• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Thajsko & Laos
(4. Phonsavan a Planina hrnců)

23. 1. 2004: Cesta do Phonsavanu

V půl sedmé jsme vyrazili na nádraží. Venku bylo úplně mrtvo, tak jsme vzali první tuk-tuk, který jsme usmlouvali na 15000 kipů (za 5000 by to taky asi nebyl problém). Na hlavním nádraží (které vypadalo spíš jako skladištní hala) jsme kaufli lístky na VIP bus do Phonsavanu za 80000. Nechtěl bych teda vidět ten autobus, který nebyl VIP. Za první dvě hodiny jsme ujeli asi 20 kilometrů, nakládali jsme všechno možný, včetně slepic a jednoho prasete. Nicméně posádka se o nás starala líp než v Alitalii - dostali jsme vodu, zákusek i pytlík na zvracení.

Jeli přes Vang Ving směrem na Luang Prabang. Okolí bylo nádherné, ale taky pořádně kopcovité. To mělo za následek průměrnou rychlost kolem třicítky. A díky tomu, že do Laosu ještě nedorazil vynález, zvaný most, opisovali jsme důkladně každý hrbolek. Z Čech jsme naštěstí zvyklí na ledasjaké podmínky na silnicích. Zato Laosani jsou asi příliš zhýčkaní svými perfektními asfaltkami a cesta plná zákrut jejich žaludkům nedělala příliš dobře. No, nebudeme to tady moc rozebírat, skoro celý autobus se poblil. Starší lidé dokonce omdlévali a posádka je musela rozdejchávat.

Dali jsme gáblík v jednom z mála městeček, kam už dorazil i beton a cihly. Jinak vesnice jsou tvořeny z bambusových chýší, které se podařilo naskládat na několik málo metrů rovné plochy podél cesty. Poslední náznak civilizace skončil na odbočce na Phonsavan. Od tohoto místa sice byla dál neuvěřitelně dobrá silnice (až na ty zatáčky - na 3 kilometrech jsem jich napočítal asi čtyřicet zahnutých alespoň o devadesát stupňů. Tady už plné igeliťáky létaly z okna ostošest. Relativní pocit bezpečí poněkud narušil rozstřílený autobus z dob Hmongských útoků a rozhodně to nevypadalo, že by tu stál nějak dlouho.

Do Phonsavanu jsme přijeli kolem páté večer. Tvářil se jako ospalá koloniální díra. Dnes je to hlavní město provincie Xieng Khuang. Před vietnamskou válkou bylo hlavní město sousední Kuang Khun, ale to bylo totálně zničeno americkými nálety, když bombardovali Ho-Chi-Minhovu stezku. Dodnes je celé okolí plné nevybuchlých bomb, díky čemuž umírají stále stovky lidí. Celkem na Laos spadlo údajně více bomb, než po sobě naházely obě strany v druhé světové válce. Dnes se bomby používají už jen jako sympatické květináče, lampy, svícny, grily či ploty.

Na cizince tu nejsou moc zvyklí, protože se na nás hned nenavěsila kvanta místních vydřiduchů. Ubytovali jsme se hned naproti v Indochina hotelu za 4 dolary. Pokoj byl solidní, s vlastní koupelnou. Teplá voda je naštěstí v Laosu docela samozřejmostí. K zahození nejsou ani evropské zásuvky, takže nebyl problém s dobíjením foťáku. Aspoň jednou Francouzi po sobě zanechali něco užitečného.

Vyrazili jsme do ulic. Byla už docela zima a museli jsme vytáhnout mikinu i bundu. Domácí byli navlečeni ještě mnohem víc a zahuhlali se do kulichů, šál a kožichů. Vůbec to tu spíš vypadalo na nějakou peruánskou vesnici někde v horních Andách. Celé to má asi 4 ulice, i když každá z nich je asi 5 kilometrů dlouhá. Bohužel jsme zapadli na večeři do jakési nóbl putiky, kde se ani pro samý nóbl masa nedostávalo. Fujtajxl - vyhýbejte se budově ve stylu komunistických benzínek, která je osázena osvětlením z třímetrových leteckých pum.

Výdaje cca. 14 $
ubytování: Phonsavan, Indochina hotel, 4 $ za pokoj s koupelnou
doprava: 87 500 kip (bus 80000 + tuktuk 7500 B)
jídlo: 34 000 kip (oběd 10tis; večeře 18tis; pivo 8tis)

24. 1. 2004: Planina hrnců / Plains of jairs

Vstáváme v devět. Pan domácí nám k snídani festovně připálil vaječnou omeletu i sladkokyselou bagetu. Teď jsme si všimli, že tu je celodenní organizovaný výlet po všech významných pamětihodnostech pro pár turistů jen za 8 dolarů. Bohužel osmička byla i u času výjezdu. Pan domácí nabízel, že nás proveze po třech planinách za 15 dolarů. Site 1 byla jen za 7, pak za 5, nakonec za 4. Stejně na to kašlem a užijeme si den sami po svém. Nejdřív jdeme do místních aerolinek, jak je to s lety do Luang Prabangu. Tvářili se asi tak, jako když jste chtěli za Husáka banány. Zabreptalo se sice něco jako, že to možná zítra poletí (za 37 dolarů), ale radši dáme přece jen přednost autobusu.

Na cestu k hrncům jsme dali přednost tuktukáři. Byla to teda fuška, protože řidiči byli pěkně natvrdlí, nerozuměli nebo nechtěli rozumět. Prý že není možné tam dojet, že to kontroluje policie (žádnýho policistu jsem v celém Laosu neviděl), že jsou tam miny atd. Nakonec jsme s jedním dojeli pokoutnou uličkou asi kilometr od planiny. Tam nás vyhodil a namaloval mapku.

Procházeli jsme vesničkami vypadající jak za časů Emila Holuba. Děti před námi utíkali do chýší, aby pak zpod sukní mámy na nás mávali a hulákali helou. Okolí bylo skoro bez stromů s vyprahlou půdou a občas s prázdnými rýžovými políčky a všude vládla šeď, jak v Chomutově. Procházka to byla pěkná, k planině pak vedla dokonce asfaltka a na konci brána. Jen jsem prohodil, jak se činí, že za pár měsíců už tady bude výběrčí a bude očesávat turisty. A protože Laosani nejsou žádní lenoši, byla za zatáčkou další brána, kde se už vybíralo. My jsme platili nějakou symbolickou cenu v kipech pro místňáky. Buď je nenapadlo, že by turista mohl přijít pěšky nebo vypadáme jak... no prostě tak jak vypadáme.

O Planině hrnců vyšel zrovna v době našeho couraní těmito místy článek v MF dnes. Z něj si dovolím použít několik odstavců. V okolí Phonsavanu se vyskytuje několik hnízd hrnců, které jsou většinou na náhorních pahorkách. Zmapováno je přes 30 míst (nazýváno Site 1 až Site n), bohužel většina z nich je stále zaminovaná. V každém takovém místě je až několik stovek hrnců, z nichž některé dosahují výšky až 3 metrů a váhy 6 tun.

Zatím se nepovedlo upokojivě objasnit původ a účel tajemných nádob. Teorií se ovšem vyskytla celá řada. Hrnce prý mohly sloužit jako pohřební urny, někteří tvrdí, že příslušníci neznámé civilizace museli měřit přes dva a půl metru. Podle jiné představy v nich dozrávalo víno či byly obyčejnými zásobnicemi na sklizenou rýži. Nepodařilo se je přesvědčivě přiřadit ani k žádné známé kultuře.

Francouzi ve třicátých letech tu studovali džbány tři roky. V jednom nalezli bronzovou figurku lidské postavy a drobné kamenné korálky, které se ale již dávno ztratily. Od té doby žádný důkladný archeologický výzkum na Planině džbánů neproběhl. Dost dobře to nešlo, nejprve byla válka a pak byl terén dlouhé roky zamořen bombami až doteď.

Problém je i s určením stáří. Obvykle se jim v literatuře přisuzuje věk kolem dvou tisíc let. Jde však spíše o pouhou spekulaci. A samozřejmě, hornina podobná pískovci, z níž byly džbány vytvarovány, se vyskytuje až v horách vzdálených desítky kilometrů. Vědci z toho usuzují, že dokázali-li její příslušníci přemístit obrovské kamenné bloky na tak velkou vzdálenost, muselo jít o dosti vyspělou civilizaci.

Vylezli jsme na kopeček. Tam se už slunilo několik desítek hrnců, včetně toho největšího, který pózuje snad na všech záběrech z těchto míst. Pohled dovnitř některých džbánů už zdaleka tak vábný není. V nashromážděné dešťové vodě hnijí závěje listí, což se ovšem velice hodí dlouhým bílým červům, kteří si ve smrdutém roztoku zjevně lebedí. Tak jsem neododal a do jednoho hrnce vlezl a vyfotil vysmátou fotečku. Bohužel některé hrnce jsou díky bombám už rozbité a vyvrácené. Kráterů je tu pomalu stejně jako těch hrnců. Krátery mají v průměru i několik desítek metrů a dodnes v nich nic neroste. Jak kdyby do nich vkročil Špidla.

Počkali jsme pár minut, až prolítne dav Číňanů, kteří se tu prohnali jako kobylky. Po chvíli jsme tu zas byli sami a mohli si vychutnávat atmošku, což by se nám u toho pravého Stonenhange asi moc nepovedlo. Pod kopcem byly stovky dalších a menších hrnců. Jeden z nich měl i pokličku. Na dalším kopci bylo už jen několik hrnců, které však byly rozestaveny po čtyřech podle světových stran. Ze stran měly dírky, kterými určitě v rovnodennosti paprskuje slunce. Určitě je to celé mezigalaktická mapa, jednotlivé planiny představují různé dimenze, hrnce představují jednotlivé hvězdy a ten s poklicí je ta hvězda, odkud přišli mimozemšťané. Tahle teorie zatím ve výčtu chybí, protože tohle místo zůstalo utajeno i před Dänikenem. Ale až sem chlapec jednou zajede určitě vymyslí ještě něco pitomějšího než já teď.

V kopci je ještě obrovská jeskyně, kam se schovávali vesničané před bombami. Jednu jeskyni nedaleko trefili Američani přesně a zahynulo v ní pětset Laosanů. To už jsme začali belhat těch 10 kilometrů domů. Aspoň se vyjasnilo a přestalo poprchávat. Na předměstí jsme narazili na hotel Malý, který byl vychvalován v průvodci pro svoji kuchyni i informace. Restaurace byla zavřená, ale jak nás viděli, hned otevřeli a usadili nás pod sbírku amerických a sovětských výdobytku civilizace, granáty počínaje a třímetrovými kulomety konče. Romanticky poblikávala svíčka na podstavci ze skákací miny. Luxusní vybavení bylo vyšperkováno geniálním jídlem v gigantickém množství. S plným břuchem jsme se pak dokolébali zbylý kilometr do hotelu.

Výdaje cca. 8,5 $
ubytování: Phonsavan, Indochina hotel, 4$ za pokoj s koupelnou
doprava: 20 000 kip (tuktuk na Site one)
jídlo: 4,5 $ (snídaně v hostelu 1$; obědočeře v hotelu Malý 3,5$)