• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Thajsko & Laos 2004
(6. Chiang Mai a Doi Inthanon)

28. 1. 2004 Z Laos do Chiang Mai

Ráno jsme skočili na poštu poslat pohledy, které táhnem už z Vientianne (poštovní schránky tu nemají a když jo, tak jsou v útrobách pošty, takže mimo otvíračku se k nim nedostanete). Kolem deváté nás dovedli na loďku. Získali jsme další štemply do pasu a po hodince čekání vyrážíme minibusem do útrob Thajska (původně jsem chtěl zastavit ve Zlatémo trojúhelníku, ale nakonec vyhrál národní park Doi Inthanon jižně od Chiang Mai).

Řidič jel jak magor, řadit neuměl, natož udržet nějakou konstantní rychlost. Cestou se popásávaly sloni v příkopech. Zastávka na oběd byla v podobném štýlu jako celá jízda - hnus. Dostihla nás totiž ptačí chřipka, takže kuřecí se z menu vyškrtlo, což vzhledem k mému odporu k vepřovýmu a hovězímu je škrt dosti zásadní. Tady jsem dal na zeleninku a volba to nebyla dobrá. Bylo to hnusný jak u... (nějaký sprostý slovo, třeba jak u AlItalie).

V Chiang Mai nás vyhodili u jejich hotelu Nakhon. Ale cena 150 bahtů za pokoj by ušla. Vyrazili jsme bloumat po city. Město bylo kdysi hlavním městem místního království. Historii má hodně bohatou, o čemž svědčí na tři stovky chrámů. Nejstarší chrám je z 12. století. Centrum je obklopeno umělým kanálem s pozůstatky hradeb a vládne tu docela pohoda. Pár desítek chrámů jsme obkroužili a zvěčnili do fotoalb. A kolem je sposta nicnedělajících mnichů a podobně zaneprázdněných toulavých psů.

Na netu jsme zjistili, že to ptačí chřipka rozjela pěkně ve velkém. Začala kolem Bangkoku a odtud skočila na východ a do Laosu. Na severu zatím moc není, tak jsme se nacpali kuřecím do zásoby. Za 3 dny nás dostihla i tady, ještě že tu mají to Pad Thai (smažené nudle). Na pokoji jsem ještě hodinu špekuloval, jak z toho přístroje dostat teplou vodu. Bohužel se podařilo hlavně pozvat komáry na noční hody.

Výdaje cca. 585 B (15 $)
ubytování: 75 B (hotel Nakhon)
doprava: 300 B (minibus do Chiang Mai)
jídlo: 160 B (oběd 45 B; večeře 100; džus 15 B); internet 25 B/hod

29. 1. 2004: Motorkou na střechu Thajska

Dnešek měl být zasvěcen trečíku. Treky jsou sice nabízeny na každém kroku, ale v podstatě je jen pár typů a vše za stejnou cenu a se stejným programem. Navíc do nich cpou návštěvy "autentických" domorodých vesnic. A jestli jsme měli o něčem jasno, tak o tom, že nás nějaké vesnice a vesničani naprosto nezajímají. Chtěli jsme natur & water. Toho se nám mohlo dostat v národním parku Doi Inthanon kolem stejnojmenné nejvyšší hory Thajska s výškou 2565 metrů. V parku jsme chtěli přespat jednu noc. Vydřiduši z hotelu Nakhon nám ale nechtěli uschovat batohy na noc (prý mají plnou úschovnu, pche). Vedlejší guesthousy si chtěli naúčtovat dokonce 100 bahtů za kus, tak jsme museli zaplatit prázdný pokoj na další noc.

Park je 80 kilometrů od Chiang Mai a všechny zajímavosti parku jsou od sebe další desítky kilometrů rozstrkány. Ideální to je po vlastní ose, takže jsme vyrazili do půjčoven pro motorku. I když jsem touhle možností Máru celou cestu strašil, Mára celou cestu strašil mě, že na něco takového nesedne. A kor ne, když to budu řídit já. To od něj v zásadě nebyl špatný postoj, kor když já jsem na motorce seděl jen v autoškole před osmi lety. Hledali jsme aspoň motorku s plnou automatikou. Tu jsme si našli (200 bahtů za den), půjčili, projeli, zaplatili a když se zeptali, kam že jedem, a my jako že do Doi Inthanon a oni na to, že to ne. Vše se zase vrátilo zpátky, že prý motorka je úplně nová (což byla), a že není zajetá. Nebo se jim rozleželi pohledy na moji zkušební projížďku.

Hledali jsme v dalších půjčovnách, ale už bylo skoro poledne a automaty rozpůjčené. To už jsem to vzdával a nakonec jsem prubnul normální Hondu 125 (od pohodáře z Eagle guesthouse). I tahle byla fungl nová a měla najeto asi 90 kilometrů (spíše po každém půjčení přetáčejí tachometr). Řazení nakonec bylo vlastně jednoduché, ať stojím či jedu - na dálnici řadit za 4, silnice za 3, město za dva a kopce za jedničku. Zacvákli jsme 150 bahtů a dalších 30 za nějaké sranda pojištění. Po pár zkušebních kolečkách naskočil i Mára a vyrazili jsme do víru velkoměsta. Provoz docela hustý, ještě levostranný a přejíždění do vedlejších pruhů na 8proudé silnici nebyla zrovna sranda. Naštěstí na správnou cestu z města jsem najel hned bez problémů a křižovatek.

Mára vzadu ani nedutal, takže první desítky kilometrů proběhly nečekaně hladce. Silnice byly bez problémů a bez děr. Provoz se taky uklidnil, a tak jsem si to šedesátkou sunul dál. Jenom některé části těla se pravidelně po třiceti kilometrech dožadovaly přestávek. Nejhůř na tom byla hlava, která si nějak nezvykla na rozměr asijské helmy a podobně nesnášenlivě reagovaly i zadní partie. Za jízdy nebylo ani cítit šílené horko. Že to asi docela pálilo jsem si uvědomil až v noci. Před Chom Thongem jsme zatočili doprava (bylo to jediné odbočení za cestu) a začali jsme stoupat po ještě lepší silnici do parku.

Po deseti kilometrech jsme dojeli k prvnímu vodopádu Mae Klang Falls. Je věru pěkný, i když ty další byly ještě lepší. Jen škoda období sucha, tak to moc nepadá. Tenhle vodopád je asi nejprofláknutější. Je tu spoustu kiosků, návštěvnické centrum, kde deset zaměstnanců vás vyzbrojí jedním bezcenným letákem, a taky tu je bohužel pokladna. Za vstup do národních parků si účtují pro cizince nehorázných 200 bahtů za osobu. Navíc ten poplatek platí jen na jeden den, takže zítra by to po nás mohli chtít znova.

Proto jsme zatím jeli zpátky a po vedlejší silnici dojeli k nejvyššímu vodopádu Thajska vůbec - Mae Ya. Na výšku má kolem 280 metrů a dolů padá v desítkách kaskádách (snad proto nevypadá na fotkách tak monumentálně, jaký ve skutečnosti je). Kdyby jsme si to nechali na zítřek, tak jednak bychom museli ukazovat lístek určitě znovu a jednak bychom se na to určitě vykašlali, protože by už nebyla síla. Tady už byla silnice hrozná, samá serpentina a kopec. Tak přišla na řadu i jednička při řazení. To mi moc nešlo, což poznal hlavně Mára, kterého jsem dvakrát skoro vyklopil. Těla jsme zchladili ve zpěněné vodě a vyrazili zpátky na 30kilometrovou štreku k dalšímu vodopádu Varchiratham. Na bráně do parku nám ostřížím zrakem zkontrolovali lístky (fakt to tu přísně dodržujou) a za soumraku s nastupující zimou jsme tam byli. Nejprve jsme posloužili jako exotické modely pro objektivy japonských školaček a pak nás pohltil Varchiratham svoji vodní tříští. Největší sice není, ale voda padá v jednom proudu ze skalisek do jezírka s ostrůvkem se stromkem. Večerní koupel sice horkou sprchu z hotelu nenahradila, ale okamžiky naprosté samoty v tomhle ráji nebyly od věci.

Spaní mělo být v centrále národního parku, kde jsou nějaké pokoje a i kempink. K němu půjčují i stan, tak ho na recepci bereme a tmou přejíždíme do lesa s vymetenými plácky.

Výdaje cca. 520 B (13 $)
ubytování: 75 B (kemp v NP Doi Inthanon)
doprava: 100 B (motorka 75; pojištění 25)
jídlo: 70 B(snídaně 50; pití 20)
ostatní: 275 B (vstup do NP 200; pokoj v Nakhon kvůli baťohům 75)

30. 1. 2004: Nekonečná noc

Kolem půlnoci se už poněkolikáté rozlehla ztichlou džunglí psí rvačka. Tentokrát to bylo hned u našeho stanu. Před dalším pokusem o spánek jsem se ještě vydal okusit kvalit místních wc. Vybaven slzákem jsem nesměle minul asi pět psů, kteří po mně štěkali. Snad abych se všanc psům nedal znovu či proč, mé tělo už mě zpátky nepustilo. V koupelně jsem se svalil a začal úpět bolestí. Časem jsem aspoň něco vyzvracel. A protože to byla jediná činnost, kterou jsem byl tu noc schopen, věnoval jsem se jí dost dlouho. Smrt byla v tuto dobu tou příjemnější představou. Fuj, ještě teď mě mrazí, když to píšu. Zajímavá byla taky představa, jak mě odvezou do nemocnice (což ještě teda moc zajímavé není) a Mára by musel na motorce zpátky do města (ale tohle by mohlo být pošušňání). Ale i tady by byl následek asi smrtící.

Na pokraji sil jsem za při rozednění začal belhat do stanu. To už si mě všímali psi docela dost, čtyři mě obklopili a začali dorážet. Naštěstí stan nebyl tak daleko. Velmi nepatrně si teď všiml i Mára, že jsem přes 5 hodin zmizel kdesi v lesích. Nějakým zázrakem jsem na chvíli i zamhouřil oči. Já se probudil živ, sluníčko svítilo a... bolest zůstala. Sice dost polevila, ale i tak se motal jako mátoha. Skoukli alespoň jsme vodopád Siriphum. Výhled jsme měli rovnou ze stanu, takže to šlo. Pěknou snídani an recepci jsem si užil jen do prvního sousta. Původní plán na trek jsem zavrhl po pár krocích a po pár minutách i alespoň dojetí na nejvyšší horu. Vrátili jsme stan a vyrazili zpátky na stokilometrovou štreku do Chiang Mai.

Teď už to taková příjemná projížďka nebyla. Povážlivě docházel benzín a kdybychom dojeli až na vrchol (kde ale není nic k vidění krom toho feelingu, že tam jste), tak zpátky jdeme asi pěšky. Ale při ceně deseti korun a spotřebě 2 litrů na 100 kilometrů se jede hned příjemněji. Konec cesty jsme trávili v dopravní zácpě, takže předchozí dosažení osmdesátky na tachometru bylo nanic. Naši půjčovnu nacházím hned a s radostí a úlevou motorku vracím nepoškozenou a o 280 kilometrů bohatší. Pohodář asi vyšel z pohody, protože jsme mu nějak zapomněli říct, že si ji chceme půjčit na dva dny. No stane se. Ale připočítal nám jen ty 3 hodiny navíc. Naštěstí Mára se začal učit smlouvání (spíš ale neslyšel), tak to bylo za dvacku.

Skočili jsme na net, kde jsem si přečetl spoustu optimistických článků o ptačí chřipce. Už se rozšířila až na sever. Čtení a počtech mrtvých při svíjení se bolestí tak pro mě přinášelo novou dimenzi těchto zpráv. Večer jsme vyrazili na korzo městem směrem k vlakovému nádraží pro lístky do Lopburi na popozítřek. Tentokrát zůstaly volné jen sedačky ve druhé třídě za 296 bahtů (postel v nočních vlacích chce zajistit dost dopředu). Zpátky jsme ještě okoukli noční trh. Spousta ovoce, hadrů, triček ve stylu "jsem nesmělý, ale mám velký penis" a nějaké plagiáty elektroniky. Po dotazu na zcela originální značkové hodinky Omega, které loni prodávali přímo na ulici v Hat Yai, mě tady zavedli spletí budovy, kde za koberci měli tajnou místnost. Tam na mě vyhrkli desetinásobnou cifru proti loňsku a rozloučili jsme se. Vzhledem k tomu, že jsem to nějak rozchodil, jsme si ještě objednali na zítřek sloní safari za 800 bahtů v recepci našeho hotelu (hlavní cestovní přání Máry byl slon a jízda na něm a já kupodivu proti tomu nic neměl).

Výdaje cca. 250 B (7,5 $)
ubytování: 75 B (hotel Nakhon)
doprava: 32 B (motorka 15; benzín 17)
jídlo: 99 B (snídaně v NP 60; 2*džusy 30; jahody 9); internet 45 B