• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

THAJSKO & LAOS
(5. Luang Prabang a Mekong)

25. 1. 2004: Luang Prabang

Ráno jsme nasedli v deset na autobus, který byl ještě větší šmejd než ten minulý. Vzdálenost i doba byla mnohem menší, jenom cena zůstala skoro stejná. Já jsem nahodil konverzaci s místní Laosandou. Protože jsme čekali snad hodinu než se autobus rozjel, probrali jsme toho docela dost. Ale další pokračování hovoru mírně narušily první zákruty za městem, kdy se začala věnovat už jenom igelitovým sáčkům, kterými po jejich naplnění bombardovala okolí silnice. Díky tomu, že tenhle bus byla ještě větší herka a řidič ještě větší magor, tak tentokrát se poblili skoro všichni. Pomalu jsme měli namále i my, protože jízda byla fakt šílená. Zkuste si jezdit sedm hodin na horské dráze.

Autobusák v Luang Prabangu byl ještě 5000 kipů daleko od centra. Uličky v něm akorát dláždili ve štýlu Venice Beach. Mára zas skočil do prvního guesthousu (San Hith) - stěny byly udělány z izolepy a teplou vodu sprovozňovali přes půl hodiny.

Střed Luang Prabangu je na ostrohu mezi Mekongem a další řekou. Je to nádherné městečko zapsané v UNESCO se stovkou budhistických chrámů (někde se vybírá vstupné). Panuje tu pohoda, žádné auta, zato spousta turistů. Zkoušeli jsme najít cestu na místní kopeček, ale našli jsme jen ulice plné prodávaných cetek a útočících psů. To jsme zabalili, koupili za 9 dolarů lístky na zítřejší loď (slowboat) do Pakbengu a došli na břeh Mekongu pozorovat kýčovitý západ slunce. Mekong je mrška náladová a v období sucha je hladina o 20 metrů níž než v období mokra.

Na břehu jsme zasedli na véču, já se ládoval opět Lao Beerem a Mára džusem. Očka otrávené číšnice se rozjasnily až po objednání Lao Lao. To je místní pálenka, která se lije po deckách a stojí pětikorunu. Mňo, spalo se dobře.

Výdaje cca. 13 $
ubytování: 2 $ (GH San Hith)
doprava: 65 000 kip (bus do LP 60000; tuktuk 5000)
jídlo: 36 500 kip (véča + pití 28000, meloun 2000, sprite 5000, voda 1500); pohled se známkou po 6000

26. 1. 2004: Plavba po Mekongu

Moc času jsme tady boihužel nestrávili a ráno v osm máme už check-in na loď. Vyplouvá přímo z centra Luangu (některé ale odplouvají až někde pět kilometrů proti proudu, tak jsme aspoň ušetřili za taxík). Koupit lístky jsme mohli až přímo v budce na nábřeží a bylo by to ještě o dolar a půl levnější (75 000).

V Pakbengu jsme měli přistát večer a druhý den pokračovat na thajské hranice u Chiang Kong, kam jsme měli dojet kolem třetí (nedojeli). I když cesta lodí vypadá šíleně (což splnila), tak po silnici je zde cestovní rychlost skoro stejná. A drobná nevýhoda taky je, že na severu Laosu už skoro žádné silnice nejsou. Mekongskou highway jde taky urazit speedboatem, který urazí celou cestu tak za 7 hodin. Pohled na speedboaťáky, kteří se prohnali kolem, nás ale rozhodně nepřesvědčil, že by to byl ten správný způsob objevování Laosu - šílený kravál, frčí to fakt rychle, 6 cestujících v helmě a pláštěnkách křečovitě se držících sedadel s podivnými výrazy ve tváři. No, a taky je to dvakrát dražší.

Naše loď jela naopak velmi rozvážně a opatrně. Na šířku měla 3 metry, na délku tak 30. Jenom na odpíchnutí od země jsme potřebovali skoro hodinu. Na palubě byli běloši v paritě. Jen dvě korpulentnější Francouzky se musely rozsadit, protože když si sedly na jednu stranu lodi, docela povážlivě jsme se nahnuli.

Okolí řeky bylo nádherné. Jen džungle, křik ptáků a občas nějaká ta domorodá vesnice. Sem tam chlemtali vodu místní buvoli. Párkrát se mihnul i slon nakládající zboží do lodí. Jen ten pokles hladiny o dvacet metrů vypadal trošku divně. Kousky takto získané půdy pak zabrali domorodci na svá políčka. Necháme radši popis fotkám.

Po deseti hodinách plavby jsme začínali být nervózní, kdy tam konečně budeme. Cestopisy poudaly, jak v Pakbengu je problém na poslední chvíli najít plac na přespání (nakonec spali třeba v hospodě na hliněné zemi). Do cíle jsme nakonec dorazili za setmění jako poslední ze všech lodí.

Po zdolání dvacetimetrové písečné duny jsme se rozprchli po ubytování. Místní vydřiduch nám už ukazoval levný pokoj, ale jakmile viděl dalších dvacet lidí, co se přiřítili za námi, vyhrknul 500 bahtů a všichni do jednoho jsme se zase vyhrnuli ven. Nakonec se nám cestou vnutil kluk, který nabídl pokoj za 25 tisíc. Pokoj rozhodně není to pravé slovo. Spíš taková dřevěná klec, jako jsou sklepy v panelácích, ale tak proč ne. Bylo to i bez světla, tak odmontovali žárovku z chodby a strčili za trám v pokoji.

Za pět minut přišel znovu ten kluk a vytasil se se svým nabídkovým portfoliem začínající marihuanou a opiem a končícím heroinem a kokainem. Zlatý trojúhelník se holt blíží. I když jsme nic nevzali, tak jsme si travky a podobných látek užili taky, protože sousedi asi ukecali nějakou velkoobchodní slevu a vyhulovali tam ostošest, což jsme přes těch pár prkýnek imitující stěnu měli prakticky přímo pod nosem. Za pár minut přišel další obchodní zástupce, který nabídku rozšířil i o dvanáctiletou sestru. Radši jsme vypadli ven a šli najít něco k večeři.

Teprve tady začal ten pravý Laos. Jediná cesta z udusané hlíny, kdy více plochy zabíraly louže, kolem dřevěné slumovité barabizny a bordel. Na to, že je to tak profláklé turistické přespávací místo, docela síla. Jak asi musí vypadat ostatní městečka. Fuška byla najít i restauraci - buď nebylo místo nebo byly k dispozici všechny místa. Nakonec jsme si našli jednu skoro opuštěnou chatrč na pobřeží a dali klasiku Pad Thai a pivo. Po návratu do našeho hašiš doupěte jsem našel v baráku i koupelnu s teplou vodou a snad i bazénem (měl pět metrů na všechny strany, plný vody a strašně smrděl). Sousedi nadále vytrvale zkoušeli kvalitu místní zemědělské produkce a pozitivní externality z jejich kobky nás uspali velmi rychle. Mára si dokonce ráno snad poprvé nestěžoval, že nemohl spát.

Výdaje cca. 12 $
ubytování: 12 500 kip (hašiš doupě na hlavní silnici)
doprava: 9 $ (slowboat do Pakbengu 9 $)
jídlo: 16 000 kip (véča Pad Thai 8000; pivo 8000)

27. 1. 2004: Plavba z Pakbengu do Huay Xai

Z hašiš doupěte jsme vypadli ještě skoro za tmy. Né, že by se nám tu snad nelíbilo, ale radši jsme chtěli mít lístky na hranice do Huay Xai v kapse. Varianta zůstat viset celý den v téhle díře zrovna nebyla v našem plánu. Kdyby se odsud dal udělat aspoň nějaký trečík. Na nábřeží jsme našli pofidérní kiosek, kde měli lístky za 75 tisíc. Škoda jen, že neměli prodavačku. Zato celou dobu nás opruzoval jeden žebrák, který furt padal na kolena a něco mumlal. Teprve tóčo začalo, když si Mára koupil k snídani bagetu. Naštěstí za chvíli přišly Japonky, takže jsme měli od něj pokoj. Postupně přišla k pokladně kompletní posádka z minulého dne.

Po dvou hodinkách jsme se nakonec na loď dostali. Byla větší, takže asi i pomalejší. Lístky jsme cvakali stejně až na palubě, Márovi pár pětitisícovek spadlo do útrob lodi, takže to bylo o něco dražší. Po tom, co vybrali prachy, nás přesadili do vedlejší domácí nákladní lodě. Tam byly tuny nejrůznějšího haraburdí, rýží počínaje a kompletním kurníkem konče. Na záběr pět chlapů ještě dostrkalo za totálního řevu pár prasat na přední palubu. Zbylo už jenom rozsadit Francouzky a mohli jsme vyjet.

Loď se táhla neuvěřitelně. Párkrát jsme i nabrali vodu a vzhledem k nákladu bych se ani nedivil, kdyby se to potopilo úplně. Okolí bylo sice furt parádní, ale nějak mě to už nebralo. Taky jsem si mohl vzít aspoň něco ke čtení. Ke konci se objevila aspoň sem tam hora. Po několika hodinách jsme se dostali na dohled thajské pevniny, kde tvoří řeka hranici. Rozdíl mezi oběma břehy byl brutální - na thajské straně vše zelené a upravené, na druhé straně řeky bordel a šeď.

Možnost ještě dneska se dostat do Chiang Mai velmi rychle vyprchávala. Když kolem čtvrté odpoledne byla hranice furt v nedohlednu, nasadila se všemu koruna tím, že motor chcípnul. Dobidlovalo se k písečnému ostrůvku uprostřed řeky. Prej došel benzín. Nějakou babku vyslali na průzkum ostrova. Hodili po ní klacík, ať s ním začne asi hledat naftu. Na druhým břehu sice byla zrovna vesnice, ale ta byla thajská, takže tam jsme nemohli.

Nakonec jsme dojeli do Huay Xai až za tmy (to byl zas jednou kšeft). Z pěti hodin cesty jich bylo přes deset. Na druhé straně byl thajský Chiang Kong. Od řeky vypadal civilizovaně, promenádní uličky a spousta místa k ubytování. Jenže... loď nás vyhodila až několik kilometrů za městem a od hraničního přechodu. Tam nám suše oznámili, že se hranice zavírá v pět, a že nám tady nabízejí výhodné ubytování. Grrrr. Nechali jsme se džípem hodit do vesnice. Byla to jen ulice podél řeky s uličkou k celnici u řeky. Ubytovali jsme se hned v docela luxusním hotelu na rohu za 135 bahtů za pokoj (asi největší, jaký jsme kdy měli, velká koupelna a terasa s výhledem na řeku). Koupili jsme rovnou kompletní lístek na zítřek do Chiang Mai za 300, který obsahoval loď přes řeku, tuktuka na nádraží a minibus až do centra (opačným směrem byly lístky za 190). Po delším hledání jsme našli restauraci, kde jsme jim vypili všechny šejky z nabídky. To, že tu není školství ještě na vysoké úrovni, dokázala slečna při počítání útraty. Ale vzhledem k té 60procentní slevě jsme přimhouřili očka a zmizeli do hotelu.

Výdaje cca. 12,5 $
ubytování: 68 B (hotel u celnice)
doprava: 75 000 kip (slowboat do Huay Xai 75000 kip; taxi 3000)
jídlo: 36 000 kip (snídaně 10000; trs banánů 4000; véča + pití 22000)