání. Potom to zkusí znova.

Cestou na busák už provoz docela zhoustnul. Veselost dopravy byla opepřená způsobem odbočování z vedlejších silnic na hlavní. Pokud auto či motorka nemůže hned přejet na druhou stranu, jede po kraji v protisměru až do chvíle, kdy nenajde nějakou skulinu. To mě jednou překvapilo, že jsem zastavil tak šikovně, že musel zastavil za mnou Mára i další tři motorky. Ta čtvrtá už nezastavila a naprala to do těch před ním. Všechno řídily ženský. Ale mají tuhej kořínek a hned se zvedly. My se radši taky hned vypařili, aby to nehodily na nás.

Kupodivu laoská vláda nějak zapracovala a do Phonsavanu byly hned dva spoje trvající ani ne 9 hodin (asi 350 km) - regular-bus v šest a VIP v 7:30. Kola jsme vrátili bez šrámu a večer jsme ještě probrouzdali naší čtvrť na břehu Mekongu. Řeka je to velká, ale ne v období sucha. Teď je tak o 20 metrů níž než v období dešťů, takže je to spíš velká poušť s čůrkem vody uprostřed (ale ten čůrek je furt větší než naše veletoky). Véča v pohodě, stejně tak i místní pivko Lao Beer. To se od našich neliší ani chutí a ani cenou (což se třeba o Thajsku říct nedá). No a spát, protože ráno jsme museli vstávat na šestou:-(

Výdaje cca. 40 $
ubytování: hotel guesthousu Muaxiy 2 $
doprava: 70 B + 0,5 $ (tuktuk 20 + 40 B; bus 10 B; kolo 0,5 $)
jídlo: 37 000 kip (večeře; 2 * pivo - 7000 kip; 2l vody - 4000 kip...)
ostatní: 4000 kip + 32 $ (vízum 30 $; triko 2$; vstupy 1000 kip; hraniční poplatek 3000 kip)