• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Thajsko & Laos
(7. Sloní camp a opice v Lopburi)

31. 1. 2004: Sloní safari

Ráno jsme sbalili saky-paky, hodili je do baťůžkárny a můžeme vyrazit na echt čedokárnu. Ještě jsme v hotelu při nákupu vykšeftovali pokoj na osprch po návratu a svěřili jim cenné smradlavé hadry na vyprání. Po osmé pro nás přijel mikrobus nějaké agentury s dvouma týpkama. Hodinu jsme kroužili po Chiang Mai a nabrali jeden arabský páreček. To byla celá naše osádka.

Nejdřív jsme zajeli na orchidejovou a motýlí farmu. Zahrady byly pěkné - kytičkové, jezírka a další domorodé kýče. Motýlí farma byla vesměs o ničem. Pár desítek nijak velkých motýlů v kleci, kudy se mohlo projít pár metrů. Po půlhodince jsme vyrazili na sloní farmu, která je dalších 30 kilásků severně od Chiang Mai.

Ve sloním kempu už bylo pár desítek dalších salámových turistů. Místečko si našli pěkné, na břehu říčky uprostřed lesního hájku. Kempy mají sloužit pro záchranu slonů, kterých minulé století rapidně ubylo. I když o některých kouscích, které slony nutili dělat, bych měl pochybnosti, že zrovna to bude pro jejich záchranu to ideální. Ale pro peněženky majitelů to ideální určitě bude.

Při příjezdu jsme stihli akorát ranní koupel slonů. Hned všichni začali plnit flashové paměti foťáků. Když se dostatečně naštosovali, sloni udělali frontální útok a důkladně je pokropili chobotama. A když se všichni usadili na pofidérní tribunu, začalo představení - sloní tanec, chození po dvou na kladině, ukázky práce z džungle, nechyběl sloní fotbálek ani basketbal a spoustu dalších kravinek zakončených dalším výpadem mezi turisty. Tentokrát jim to však turisté vrátili a zahltili slony banány a penězi.

Další věc na programu byla projížďka na slonech, která měla vést přes domorodou hmongskou vesnici (sakra, tak jsme se tomu nevyhnuli). Nalezli jsme na železnou konstrukci, kterou chudák slon táhne na zádech. Náš kočí se mu posadil za hlavu a nohy mu zapřel za uši. Chvíli dalo fušku si na jízdu zvyknout, kolébal se jak po šesti plzních. Kor když s námi hned zamířil do řeky, a pak se začal šplhat do kopců. Míjeli jsme stánek, kde prodávali banány. Jeden trs si Mára koupil v domnění, jak ho nakrmí. Ale prodavačky sebrala 20 bahtů a banán strčila hned slonovi do pusy. To byl teda kšeft.

Ukázka domorodé vesnice nám opravdu sebrala dech. Pár kůlen, kde sice někdo bydlí, ale teď to bylo úplně prázdné. Jen domorodé obyvatelky si žily na vysoké noze. Měly stánky, kde akorát ve výšce slonů prodávaly své "autentické" rukodělné výrobky a pokřikovali na nás "hundred baht".

Po slonech byl na řadě bamboo rafting. Posadili nás na lavičky, vyfasovali jsme mondénní kloboučky a vydali se na "dobrodružnou" plavbu kolem kempu. Okolí bylo hezký, ale plavba samotná v nás vyburcovala asi tolik adrenalinu jako jízda na letištních elevátorech. Snad jen námořní výsadek capartů kolem plujícího voru za křiku hundred baht byl trochu zajímavý. Abychom čedokařiny neměli málo, čekal na nás ještě ox-cart. Z toho se vyklubala jízda volským povozem. I tady jsme projížděli kolem domorodé vesnice, která byla obehnána ostnatým drátem. A zase celou cestu vedle nás běželi caparti prodávající nějaké cetky po sto bahtech.

Po dokodrcání vozíkem jsme ještě vyrazili na oběd v ceně. Jídlo bylo zadarmo, ale pití jsme platili my a to bylo tak omaštěný, že to vyšlo stejně dráž než normální oběd. Cestou zpátky jsme ještě zavítali do manufaktury, kde vyráběli ze sloního trusu papír, fotoalba a podobně. To už jsem ale moc nevnímal, protože se mi zas vrátily křeče.

Nějaký čas jsme čekali v hotelu na desátou večer, kdy měl z vlakového nádraží odjet náš vlak. Já se ještě vydal k místnímu felčarovi, který mi dal pár rad, kterým jsem nerozuměl a nějaké prášky. Co to bylo, netuším, ale důvěru k tomu jsem ztratil, když po mně vyhrkl cenu. Pět bahtů (asi 3 koruny). Nasedli jsme na tuktuk a nočním městem dojeli k nádraží. Tam jsme strávili další hodinu navíc kvůli zpoždění. Vlak totiž akorát přijel z jihu. Následoval úklid pod heslem, co je mokré, to je čisté. Zasedli jsme do sedadel, které šly sklopit do velmi solidní pozice. Místa na nohy bylo taky spousta. Jen ty záchody byly nějaké divné. Sice turečáky, ale ve výšce asi 70 centimetrů. Při poskočení vagónu člověk musí skončit nejmíň jednou nohou na kolejišti. Takže prášek jsem si radši nevzal, protože čert ví, co to může se mnou udělat. A možnost trávit noc na této místnůsce byla odstrašující.

Výdaje cca. 1306 B (33 $)
doprava: 296 B (tuktuk na nádraží 25; vlak do Lopburi 296)
jídlo: 140 B (meloun 20; voda 5; pití k obědu 60; pivo 55)
ostatní: 870 B (výlet na sloní kemp 800; internet na hodinu 30; vyprání 40)

1. 2. 2004: Město opic Lopburi

Po ledabylém spánku nás vlak vyklopil dopoledne v Lopburi. Už při vjezdu do města se stáda opic potulovala ulicemi a u nádraží nás vítaly obrovské sochy opic. Lopburi je starobylé bývalé hlavní město, kde se zachovaly zbytky chrámů a staveb z khmérského období, které tu vládlo asi ve 13. století. Dnes je ale město profláknuto hlavně zlodějskými makaky, které mají část města ve své moci. Místňáci jim ale ještě připravují hostiny a okukují jejich zlodějské manýry na turisty.

Architektura je té z Angkoru hodně podobná, jen ruiny jsou mezi moderními baráky. Ale turistů je tu zas o poznání méně, takže za zdmi chrámu vládne klídek. Opice nezklamaly. Jeden chrám obsadily po stovkách. V okamžiku, kdy mi začaly skákat na záda, jsem měl radši vyklidit pozice. Jen já blbec šel prozkoumávat i útroby chrámu.

Po třech zajímavých hodinách v Lopburi jsme nasedli na vlak třetí třídy do Bangkoku. I na ten nám prodali místenky. Na hlavní bangkogské nádraží Hualamphong jsme se courali asi 3 hodiny. Návštěva zachodků potvrdila vzrůstající vliv globalizace, protože nakreslené obrázky a nápisy byly stejné jako na našich nádražích. Hned před nádražím nás odchytli nahánčí vydávající se za oficiální turistickou policii a nabízeli nám lístky do Krabi za 1100. Radši jsme za 4 bahty sjeli městskou na Khao San (zastávka je hned za rohem u nádraží). Tam kupujeme lístky až na Ko Phi Phi za 450 bahtů s odjezdem za 2 hodiny nočním autobusem.

Ani tady se moc nenajíme, protože kuřata už jsou definitivně pryč. Já bych toho ale stejně už moc nesnědl, neb jsem opět přešel práh bolestivosti. Krátce před odjezdem ještě zkouším jít znovu do agentury, jestli by to nešlo přeložit na zítřek. Kupodivu nešlo (koukala na mě hodně divně). Mára kamarádsky navrhuje, že pojede sám, aby nám nepropadly oba lístky a já pak za ním přijedu. Na to jsem kývl, doprovodil ho na odjezd busu a chystal se pak vyrazit hledat hotel a prubnu místní medicínku. Autobus ale přijel s dvouhodinovým zpožděním, což se využilo k seznámení s pár holčinama a hlavně k relativnímu rozchození bolestí. Takže nakonec jsem nastoupil do busu taky na jízdu k perle Andamanského moře.

Výdaje 646 B (cca. 16,5 $)
doprava: 496 B (vlak do Bangkoku 40; MHD 4; bus+loď na Ko Phi Phi 450)
pití 80 B; vstupy do lopburských chrámů po 30; úschovna v Lopburi 10